ARCHIV

"otevřeno"

Velký monolog

Prezidentské volby vyvolaly množství projevů souhlasu i nesouhlasu v politice i ve veřejnosti. Pouze to, že Česká republika musí Spojeným státům odpovědět na jejich žádost ohledně Iráku, donutilo autory komentářů a polemických textů k tomu, aby se Iráku věnovali také poněkud na úkor prezidentských kandidátů. Jinak je tomu, pokud jde o poválečné vyhnání Němců, Benešovy dekrety a celek česko-sudetoněmeckých vztahů. Národní fronta, která sama sebe potvrdila jednomyslným hlasováním Poslanecké sněmovny 24. dubna, dosáhla ve Štrasburku svého (to znamená souhlasu EP s přijetím ČR včetně Benešových dekretů) a rozhodla se napříště o celé věci mlčet; je to nejjistější. Nastalo Velké mlčení, nikdo nesmí, přesněji řečeno nemůže o sudetských Němcích nic říkat a psát. Ale je to jen zdání. Jde o Velký monolog.

Předvádí jej horký prezidentský kandidát Petr Pithart, který pořádá na poslední chvíli, to znamená od počátku ledna, volební kampaň. Je zaměřena k poslancům a senátorům, ale také k médiím, a tím i k veřejnosti - co kdyby se nakonec konala přímá volba?

Ve třech veřejných vystoupeních (zatím) se Petr Pithart pokusil odstranit či zmírnit handicapy z minula. Vztah k vyhnání a k sudetským Němcům byl zdánlivě jen jedním z nich, brzy se však ukázalo, že základním. Neboť Petr Pithart si v této věci zadal. V době, kdy působil mimo oblast politiky a nemusel se tolik ohlížet na převažující mínění, dával různými způsoby najevo ohledy na sudetské Němce a distanci od vyhnání. Vyvrcholilo to podpisem pod česko-sudetoněmeckou peticí Smíření 95. Petr Pithart sice svůj podpis rychle odvolal, nicméně dodnes mu není zapomenut.

Petr Pithart ví, že distancí od vyhnání zašel příliš daleko a že bez desaveu by byl v prezidentské volbě bez šance. A tak říká, že vlastně od počátku pracoval k tomu, aby sudetským Němcům znemožnil jejich reje. To také měl údajně na mysli při jednáních předcházejících rozdělení státu. V Právu o tom 2. ledna říká:

/Byl jsem/ "při jednání se Slováky tak opatrný, trpělivý a, jak se mohlo zdát, ‚ústupčivý'. Věděl jsem také, že ti ze sudetských Němců, kteří nic nepochopili, po rozdělení státu notně přitvrdí…"

Je zapotřebí uvádět jistá Pithartova tvrzení na pravou míru. Má pravdu, když omlouvá svůj postup při jednání se Slováky; byl skutečně neohrabaný. Ale se sudetskými Němci neměl nic společného, to se jen teď Pithartovi hodí předvádět se jako politický stratég. A tak prý už v roce 1992, kdy my ostatní, ubozí pitomečkové jsme nic netušili, předjímal středoevropské národnostní poměry v jejich vývoji. Ve svých představách bojoval proti Orbánovi (kterého cituje nekorektně tak, aby Orbán vypadal nacionálně co nejagresivněji) a také už proti Haiderovi. To vyplývá z jeho textu v Lidových novinách téhož dne, 2. ledna:

"Trvání mečiarovského Slovenska by ovšem znamenalo výraznou výhru Viktora Orbána, který se prohlašoval za premiéra ‚patnácti milionů Maďarů', což by jistě mocně povzbudilo haiderovce a vůbec všechny nacionalisty veškeré středoevropské provenience. A Schröder by pak nejspíše nebyl kancléřem SRN."

Před deseti lety ti, kteří rozdělovali stát, na to ani trochu nepomysleli. Ani na to, co to udělá s "pátým bavorským kmenem", s našimi bývalými spoluobčany. (…) Oni jediní nedokázali skrýt zadostiučinění: byl to pro ně dodatečný důkaz, že to s námi s Čechy nikdy nešlo a že měli pravdu, když chtěli koncem třicátých let "domů do říše"... Problém tzv. Benešových dekretů vytáhli až po rozdělení Československa. Nevím, jestli si toho někdo všiml. Tehdy určitě ne.

Vypadá to nejen tak, že v roce 1992 si Petr Pithart brousil meč na Haidera, ale že věděl, jak rozdělení Československa nahraje vyhnaným Němcům. Je to podivné, po necelých třech letech se významné osobnosti sudetoněmeckého hnutí spolu s ním podepsaly pod petici Smíření 95 - Petr Pithart by tedy měl své tvrzení o tom, jak sudetští Němci přitvrdili, nějak dokázat. Nedokázal by ovšem, že problém Benešových dekretů zástupci vyhnaných Němců "vytáhli" - problém těchto předkřesťansky krutých zákonů existoval dávno před rozdělením Československa a postupně se aktualizoval až do dnešních dní.

Není přesné říci, že Petr Pithart přepisuje minulost, přesnější je, že ji rozmělňuje. Protichůdná stanoviska a činy se mu slévají v jeden proud, a to takový, na jehož počátku byl právě on. Vzorovým případem je česko-sudetoněmecké petice Smíření 95. Ta mimo jiné vyzývá českou vládu k jednání se zástupci sudetských Němců, tedy něco, co dnes předseda Senátu ostře odmítá. Ale on v tom nevidí rozpor, petice Smíření 95 byla pouze jednou stránkou jeho pozitivní protisudetoněmecké strategie:

"Těch česko-německých jednání, rozhovorů, setkání byly doslova stovky a deklaraci jsme si odpracovali všichni. Každý přispíval z jiné strany, ale výsledek je mimořádně pozitivní. Uniká i našim médiím, že Evropský parlament na své prosincové schůzi v článku 40 doporučuje, aby po vzoru česko-německé deklarace byla vypracována evropská deklarace. To znamená pojmenovat, co se na tomto kontinentě dělo, dejme tomu od třicátých let až po současnost, aby se za tím udělala politická a právní tečka. Stejně jako to učinila česko-německá deklarace." (Právo, 8. ledna)

Lze předpokládat, že toto rozmělňování zcela nedávné minulosti bude dosti účinné (hodně neinformovaných čtenářů například může dojít k absurdnímu závěru, že Smíření 95 bylo předstupněm česko-německé deklarace). Není to způsobeno jen malou možností veřejného pojednávání o takových věcech, ale také proto, že právě tento díl naší minulosti vyžaduje obšírné vysvětlování. (Je ovšem možné s Pithartem polemizovat, tisk však stěží otiskne něco, co by se týkalo sudetoněmecké otázky). A tak může Petr Pithart snadno a autoritativně přejít od nedávné minulosti až k dnešním dnům:

Právo: Vidíte a v povědomí lidí jste právě vy tím, kdo nabídl ruku sudetským Němcům k jednání a otevírání všech otázek včetně práva na vlast, majetkového odškodnění atd.

Petr Pithart: Já jsem hrozně rád, že jste se mě na to zeptala, protože toto je naprostý omyl, je to přesně opačně. Pan Streibl si mě tehdy vzal stranou a říkal: já vám dám jakékoli podmínky, mohu u toho být (pozn.: u schůzky Petra Pitharta s Neubauerem r. 1990), nemusím u toho být, může to být tady, může to být kdekoliv, ale já jsem řekl ne. I proto, že Neubauer byl jedním z mála lidí, kteří naše problémy s udržením federace vítali se zadostiučiněním a z rozpadu našeho státu chtěli profitovat.

Právo: Čili pokud byste se stal prezidentem, vylučujete, že byste dal zelenou vstřícnosti k sudetským Němcům a nastolení otázek, které chtějí otevírat?

Petr Pithart: My jsme vyrovnáni, a to naprosto. Tady v Čechách se povede česko-český dialog. Povedeme ho ještě možná desítky let. Ale směrem ven už žádná gesta, jak se teď říká, od nás čekat nelze. (Právo 8. ledna)

Samozřejmě, Petr Pithart říká to vše proto, aby získal podporu ve volbě prezidenta republiky. Ale jeho výroky mají rovněž druhou stránku. Petr Pithart je předsedou Senátu a hodně lidí mu věří. Jeho veřejný monolog rozmělňuje minulost, a rozšiřuje tak prostor již vytvořené Národní fronty. Výsledkem je, že se opozice vůči poválečnému vyhnání Němců a arogantnímu postoji k jejich představitelům jeví jako součást jakéhosi opevnění proti agresivním sudetským Němcům. Český občan si zvykl na možné i nemožné a třeba se v blízké budoucnosti bude dozvídat o tom, že sudetští Němci se vyhnali z vlasti sami, dobrovolně, že Petr Pithart se sice měl sejít s Franzem Neubauerem, ale ten se polekal Pithartových vyjednávacích schopností tolik, že raději utekl. Že…

Snad by do těchto navýsost diplomatických záležitostí měli mluvit i obyčejní lidé.

EM