ARCHIV

"otevřeno"

Česká loajalita a destruktivnost

Kdesi hluboko skryt dříme v nás Češích pud loajality. Jak už to ve světě chodí, působí tu pozitivně, jindy záporně. Kladným příkladem je nedávná stávka pražských tramvajáků. Většina řidičů se chovala loajálně a stávku, jejíž motivy byly stěží pochopitelné, nepodpořila. Jindy je česká loajalita naopak protivná, ale o to tu vlastně nejde.

Řeč je hlavně o české politické reprezentaci, zejména o poslancích a parlamentních politických stranách. Naše politická reprezentace se totiž snaží vykompenzovat nám vrozenou loajalitu a působí právě v nejdůležitějších věcech destruktivně. Například: zatímco jinde na světě se scházejí zákonodárci, aby zvolili prezidenta, u nás je pro ně nejdůležitější, aby ten či onen kandidát (Zeman, Klaus) zvolen nebyl. A tomu strany podřizují výběr vlastního kandidáta. Takže kdyby snad, nedej Bůh, byl nakonec zvolen prezident podle tohoto "scénáře", měli bychom hlavu státu, kterou nikdo nechtěl, a všichni včetně zákonodárců bychom nadávali a stěžovali bychom si, jak to na světě chodí.

Destruktivní politika má základní nectnost v tom, že dokáže být konstruktivní, jen když jde o něco nekalého. Zní to odtažitě? Tedy: česká politika odleva doprava dokáže zaujmout až nečekaně kladný postoj, když jde o otázku vyhnání Němců a Benešových dekretů, a trvá na tom, že svět má být uspořádán podle "výsledků druhé světové války" (ačkoli svět už dávno úplně změnil a p. Špidla jej zpátky neobrátí). To jsou ovšem příklady, které české destruktivní politice zatím vycházejí. Ale teď se ocitla v úzkých.

Spojené státy požádaly Českou republiku o vojenskou pomoc proti Iráku, který představuje akutní a nepochybné nebezpečí pro celou civilizaci. Nebylo možno odmítnout, a přesto zapracoval gen destruktivnosti. Česká jednotka odletěla do Kuvajtu s nepěkným mandátem, který váže její faktický zásah na zhola neuskutečnitelné usnesení Rady bezpečnosti. Proradný gen však pracuje dál.

Premiér Špidla, podnícen zřejmě právě jím, odmítl podepsat dopis osmi států, vyzývající Evropu k podpoře Spojených států. Místo něho tedy doslova v posledních hodinách své funkce hlavy státu dopis podepsal Václav Havel. Destruktivnost české politiky tím byla zahanbena. Předseda zahraničně politického výboru Poslanecké sněmovny Lašťůvka si to nenechal jen tak líbit a prohlásil, že postoj české politické reprezentace je bližší postoji Francie a Německa než Spojených států.

Ale není přece v Česku jen "velká" politika. Kromě vlády, senátorů a poslanců se obyvatelstvo naší země skládá z občanů. Bohužel minulé mediální desetiletí naučilo většinu z nich považovat za politiku vyšetřování krádeže v Nízké Rovné a nejnovější případ znásilnění. Už proto by se česká média měla pokusit informovat o otázce odzbrojení Iráku co nejvíc a co nejobjektivněji. A ta z nich, která se považují za občanská, by měla občanům připomenout naši vrozenou loajalitu a poukázat na to, že přece my Češi nesmíme být donekonečna destruktivní.

Snahy o rozpolcení Západu na Evropu a Ameriku jsou totiž krajně destruktivní. Evropa se nikdy nedokáže patřičně scelit, bude-li tato integrace postupovat proti Spojeným státům. Západ je sice hezký a důležitý pojem, ale má-li být reálný a pozitivní, musí být podložen integračním úsilím států euroamerické kultury. "Staré" státy Evropské unie dělají dnes všechno možné, aby se toto integrační úsilí nezdařilo, a stavějí mu do cesty účinné překážky. Základní z nich je protiamerický pacifismus, jehož hlavním instrumentem je Rada bezpečnosti OSN. "Evropa" se pojednou chová pokrytecky a váže akci proti nebezpečnému Iráku na souhlas Rady bezpečnosti; dobře totiž ví, že doba jednání o takovém souhlasu bude v pravém slova smyslu nekonečná.

V této situaci je velice zapotřebí našim občanům vysvětlovat, že "stará Evropa" zaspala. Je hospodářsky silná, ale není dospělá. K tomu totiž by potřebovala silnou vojenskou moc. Její vytvoření však zanedbala. Ve studené válce se nechala bránit Spojenými státy, vytvářela "sociální stát" a dobře se jí vedlo, protože nemusela zbrojit. V důsledku toho dnes její vojenská síla neodpovídá vyspělé mocnosti. Snad také to je důvod evropského pacifismu: reálně nejsou evropské státy schopny v oblasti zahraniční politicky nic významného dokázat, přestože by tak rády… Takže jim nezbývá než tlachat. A to je samo o sobě velký kus pacifismus.

Jsme naštěstí stát tak malý, že nás tyto problémy nemusí pálit. Na rozdíl od "staré Evropy" bychom si měli umět připomenout, co všechno Spojeným státům dlužíme a že dokážeme být na pravém místě loajální. Neměli bychom svůj dluh zvětšovat tím, že by se Česko přidalo na stranu destruktivního antiamerického pacifismu. Přestože tato destruktivnost bude naše vládní strany nepochybně lákat.

EM