ARCHIV

"otevřeno"

Klaus jako prezident sociálních demokratů

Řekneme-li, že Václav Klaus je prezidentem sociálních demokratů, protože jej, kandidáta opozice, prosadili do prezidentské funkce právě sociální demokraté, podobá se to aforismu. Není to však aforismus a navíc je to všeobecně známo. Pozoruhodná je ovšem kombinace tří metod, kterých sociální demokracie při třetí volbě pro prosazení kandidáta ODS použila. Jedna z nich je známá a hodně se o ní hovoří a píše. Spočívá v politické naivitě sociálně demokratického vedení.

Po prvních dvou volbách mohl totiž těžko někdo pochybovat o tom, že v řadách sociálně demokratických členů, poslanců a funkcionářů panuje značná nejednotnost. Prezident byl volen tajnou volbou. Nicméně vedení strany najisto předpokládalo, že příslib jednotlivých poslanců volit jejich kandidáta Jana Sokola má stejnou váhu jako ve volbě veřejné. Vedení strany se dokonce snažilo získat v poslaneckém klubu i v hovorech s jednotlivými poslanci něco jako příslib, že budou volit jejich kandidáta. Nevěděli snad, že kdo bude chtít volit Klause, udělá tak bez ohledu na to, co se předtím napovídalo?

Druhá metoda spočívá v ignorování politických změn v Parlamentu, zvláště v Poslanecké sněmovně.

V Senátu měla vládní koalice zaručenou většinu. V poslanecké sněmovně také, ale jen jednoho hlasu. Při rozháranosti sociálních demokratů to tedy byla většina dosti pochybná. Bylo možné považovat ji za skutečnou většinu, ale takový předpoklad vycházel z domněnky, že komunisté nepodpoří kandidáta ODS. To ve skutečnosti od samého počátku nebylo vůbec jisté. Na rozdíl před situací při poslední volbě Václava Havla záleželo letos mnohem víc na stanovisku komunistů a tuto okolnost nevzala sociální demokracie patřičně v úvahu.

V důsledku toho se její vedení dopustilo třetí, kardinální chyby personální.

Sociálně demokratický kandidát Jan Sokol má bezchybnou minulost. Pro demokraty. Bylo však značně riskantní nominovat ho kandidátem na funkci prezidenta republiky, když měl minimálně dvě vlastnosti, které jsou nepřijatelné pro komunisty. Jednak je katolík (a z katolické rodiny), jednak podepsal petici Smíření 95 (smíření se sudetskými Němci) a v předvolebních projevech se netajil tím, že považuje vyhnání sudetských Němců za křivdu. Podle komunistů je náboženství opiem lidu, ovšem jistou dávku tohoto opia vždycky tolerovali. Tito idealističtí vlastenci nemohou však tolerovat, když kandidát neprojeví patřičnou dávku nacionalismu, natož pak když nazve vyhnání Němců pravým jménem. A tak nikoli zcela neočekávaně se komunisté rozhodli nevolit Jana Sokola a posléze dát dostatečný počet hlasů Václavu Klausovi, s nímž sdílejí to podstatné, nacionalismus.

Oba kandidáti museli slušně prosit o hlasy poslanecký klub KSČM. Ten se den před volbou rozhodoval, dá-li některému z kandidátů hlasy. Jako náhodou vyšel týž den v MFDNES článek, v němž Karel Kříž zaútočil neobyčejně nevybíravě na sociálně demokratického kandidáta s použitím protisudetoněmecké demagogie. Píše se tu mimo jiné:

Připomeňme známý fakt, že Jan Sokol podepsal (spoluorganizoval?) výzvu Smíření 95, v níž se požaduje, aby česká vláda jednala se zástupci sudetských Němců. Nyní připustil, že jako prezident už vládu k těmto jednáním nutit nebude. (…)12. února v rozhovoru pro Hospodářské noviny sudetským Němcům otevřel rovnou politickou samoobsluhu, když řekl: "Je jejich věc, na čem by jim nejvíc záleželo. Už tu kdysi byl návrh, že těm, kteří nebyli nacisty, by se mohlo nabídnout občanství. To je jedna z možností..." Kdo by toto měl vyjednávat, ptám se, když o podobná řešení nestojí ani současná německá vláda? Počká se na křesťanského sociála Stoibera? A kdo a jak bude rozhodovat o tom, kdo české občanství dostane, a kdo již nikoli? Sirotky po K. H. Frankovi bude Sokol diskriminovat principem kolektivní viny?(…) Ani na "nevinné sudetoněmecké děti" vyšetřovatelů z Pečkárny by se nemělo zapomenout.. (…) Taková Sokolem organizovaná eroze (a následná revize) snadno může přivést střední Evropu do situace, kdy se lidé navzájem nenávidí, a dokonce zabíjejí….

Argumenty to nejsou ani trochu nové a nevynikají logikou. Ústí také, jak vidno, v zdrcující závěr: Jan Sokol by mohl přivést střední Evropu do situace, kdy se lidé dokonce i zabíjejí.

Článek, podpořený dalším článkem Bohumila Pečinky, měl ovšem přece jen logiku. Logiku nacionalismu, tu logiku, která pravděpodobně Janu Sokolovi ubrala jisté množství hlasů. Takže žádost o komunistické hlasy se vyplatila pouze Václavu Klausovi. Pro Jana Sokola to muselo být pouze trapné.Možná ale, že to tak necítí. I on byl přece postižen záchvatem politické naivity, když přijal nabídku sociální demokracie. Jan Sokol totiž se svým personálním profilem vybočuje z šiků protiněmecké národní jednoty a je pravděpodobné, že ti poslanci vládní koalice, kteří mu nedali svůj hlas, to učinili proto, že Jan Sokol nestojí přesně v řadě.

Je pozoruhodné, že sociální demokracie, která je přece rovněž součástí národní jednoty, tuto tak důležitou okolnost vůbec nepochopila.

E.M.