ARCHIV

"otevřeno"

Prezidentští disidenti a komunisté

Pokud jde o vliv na českou politickou scénu, nemohou se loňské záplavy ani trochu rovnat prezidentským volbám. Ty dokonale pošramotily zdánlivou jednotu sociální demokracie a prokázaly neschopnost vládní koalice (dva prezidentští kandidáti najednou není na počet tolik, ale navrhují-li je strany téže koalice, je to absurdní). Tak by bylo možno pokračovat až k nejvýznamnějšímu výsledku prezidentských voleb, a tím nepochybně je definitivní stabilizace komunistické strany jako strany parlamentní a "normální". Ponechme stranou úvahy o absurditě této normálnosti, protože se s ní nedá nic dělat: je tady. Nás teď zajímají komunisté a kandidáti na prezidentství z řad disidentů

Měli jsme za uplynulých dvanáct let dva takové kandidáty, Václava Havla a Petra Pitharta. Pro oba byli komunističtí poslanci nepostradatelní. V roce 1989 byla ovšem úplně jiná situace než letos.

Tenkrát, bezprostředně po sametovém převratu byl Václav Havel širší veřejnosti v podstatě neznám, a tak byly pro něho důležité dvě věci: především aby parlament (komunistický parlament) neuzákonil přímou volbu prezidenta, v níž by Havel neměl šanci, a dále aby týž parlament volil jeho. Pokud se převrat měl konat sametově, jak se to také stalo, měl v této hře parlament (a tedy komunističtí poslanci) klíčovou roli. Nakonec komunisté zvolili Václava Havla jednomyslně. Lid byl tehdy neinformován a desorientován a domníval se, že poslanci nic jiného dělat nemohli, že to bylo zadarmo. Dnes už je takové pomyšlení naivní a počet těch, kteří je sdílejí, neobyčejně zeslábl. Komunisté byli od vládnoucí struktury odměněni takovou benevolencí, že jim to vystačilo na solidní základ pro příští "stranickou" práci. Václav Havel jim měl co slíbit a Marián Čalfa sloužil jako bezpečná záruka, že své sliby dodrží.

Petr Pithart by byl také náramně potřeboval hlasy komunistických poslanců. A věděl, že jim musí pro budoucnost něco slíbit. Ty tam jsou doby, kdy se komunistům líbilo, že Petr Pithart slyšel trávu růst, dnes oni - dokonalí národovci - nemohou předsedovi Senátu zapomenout jeho podpis na Smíření 95, pár fotografií se sudetoněmeckými činiteli a několik smířlivých výroků na adresu našich vyhoštěných krajanů. Takže jediné, co mohl Petr Pithart komunistům slíbit, bylo, že se polepší. To udělal několikrát tak úpěnlivým způsobem, že výsledný dojem byl hrůzný: představil se jako politik bez oné důležité části, která se nazývá páteř. Nechci spekulovat, do jaké míry by to vadilo komunistickým poslancům samo o sobě, ale zde přece šlo o to, že jakákoli budoucí záruka Pithartova jakoby postoje neexistuje. A protože velká část sociálních demokratů Petra Pitharta z nejrůznějších důvodů nevolila, měl to sečtené.

Při všech úvahách o prezidentských volbách a kandidátech zůstala v pozadí důležitá okolnost, že Petr Pithart byl už poslední politickou osobností z disidentského prostředí, která měla možnost stanout v tak vysoké státní funkci. Jeho předvolební působení bylo sice groteskní, ale pokud se přeneseme přes jeho zábavnou složku, musíme přece jen přiznat, že měl určité rysy (hlavně ambivalentní postoj k sudetským Němcům), který bychom už u dalších, ne-disidentských kandidátů určitě nenašli. Takže teď bude politika vyhraněnější a ostřejší. A bude to politika, jejíž charakter budou spoluurčovat komunisté.

EM, (Lidové noviny 24. 1. 2003)