ARCHIV

"otevřeno"

Slavný konec republikánské monarchie

Víme-li, jak v druhé polovině vlády Václava Havla jeho popularita klesala (až pod 50 procent), měli bychom být překvapeni skvostnými mediálními oslavami Havla jakožto vládce. Všichni se předháněli, aby měli co nejvíc fotografií Havlů (zvláštní příloha Lidových novin jich měla na úvodní stránce 15 - rok po roce od roku 1989) a článků či článečků o něm. Byly i články kritické, většina jich však byla oslavných nebo takových, které líčily zvyky a obyčeje nekonečného prezidenta (kdyby to bylo možné, vládl by i v dalším období). Bylo jich opravdu dost, a tak vyberu jen pár citátů:

"Prodělal několik setkání se smrtí. Nemohl jimi být nepoznamenaný. Má chyby? Jistě, jako každý z nás, ale ví o nich lépe a do hloubky, víc než ti, kteří ho kritizují, místo aby mu slušně poděkovali za to, co pro naši zem udělal." (Ivan Medek)

"Odcházející český prezident má v sobě cosi královského. Není to jeho postava, ani způsob řeči či gesta. Není to ani v okázalosti prezidentského ceremoniálu. Řekl bych, že je-li v této osobnosti a jeho úřadování něco roajalistického, je v tom právě jeho síla." (Ivan O. Štampach)

"Nejkritičtější byl však vždycky sám k sobě." (Petr Pithart)

"Václav Havel pro mnohé své obdivovatele za hranicemi je především skvělým intelektuálem. Během celého svého života však dokazoval, že má vlastnosti velkého politika, schopnost v klíčových okamžicích rychle analyzovat situaci, vyvodit z toho patřičné závěry a jednat. Jeho schopnost analýzy byla obdivuhodná." (Ivan Klíma)

"Čekat od Havla jako prezidenta opatrné taktizování nebo ‚nevměšování se' do politiky bylo tedy už kvůli jeho minulosti dost absurdní. Na to je a vždycky byl příliš angažovaný jako člověk, jako občan. Proto na politické scéně irituje každého, kdo si plete nadstranickost s politickou impotentností." (Lída Rakušanová)

Bol by som šťastný, keby sa tu natoraz ozývalo: ‚Málo bolo Havla!' Vy v Česku si to uvedomíte, keď z Hradu odíde. Václav Havel bol vyše trináct rokov prezidentom. Lepšieho a slušnejšieho som nezažil. (Martin Porubjak)

Není třeba pokračovat v citátech, protože každý tu atmosféru dobře zná. Je to tragicky slavnostní atmosféra doprovázející odchod milovaného monarchy. Kde se vzala? Média se podivují, jenže tu atmosféru mají na svědomí také ona. Ani seriozní noviny nepovažují dnes za možné vyrovnat se s odchodem dosavadního prezidenta několika vlastními úvahami a komentáři. Jistě, je tím vina valící se vlna bulvarizace i u nás tak bujná konformita, ba dokonce servilita, ale především to, že ani seriozní noviny nemají v Česku natolik vyhraněný profil, aby mohly bez neurózy vyjádřit své vlastní názory a stanoviska. Jenomže - nesvádějme vše na média. Oč skutečně jde, o tom píše Petr Rezek:

"Potlesk a sláva, která po jeho činech následovala ze světa za naším domovem, nás … přesvědčila, že …jednal s přehledem, že se vyzná ve velkém světě, že se vždy strefí. Pochybnosti a protesty tak postupně ztrácely na síle, nejednou jsme se přistihli, jak jsme si jako děti hověli na výsluní na výsluní slávy. (…)

Kdo způsobil tu rozkošnickou lenost? Inu, pilný, do úmoru a bez ohledu na své zdraví pracující otec.(…)

Kdysi to byla Havlova ‚Moc bezmocných', která disent ukolébala a přivedla k falešnému sebevědomí. Poté nastoupila láska, která nakonec vyústila v mýtus červeného srdce a fetiš drdolu. Srdce jako drdol. Zcela jsme zapomněli, že srdce je sval."

Opravdu, Havel byl mistrem v tom, jak dokázal přesvědčit "svět za naším domovem" o své jedinečnosti, o tom, že on zboural komunistický režim (a to také v převratové době, kdy se s komunisty paktoval), že je zárukou demokracie v Česku. Ze zahraničí se Havlova sláva šířila zpět domů, a tak se mu podařilo být dvanáct let prezidentem - už to by stačilo na společenské klima monarchie. To se čas od času posílí porovnáváním Václava Havla s T. G. Masarykem, které, pokud se odehrává v novinovém článku je už svým rozsahem nemravné. Tentokrát se tohoto úkolu podjal Jacques Rupnik a když hovoří o konfrontaci obou mužů "s nacionalistickými předsudky a politickými a intelektuálními proudy" dochází i k neuvěřitelným závěrům týkajícím se české historie:

Masarykův úspěch zároveň prosadil jeho koncept národního programu založeného na myšlence univerzálních hodnot (místo mýtů a předsudků). Proto ostatně Masarykovo vítězství a pozdní přechod široké veřejnosti na jeho stranu představovaly katalyzátor, jenž pomohl přetvořit základy české politiky z etnického na občanské pojetí národa a demokracie. (Zvýraznil EM)

Je škoda, že vše je jinak. Bylo by hezké, kdyby česká politika někdy přetvořila své pojetí národa a demokracie z etnického na občanské; bohužel vývoj jde, zdá se, opačným směrem. Jacques Rupnik, který neváhá srovnávat život v pravdě i nepolitickou politiku podle Masaryka a Havla, samozřejmě vynechal mnoho věcí, které by bylo třeba porovnat,. Z hlediska Havlovy činnosti je to nepochybně vztah ke komunistům. Velmi stručně řečeno, Masaryk se osobně přičinil o to, aby novou republiku neovládli komunisté, kdežto Havel pomohl komunistům sejmout velkou část odpovědnosti za autoritativní vládu, a tak mohli rychle infiltrovat do vznikající demokracie. Je příznačné, že se oslavné články o Havlovi a komunistech takřka nezmiňují. Pouze Lída Rakušanová míní:

"Kdyby byl odcházející prezident především politik, těžko by například mohl celá léta ve svém úřadě důsledně nezvat k pracovním poradám třetí nejsilnější parlamentní stranu, o níž se jako člověk a občan na vlastní kůži přesvědčil, že demokracii neslouží."

Nevím nevím. Václav Havel musel přece před svým svědomím a před světem obhájit své jednání za sametové revoluce a po ní, kdy s komunisty spolupracoval. A tak se nyní, jak to bývá a jak je to psychologicky pochopitelné, choval opačně: jako rozený antikomunista. "Za domovem" se to líbilo. A u nás v určitých politických kruzích se vyloučení KSČM z porad líbilo rovněž. Bohužel to už jsme sledovali jen divadélko, protože bylo pět minut po dvanácté.

Nebylo cílem tohoto článku hodnotit jednotlivé články oslavující odcházejícího Václava Havla. A tak si dovolím na závěr upozornit na jedno období Havlova života, které se mu podařilo zamlžit natolik, že jako by vypadlo z jeho života (o oslavných článcích nemluvě). A je to období, o kterém něco vím.

Václav Havel byl v šedesátých letech významným členem redakční rady časopisu Tvář. Nebyl to časopis ledajaký. V době nadvlády komunistické ideologie, popřípadě komunistické ideologie s poněkud tolerantními rysy, se nám podařilo (s Havlovou pomocí) vytvořit literární a později i společenský měsíčník, který byl na komunistech a její ideologii zcela nezávislý. Byl v roce 1965 zakázán, ale tak, že to pro ideologické oddělení KSČ bylo Pyrrhovo vítězství. Uspořádali jsme podpisovou akci, v níž Tvář podpořily významné osobnosti kulturního života. Při tom všem Václav Havel byl. A pracoval pro Tvář aktivně. Stal se rovněž členem obnovené Tváře v roce 1968. V roce 1969 byl časopis zakázán podruhé.

Václav Havel udělil v době, kdy vykonával svou prezidentskou funkci, 774 vyznamenání, z toho několik bývalým skalním komunistům (například docentům na vysoké škole politické KSČ). Bylo by samozřejmé, že kdyby nechtěl vymazat ze svého života epizodu Tváře, našel by kousek lesklého kovu i pro našeho šéfredaktora, který byl nejen odpovědný za nezávislost listu a hájil časopis proti ideologickému oddělení KSČ, ale také byl po zákazu Tváře v roce 1965 donucen tři roky žít bez zaměstnání. Václav Havel se nenamáhal najít onen plíšek kovu a měl to dobře vymyšleno. Kdyby byl šéfredaktora vyznamenal, mohlo se o Tváři začít mluvit. To prezident nechtěl. Proč? Musí být přece ve všem prezidentem - mimo jiné se pokusil Tvář mocensky ovládnout a nepodařilo se mu to.

Snad dnes, kdy už Václav Havel není prezidentem, jeho tehdejší mocenský nezdar nevadí a bude možné také o této věci hovořit.

EM