ARCHIV

"otevřeno"

Šance pro Varšavskou smlouvu

Při rozhodování, jak bychom se měli my jako jednotlivci i my jako stát zachovat v současné irácké krizi, záleží přirozeně na úhlu pohledu. Je to zvláštní, ale ledacos může napovědět pohled z hlediska Varšavské smlouvy.

Zvláštní je to proto, že na Varšavskou smlouvu dnes málokdo pomyslí, a když, tak o ní uvažuje v čase minulém. Ale to není úplně oprávněné. Uvažme, co vlastně Varšavská smlouva obnášela. Za prvé vojenskou obranu proti nepříteli. Za druhé politickou spolupráci zúčastněných zemí, zajišťující zmíněnou obranu, a za třetí ideologickou a propagandistickou jednotu, která byla zaměřena proti imperialistickému nepříteli za oceánem. Pochopitelně, protože za čtvrté v tehdejší studené válce muselo sovětské impérium čelit rostoucí životní úrovni na Západě. Činilo tak aktivitami mírového hnutí. Nelze říci, že by Varšavská smlouva nefungovala. Za prvé měla habaděj raket jakéhokoli doletu, za druhé spolupráci zúčastněných zemí zajišťovala stejná - komunistická - politická doktrína, za třetí pak se nemíjela účinkem propagandistická útočnost v boji proti imperialismu A v ní (za čtvrté) se zvláště uplatnily aktivity "boje za mír". Natolik, že zanechaly hluboké stopy v myslích obyvatel celého evropského subkontinentu.

Varšavská smlouva měla ve studené válce čelit americkému imperialismu a v tom smyslu nebyla zcela dokonalá. Zahrnovala jen země východní Evropy a musela přihlížet, jak americký imperialismus spolupracoval v západní části evropského subkontinentu se svými nesmírně důležitými spojenci. V západních evropských státech se sice konaly velké "mírové" demonstrace, ale "proimperialistické" vlády držely moc pevně v rukou.

Jakkoli by Josif Visarionovič zaplakal nad nedávným úpadkem svého impéria, náramně by se mu naopak líbilo, jak živé je v současné době dědictví Varšavské smlouvy, jíž se toto impérium po jeho smrti vojensky integrovalo. Byl by velmi spokojen, jak se dnes tato instituce obnovuje a připravuje půdu pro pokračování studené války. Tehdejší kremelští vládcové nemohli přece ani v nejsladších snech tušit, že v desetiletí po rozpadu Varšavské smlouvy povedou ve Francii a v sjednoceném Německu protiamerický, "protiimperialistický" "boj za mír" ne snad komunisté, ale občanské vlády, které při tom budou spolupracovat na základě ideologie evropské spolupráce. Pravda, zatím je to vše pouze příprava studené války, nicméně v jejím duchu se rozvíjí protiamerická spolupráce "staré Evropy" a v soutěži s oživující se Varšavskou smlouvou nemusí vydržet NATO ani Evropská unie.

Srovnáváme-li situaci za irácké krize se situací v době studené války a existence Varšavské smlouvy, není to přehnané. Jistě, v mnoha ohledech jde o zcela jiné přístupy Francie i Německa, než jak k "boji za mír" přistupoval Kreml, ale jistým způsobem postoupilo dnešní mírové hnutí dokonce dál. Útočný protiamerický pacifismus dosahuje až k Atlantickému oceánu a hrozí rozbít Západ na znepřátelenou evropskou a americkou část. Činí tak vtíravou utopickou myšlenkou, že s útočností totalitních systémů lze nejlépe vyjít, když jim ustoupíme (jako kdybychom to už nezažili). Podporují to vlivná média a významné kruhy intelektuálních elit, které by přece měly hlavně reflektovat události z doby studené války. Rozbít jednotu Západu - dokázali si moskevští stratégové studené války představit něco krásnějšího?

Doufejme, že Spojené státy i tak dnešní mírotvornou protiimperialistickou agresi vydrží. Francie a Německo je mohou odpisovat jak chtějí, naději na úspěch mají malou - USA mohou být poraženy, podobně jako za vietnamské války, pouze vlastním obyvatelstvem. Ale Amerika není jediný cíl tohoto pacifistického útoku. "Stará Evropa" už dávno vyhověla Alláhovi a odepsala Izrael, aniž si byla a je vědoma toho, že pád Jeruzaléma by byl prvním krokem k pádu Říma. A teď se pokouší zbavit Turecka, jediného skutečného spojence Západu v islámském světě.

Samozřejmě, že tím vším se připravuje pokračování studené války. Bylo by na místě zastavit je, dokud je ještě čas.

E.M.