ARCHIV

"otevřeno"

Jak je to s pravdou jednoduché

V projevu před volbou prezidenta republiky kandidátka na tuto funkci, senátorka Jaroslava Moserová, prohlásila mimo jiné, nebo možná především:

"Držím sliby, plním své závazky a vždy mluvím pravdu. Pokud člověk nikdy nelže, dopomáhá mu to k síle a sebejistotě. Já nelžu…"

Pánbůh stvořil člověka jako bytost hříšnou a lež je jeden z hříchů nejčetnějších. Předpokládejme proto, že to, co senátorka Moserová jakožto bytost hříšná říká o sobě a o lži, je přehnané, a nemějme jí to za zlé. Lidé tak často o sobě mluví a myslí to upřímně. Ale politický problém nespočívá ani ne tak v mluvení o pravdě jako v samotné pravdě, o níž senátorka Moserová hovoří. Kdyby politika vystačila s jednoduchými pravdami ("pane poslanče, jste trouba!"), nebyla by to politika. Ve skutečnosti jde v politickém životě o složitě strukturované záležitosti a v jejich hranicích politici vědomě i nevědomě lžou. "Pravda vítězí" bylo heslo prezidenta Masaryka a nevadilo mu, že po první světové válce jeho ministr zahraničí předkládal mírové konferenci falešné demografické údaje a sliboval něco, co beztak oba ani náhodou nechtěli uskutečnit (středoevropské Švýcarsko). Převzal - prezident Masaryk - program jednotného československého národa; nic proti tomu. Ale za pár let se ukázalo, že jde o plán nerealizovatelný. Zatímco se rozvíjel slovenský národ, platila přesto ústava o státotvorném československém národě a československém jazyce a celá česká politika se toho držela. Byla to pravda?

Byla pravda, když po druhé světové válce celá Národní fronta tvrdila, že s Němci v jednom státě nelze žít, že by existence jiných stran než těch, které převzaly moc, poškodila demokracii? Že občanské organizace mají být "jednotné"? Že pouze v jednotě se Sovětským svazem se může republika pozitivně vyvíjet a že nám všem pomůže, když se znárodní klíčový průmysl?

Měl Václav Havel koncem 70. let pravdu, když říkal, že na rozdíl od disidentů, kteří žijí v pravdě, národ (zelináři) žije ve lži a v podstatě se z ní nemůže vymotat? Že demokracie může být jen přechodným stadiem k "existenciální revoluci"? Měl pravdu, když se mu po převratu tak líbili komunisté, že je výrazně začlenil do první garnitury svých spolupracovníků?

Nemyslím, že v politice nejde o pravdu. Koneckonců uvedl jsem příklady, které svědčí o tom, že o pravdu jde, i když se někdy na první pohled zdá, že je tomu naopak: záleží na tom, aby se odhalily nepravdivé struktury, které se velmi snadno vydávají za pravdu pravdoucí. Takovými odhaleními se - možná - přibližujeme pravdě. Je z jiného světa než politika - nikdy ji nechytneš za pačesy a neudržíš. Ale lze o ní upřímně a nehorázně klábosit. A to je vždycky špatné. Kdyby po převratu intelektuálové aspoň donekonečna neopakovali fráze o pravdě a lásce, hůř by se komunistům pronikalo do nových demokratických struktur. Po zkušenostech z první, druhé i třetí republiky i z doby zcela nedávné lze jen doporučit, aby se o pravdě hovořilo potichu a s náramnou pokorou. Politik, který tvrdí, že vždycky mluví jen a jen pravdu, vydává především počet o své duševní prostotě.

EM