ARCHIV

"otevřeno"

Komunisté do podhradí!

Je pozoruhodné, že u nás se veřejná diskuse o příští hlavě státu soustředila na otázku členství v komunistické straně. Proč to? Člověk přece, je-li mu aspoň čtyřicet let, má za sebou množství dobrých i méně dobrých skutků, které s členstvím v KSČ nesouvisejí, anebo souvisejí nanejvýš volně. V Rusku je carem bývalý velmi velmi významný bývalý pracovník KGB, v Polsku zavrhli někdejšího disidenta Walesu a již podruhé volili bývalého komunistu… Lze pokračovat.

Nicméně u nás je to jinak. Základní otázka se týká členství v komunistické straně a individuálně ji pozoruhodně vymezila Petruška Šustrová otázkou: "je Petr Pithart bývalý komunista, nebo bývalý odpůrce komunismu?"

Otázka je přirozeně položena nekorektně (bývalý komunista mohl být bývalým odpůrcem komunismu). Těžko vědět, zda tato nekorektnost pramení ze záměru nebo z ledabylosti. Ale sám pokus odpovědět na ni ozřejmuje právě otázku členství v KSČ. Vzorovým případem bývalého komunisty, který byl zároveň bývalým odpůrcem komunismu, je Petr Pithart. Záleží na okolnostech, kterou z těchto stran osobnosti je třeba zvýraznit (a druhou potlačit či zamlčet). Pithart to umí - a netýká se to pouze vztahu ke komunistům -, tak dokonale, až člověk neví, zda u něho nejde o ztrátu paměti. Rozdělení republiky jej vedlo až k nepříčetnosti, dnes říká, že ho pouze "překvapovalo, jak snadno a vlastně s lehkým srdcem ten náročný projekt opouštíme" ; podepsal petici Smíření 95, několikrát ji odvolal, z jeho a Příhodovy Čítanky odsunutých dějin vyplývá, že je jejím spoluautorem, dnes se domnívá, že bylo tolik peticí, a tvrdí, že Benešovy dekrety se /bohužel/ ocitly "na stole" v důsledku rozdělení Československa. Mocně podpořil bývalé komunisty - a co dnes o tom on sám ví? Lze pokračovat: Petru Pithartovi je jedno, co řekl před rokem, před týdnem, včera, dopoledne. Identita jeho osobnosti konverguje k nule, morálka je pro jeho jednání lhostejná.

Petr Pithart ztělesňuje značnou část charakteru naší oficiální politiky. Mohli bychom se věnovat některému z dalších prezidentských kandidátů^*/, ale znamenalo by to pouze změnit parametry osobnosti (kupříkladu v případě Miloše Zemana doplnit bezpáteřnost hulvátstvím), dobře by to v žádném případě nedopadlo.

A tak se blížíme k podstatě otázky, o níž je řeč. Politika postkomunistického Česka nedospěla tak daleko, aby na jeho půdě vyrostly osobnosti, jejichž ideje a povahové vlastnosti jsou pro společnost patřičně inspirující. Jejich místo dnes zabírají osobnosti problematické (mimo jiné z nich vyrůstají kandidáti na prezidenta republiky). Ale není to jen otázka dneška. O objemný rezervoár problematických osobností se zasloužila česká demokratická politika už bezprostředně po listopadu 1989. Tenkrát neváhala a místo toho, aby komunistickou stranu učinila zodpovědnou za bídný stav země, uzavřela s ní spojenectví (Čalfa, gen. Vacek a další). Je logické, že kandidáti na prezidentský úřad jsou postkomunističtí a že diskuse o nich se točí kolem problému komunistů na trůně. (Celkem vzato zbytečně.)

Lze snad namítnout jediné: a co pan profesor Klaus? Ta námitka neobstojí, protože rovněž on patří k oněm problematickým osobnostem. A zvládl to, přestože nebyl členem KSČ.

*/ V posledních dnech před volbami, projevuje, zdá se, dr. Bureš značné pochopení pro funkci prezidenta jako pro odpovědný a skutečný úřad.

EM, Lidové noviny 10. 1. 2003