ARCHIV

"otevřeno"

Česká cesta intelektuála a politika

(Sokolovo jakže - takže)

Buď bude naším prezidentem, nebo alespoň má či měl dobré vyhlídky, že se jím stane. Jeho životopis je pro progresivní liberály bez vady, pro komunisty problematický. Již teď mu nepřímo kladli otázky, a ty se týkaly hlavně jeho vztahu k sudetským Němcům. Shodou okolností nejen autor těchto řádek, ale i editor Událostí mohou k této pro Jana Sokola zapeklité věci ledacos přičinit. Sokolovy současné výroky i to, co říkal v roce 1995, ozřejmuje přerod intelektuála v politika - aspoň v naší zemi.

ČESKÁ CESTA

10. února vyšel v Právu rozhovor s vysokoškolským profesorem Janem Sokolem, již jako s budoucím kandidátem na úřad prezidenta republiky. V závěru rozhovoru se Právo zeptalo na dva ožehavé problémy. Úplně poslední se týká Iráku.

Otázka zní:

Aby si lidé mohli udělat obrázek o vašich názorech, zeptám se ještě na jednu aktualitu. Souhlasíte se zvažovaným útokem na Irák? Postoj Havla byl celkem jasný.

Odpověď:

ČR není žádná velmoc, v těchto věcech nerozhoduje o tom, co bude a nebude. Pro nás je první priorita zachovat jakousi loajalitu vůči evropských zemím. Ale jak dobře víme ze zkušeností, zároveň si udržet důvěru Spojených států.

Jistě, nic nového pod sluncem. Jan Sokol pouze zaujal pozici českého politika: Zachováme loajalitu vůči jedné straně sporu, ale zároveň si udržíme důvěru druhé strany. Jak - tak, jakže - takže, to je česká cesta. O věcné stránce Jan Sokol nehovoří, přirozeně, protože v tom případě by se mu touto osvědčenou stezkou kráčelo mnohem obtížněji. Ostatně co se týče Iráku, není česká cesta dosud tak zřetelná jako v otázce vztahu k vyhnání a sudetským Němcům vůbec. Všimněme si Sokolovy odpovědi na příslušnou otázku.

Otázka:

Vy jste se hodně angažoval v česko-německém smíření. Například tvrdíte, že odsun po válce byl hanebnost, ale vracet Němcům majetek odmítáte. Jak se dnes díváte na česko-německé vztahy?

Odpověď:

Česko-německé vztahy jsou dneska v dobrém stavu. Ale je tady jedno velké nebezpečí. Že se toho pořád mnoho lidí trochu bojí a v důsledku toho se dá česko-německý vztah zneužít k různým demagogiím. Jako se to stalo v některých volebních kampaních u nás i tam. Tomu by se mělo čelit. Je vždycky nebezpečné, když zůstanou podprahové latentní animozity a hlavně strach. Já jsem v tomto působil zcela důsledně od roku 1990. Kdykoli se tady objevila nějaká divočejší sudetská delegace, tak jsem to byl já, kdo jí musel čelit a říkat jí zcela jasně, že nějaká revize druhé světové války vůbec nepřichází v úvahu.

Zde Jan Sokol přistupuje na to, že vyhnání byla hanebnost, a tím se odchyluje od postoje parlamentních stran (celonárodní jednoty), které jsou přesvědčeny, že vše je v pořádku (a proto ani nějaké "gesto" nepřipadá v úvahu). Ale jednoznačné jeho stanovisko není. Kdyby skutečně došlo k rozhodování, zda Česká republika učiní vůči sudetským Němcům gesto, může spolu s ostatními říci, že je to zbytečné. Vždyť jsme se "omluvili" v česko-německé deklaraci.

Na druhé straně se Jan Sokol poprvé, alespoň pokud vím, odhodlal hovořit o tom, že odmítá revizi druhé světové války, což je i pojmově názor nejen antikvovaný, ale také demagogický a odporující skutečnosti. Vždyť z výsledků druhé světové války zůstalo jenom vyhnání. A vyzní-li Sokolova výpověď v tom smyslu, že působil jako pevná skála proti "divočejším" sudetoněmeckým delegacím, máme tu českou cestu jako na dlani. Do jaké míry si myslí to, co říká, je otázka. Jakožto prezidentský kandidát se snaží vyhovět národní protisudetoněmecké jednotě. Zdá se, že bude-li chtít vyhovět komunistům, bude muset zvolit ještě "češtější" cestu. Jenže - nezvolil ji už?

SMÍŘENÍ 95

Jan Sokol podepsal na jaře petici Smíření 95. Ta zůstává dodnes jedinečným dokumentem, protože nese podpisy Čechů i Němců. U příležitosti padesátého výročí konce druhé světové války vyzývalo Smíření 95 k vzájemnému odpuštění křivd, které si způsobili Češi a Němci, a v souvislosti s nevyřízenou otázkou poválečného vyhnání Němců zvláště zdůraznilo nutnost jednání mezi českou vládou a zástupci sudetských Němců. V době, kdy Jan Sokol petici podepsal, byl intelektuál a neměl politické ambice.

Ale brzo ho stranický indiferentismus přešel a v roce 1996 jsme ho již mohli najít na kandidátce KDÚ-ČSL do Poslanecké sněmovny. Těžko může být pochyb o tom, že když v srpnu 1995 hodnotil v Mladé frontě Smíření 95, činil tak s ohledem na budoucí politickou kariéru. On, který ani ne před půl rokem petici v tehdejší televizní Aréně obhajoval (a ne špatně) pojednou haněl to, co na ní bylo obzvlášť cenné, podpisy Čechů a Němců: "Nepovažuji za šťastné, že pod výzvou byli podepsáni také Němci. Je něco jiného, když Češi žádají svou vládu, aby s někým začala jednat, a něco jiného, když o to žádá cizinec." A také prý jsme nedostatečně zvýraznili, že nám nejde o to, aby jednal "celý kabinet", nýbrž aby někoho zmocnil. To se již tehdy odehrával proces přerodu intelektuála v politika.

Považoval jsem to tehdy za učiněný politický kotrmelec a v Českém týdeníku (viz článek Velký odstup… v této rubrice) jsem jej kritizoval. Má kritika byla ovšem neúplná, a to přinejmenším ve dvou bodech.

Především jsem ponechal stranou Sokolovu vyslovenou nepravdu:

"Tragédií českoněmeckého vztahu je, že sudetští Němci nikdy přesně neřekli, co chtějí, a české země také ne".

Není ale pravda, že by "české země" neřekly, co chtějí. Pražská vláda řekla několikrát více než zřetelně, že chce udržet status quo a že se zástupci sudetských Němců jednat nebude. Kdyby s nimi česká strana jednala, museli by jim sudetští Němci přesně říci, co chtějí - od toho je jednání, aby se dospělo k dohodě mezi různými stanovisky a požadavky.

Také jsem tehdy nezdůraznil hlubší rovinu distance Janu Sokola od nepohodlné petice: interview, o němž hovoříme, znamenal faktické desaveu Smíření 95. Jan Sokol to učinil výmluvně: přestože s autorstvím petice neměl společného vůbec nic, hovořil jako by právě on petici sepsal ("když jsme mluvili o vládě, nemysleli jsme…; a vůbec odpovídal jakoby nic na otázku "jakých chyb jste se jako autoři prohlášení dopustili?"). Když ovšem vidí autor zásadní chyby na svém díle, má to podstatně větší váhu, než jde-li o signatáře. V daném případě to bylo od Jana Sokola mírně řečeno velmi velmi neslušné.

DLÁŽDĚNÁ CESTA POLITIKY

Vezmeme-li v úvahu, že obdobně se choval rovněž Petr Pithart (zřejmě i on proto, že chtěl znovu do politiky a posléze také on usiloval o to stát se prezidentem) a že Petr Mareš nejprve vyhnání odsoudil a zanedlouho toto odsouzení odvolal, jde asi o chování pro slušnější část naší politiky příznačnou. Pochopitelně: v rámci stranické a politické národní jednoty proti sudetským Němcům je vybočení z této nenávistné řady více než problematické. Neexistuje u nás politická strana, která by byla schopna vyrovnat se s touto flagrantní vinou, hyzdící naši minulost, a ještě navíc se k této politice veřejně hlásit.

Kdybychom se zeptali slušných politiků, proč tomu tak je, řekli by, že voliči jsou nacionalističtí a že obhajují vyhnání stejně jako politici. Není to pravda. Deset až patnáct procent voličů je proti vyhnání a kdyby existovala politická strana, která by dokázala reflektovat nedávnou českou minulost včetně vyhnání Němců, mohlo by jich být i víc. Jenomže: nejsou peníze a také - nejsou lidi. Ti slušní raději kráčejí českou cestou, přestože je otázka, jak daleko lze po této nacionální cestě dojít.

Ovšem dnes bychom ani my neměli zajít příliš daleko. Zůstaňme u základních závěrů vyplývajících z toho, oč jsme hovořili:

1. Že vyhnání a vůbec sudetoněmecká otázka je přes přání našich nacionalistů stále aktuální. (Přitom věštby, jak v budoucnu sama od sebe zmizí, jsou pouhým přáním.)
2. Že slušní disidentští intelektuálové se tuží, aby získali co nejvyšší státní funkce, a je jim jedno, že při tom zrazují své původní ideje a přizpůsobují se logice davu.
3. Že tito lidé svou slušnost neobyčejně devalvují. Jsou totiž schopni se přerodit z intelektuálů na politiky (a zpět) i několikrát za život.

Je to opravdu pozoruhodné.

E.M.