ARCHIV

"otevřeno"

Aktuálnost února 1948

Únor 1948 je v mnoha ohledech aktuální i dnes. Jsme si ovšem vědomi toho, že nehrozí opakování obdoby únorových události 1948, a víme také, že v roce 1948 se komunistům už vlastně nedalo čelit. I tak máme prezidentu Benešovi jeho tehdejší jednání oprávněně za zlé a stejně kriticky se stavíme k postupu nekomunistických stran. Avšak když se v květnu 1945 naplno rozjela národně socialistická revoluce, bylo den ode dne obtížnější ji zastavit. Průmysl byl ze dvou třetin zkonfiskován ve prospěch státu, v exekutivě vládli komunisté, pozemky a zemědělské nemovitosti, které byly zabrány vyhnaným Němcům, rozdávali rovněž komunisté a ve velkých závodech působila ozbrojená lidová milice. Bezpečnost podléhala komunistickému ministru vnitra, kinematografie byla totálně zestátněna a kultura se nadto otáčela čím dál tím víc doleva - sama od sebe i působením komunistického ministerstva informací; armádu řídil prosovětský Ludvík Svoboda.

Aktuální pro nás dnes je, jak se stalo, že události došly tak daleko. Pro vysvětlení se musíme vrátit až do doby druhé světové války. V klíčové situaci všechny důležité politické strany v exilu přijaly podnět prezidenta Beneše na zestátnění většího průmyslu, vyhnání Němců, na autokratizaci politického života a změnu zahraničně politické orientace přimknutím se k Sovětskému svazu. Komunisté tento obecný projekt rozpracovali v konkrétní plán stran Národní fronty na uskutečnění národně socialistické revoluce. Už za války byly tedy učiněny vědomě i bezděčně dalekosáhlé kroky na cestě k únoru 1948.

Politická linie dr. Beneše byla pro český národ nepochybně zhoubná. Vycházela z nesmírně obtížné situace české národní pospolitosti, kdy celou zemi okupovali nacisté, a tato situace jí hrála do noty. Exiloví politici nepochybovali, že nacismus bude poražen a republika obnovena. Československo však bylo dítětem systému mírových smluv po první světové válce, byl to slepenec národů, který v předmnichovské podobě mohl existovat jen za masivní podpory evropských západních mocností. Ty ve válce s třetí říší rychle ztrácely svou velmocenskou sílu a bylo očividné, že ve střední Evropě je nahradí Sovětský svaz. Co se vlastně dalo rozumného dělat? V této neradostné situaci nastoupil dr. Beneš a s ním celý londýnský exil snadnou cestu, vedoucí do pekel: spojit se s komunistickým Sovětským svazem a tomu do značné míry uzpůsobit (a nacionálně "zjednodušit") vnitřní poměry včetně spojenectví s komunisty. Když bylo toto tragické řešení vymyšleno, zdálo se značnému počtu lidí logické a samozřejmé.

Tyto věci jsme přímo povinni promýšlet a usilovat o pochopení složitosti středoevropských poměrů, v nichž je zaklet malý český národ. Za jistých podmínek se zde dějiny opakují, takže analogie nynějších poměrů se situací, která posléze vedla k únoru 1948, má jisté oprávnění. Arogance francouzského prezidenta nám připomněla, že se dějiny, přestože si to česká politika namlouvala, nezbavily svých stinných stránek. Příští měsíce jsou právě z hlediska těchto stinných stránek rozhodující. Podobně jako pro dr. Beneše a exil za druhé světové války i nyní je důležité pochopit hlavní krizové komponenty celkové situace: (1) těžkou krizi transatlantických vztahů, které jsou základem západní civilizace; (2) neméně těžkou morální krizi celé Evropy; (3) s obojím související krizový vývoj rozšiřující se Evropské unie.

Celkovou koncepci české politiky určují státníci a politici. Komentátoři mohou leccos připomenout - kupříkladu to, že pokud by Evropská unie měla být politicky a hospodářsky zaměřena proti Spojeným státům (podle údajného výroku předsedy Evropského parlamentu Coxe), je vstup do ní problematický. A že nastal čas ne pro to, abychom se členstvím v EU zbavili důležitých rysů státní suverenity, nýbrž k tomu, aby se Česká republika i v Evropské unii pokusila aspoň se zpožděním o co nejtěsnější spolupráci se středoevropskými státy. Ať už se to významným evropským státníkům líbí nebo ne.

To je jenom část z obtížné problematiky české situace dnes i v budoucnosti. Doufejme, že čeští státníci nás povedou méně bludnou cestou, než dr. Edvard Beneš, když za druhé světové války - aniž tušil, co činí - začal připravovat situaci pro únor 1948.

E.M.