ARCHIV

"otevřeno"

Jubileum v nemilosti

Za něco víc než za měsíc oslaví sedmdesátiny historik doc. Ján Mlynárik. Přestože je autorem řady odborných publikací, jeho největší význam spočívá v samotném počátku jeho historické práce. Ještě dávno "za totality" publikoval disident Mlynárik-Danubius první fundovanou a nekompromisní kritiku poválečného vyhnání Němců. Na tomto stanovisku setrval i v diskusích disentu, které následovaly, i poté, co byl uvězněn a pak donucen odejít do exilu. Když se vrátil, nepřipojil se ke konformitě české oficiální historické vědy, která hájí takzvané "národní zájmy" proti sudetským Němcům, ale ve skutečném zájmu českého národa kritizoval a kritizuje neschopnost české vědy a politiky vyrovnat se s vyhnáním Němců z Československa. Byl by to malý zázrak, kdyby Mlynárikovo životní výročí vzpomněla média; česká - a kupodivu i německá - politická a vědecká veřejnost si mnohem víc cení těch, kteří dokázali jít až neuvěřitelně daleko ve své konformitě. Tito lidé namnoze slouží dennodenním zájmům politiky a bojí se hovořit o minulosti bez ostychu, otevřeně. Podle toho také vypadá naše duchovní realita a to je také jedna z příčin, proč Ján Mlynárik žije takřka na okraji společnosti. Je dobře, když lidé, kteří jsou takto zahnáni do ústraní, nepropadnou beznaději; to platí i o Mlynárikově manželce, která k životnímu jubileu svého muže napsala otevřený dopis. Uvádím z něho citace, a to bez komentáře. Text dopisu je dostatečně výmluvný sám o sobě:

/…/

Můj muž, doc. Ján Mlynárik, se 11. února tohoto roku dožívá 70. let. V ústraní více než skromném. Žijeme v malém bytě, manžel pobírá velice nízký důchod, osobně má naštěstí téměř nepatrné nároky na svůj vlastní životní styl. O to víc času mu zbývá na přemýšlení o poražených vítězích, nikoli revoluce s jakýmikoli přídomky roku 1989, nýbrž pádu někdejšího komunistického režimu. Přestože i toto je velice sporné…

/…/

Můj muž vystudoval historii, v šedesátých letech potom zaměřil svůj profesionální zájem na problém vyhnání sudetských Němců, téma nesmírně citlivé pro tehdejší i nynější dobu. A pro autora nebezpečné - tehdy jako dnes. Po roce 1968 upadl definitivně v otevřenou nemilost normalizátorů. V roce 1977 podepsal jako jeden z prvních Chartu 77 a zažil to, co ostatní signatáři - ztrátu zaměstnání, zákaz výkonu povolání ve své profesi, výslechy, pronásledování a šikanování ze strany StB, vězení, hrozbu soudu v případě "Jiřina Šiklová a spol." s předem připravenými rozsudky, následné vystěhování do tehdejšího západního Německa v rámci akce Asanace, politický exil, kde pravidelně a velmi úspěšně spolupracoval se Svobodnou Evropou v Mnichově - a posléze opět návrat domů.

Mnoho lidí si jej pamatuje spíše pod pseudonymem Danubius, jímž podepisoval svá samizdatová díla, přičemž byl, opět jako mnozí jiní, udán spolupracovníky StB z řad "přátel", rovněž signatářů Charty 77.

Dnes by se řeklo - běžný osud.

Přesto se nemohu smířit s tím, že právě po návratu domů do Československa, s následným rozhodnutím zůstat v České republice, k níž má můj muž vztah stejně citový i rozumový jako ke svému slovenskému rodišti, žije de facto na okraji společnosti a zažívá další nekonečná zklamání. Například:

V loňském roce byla v Národním muzeu otevřena výstavka samizdatových a exilových prací na téma "Sudetoněmecká otázka", kde Danubiovy spisy chyběly - snad pro jistotu, úplně. Zato knihy toho, který jej v žoldu StB poslal do vězení, tam (snad pro názorné poučení mladé generaci) byly na čestném místě.

/…/

Peníze přisouzené státem za někdejší vězení skončily jako malá otcovská satisfakce za osud svých dětí v alimentech. Takže není vůbec vyloučené, že nám hrozí více než smutné stáří s věčnou otázkou, proč jsou dnes někdejší pronásledovaní odpůrci komunistického režimu pronásledováni i nadále - tentokrát ekonomicky - a hrozí jim (což není nadsázka) život zbytečných a obtížných chudáků, kteří se stali nepohodlným zrcadlem národního svědomí, tak jako kupříkladu exil po druhé světové válce…

(Z otevřeného dopisu paní Mlynárikové z 10.1.03)

EM