ARCHIV

"otevřeno"

Neracionální rozchod se Slovenskem

Když jsem si v duchu setřídil, co vše se psalo a hovořilo k desátému výročí českého státu, zjistil jsem, že se ani příliš nepojednávalo o českém státě jako takovém, nýbrž o našem rozchodu se Slovenskem. A nejen to, autoři si většinou lámali hlavu uvažováním, zda rozdělení republiky bylo aktem pozitivním či negativním - a právě tím si nejsou zcela si jisti. Jenomže po deseti letech je to tak, jak to je (prezident republiky: "mně se s odstupem času stále víc zdá, že ať už se to tehdy stalo jakkoli divně, je dobře, že se to stalo."), stát je zakotven v NATO a záhy bude členem Evropské unie. Takže na ideách, které stály u jeho vzniku, na české státnosti záleží za těchto podmínek málo nebo vůbec. Je to asi dobře, protože, jak upřímně vyznává v novoročním projevu opět prezident republiky, ani nejvyšším činitelům není ta věc příliš jasná a navíc si s s ní příliš netrápí: "Nejsem si jist, zda Česká republika má nějakou svou zvláštní ideu, kterou lze jen tak říct či dokonce vyhlásit. Jsem si však jist, že mnoho velkých mužů a žen naší historie různým způsobem formulovalo soubor moudrých principů vzájemného soužití, k nimž je dobré se vždy znovu vracet (…) Česká otázka je otázka lidskou, říkával Masaryk. Myslím, že nemusíme mluvit v každé větě o národu či národních zájmech, ale o to víc bychom se měli zabývat svými bližními, ať už v naší ulici či kdesi na druhém konci světa."

To je, jak vidno, mluvení, "aby se neřeklo". Existují blíže neurčené principy vzájemného soužití a těmi se nezabýváme. Dost dobře nevíme, kdo obývá onen "druhý kus světa", ale máme se o tyto neurčené protinožce co nejvíc zajímat. - Dobrá. Souvisí to nějak se Slovenskem a s rozdělením republiky?

Poměrně hodně. Dnešní mlhavost české státní ideje stojí v příkrém protikladu k tomu, jaká byla situace při vzniku samostatného československého státu.Tehdy existovala v Ústavě jasně definovaná státní idea a čeští politici podle ní rozdělovali neobyčejně ostře své bližní od ostatních obyvatel státu. Bližní byli příslušníci "československého národa", který byl nejen v Československé republice jediným národem státotvorným, ale také národem jednotným, s jednou slovanskou řečí a s jednotným národním zájmem. Slováci tehdy bez velkého nadšení aspoň na čas na ideu jednotného československého národa přistoupili - byli zdeptáni agresivní maďarizací a stáli takřka na samém konci národní existence. Češi jim mohli pomoci (a také pomohli) v hospodářském, politickém i kulturním růstu. V republice dominantní Češi si však vytvořili z Československa malé impérium, a z toho hlediska byl velice důležité, že si přisvojili slovenský národ a jeho území. Na rozdíl od českého národa "československý národ" svým počtem podstatně převyšoval násilně přivtělené německé obyvatelstvo usídlené v českém a moravském pohraničí a dokonce tvořil zhruba polovinu celé populace státu (včetně rovněž násilně přivtělených Maďarů a Poláků). Tehdy česká politika určila jednoznačně ideu nového státu: rozvíjet jednotný československý národ tak, aby mohl zajistit existenci a bezpečnost státu proti "nestátotvornému" německému etniku i proti dalším menšinám, a to z vnitřní i zahraničněpolitické stránky. Proti vzniku ČSR se teď často argumentuje mimo jiné tím, že česká politika použila násilí. V posledních stoletích však pravidelně vznikají státy s použitím násilí (vytvořil snad Bismarck Německo mírumilovně?); důležitý je jejich další vývoj, jinak řečeno soubor důkazů, že násilí bylo jen prostředkem k lepším cílům.

Vývoj Československa tu přirozeně probírat nemůžeme. Je však zapotřebí připomenout, že české politice, která roku 1918 vytvořila nový stát, bránil v tom, aby přeměnila své malé impérium v nacionálně tolerantní autonomní stát, ona sama, jinak řečeno její neobyčejně nacionalistický charakter. Byla tak bezmocná nejen proti Němcům, ale i proti Slovákům, kteří se rychle nabažili čechoslovakismu a v roce 1939 se osamostatnili. Pravda, tento akt se odehrál za podpory Hitlera, nicméně slovenský samostatný stát pokusy o obnovu čechoslovakismu ukončil. Pokud to ještě nebylo zřejmé, pak po slovenském protinacistickém povstání na podzim 1944 nemohlo být o svéprávnosti slovenského národa nejmenších pochyb.

Po válce, v květnu 1945 bylo Československo obnoveno. Ne však už jako stát Čechoslováků, nýbrž Čechů a Slováků, dvou formálně rovnoprávných národů. Česká politika to těžce nesla, ale ani ona, ani český národ nevzali novou situaci patřičně vážně. Češi měli pořád své malé impérium a cítili se v Popradu právě tak doma jako v Jindřichově Hradci. Na druhé straně vyhnali ze země německé etnikum, a Slováky tedy už proti Němcům nepotřebovali. Jak existence státu, tak soužití Čechů se Slováky ztratily původní smysl a lze předpokládat, že bez nové státní ideje by republika skončila již tenkrát. Ale nová idea přišla. Poté, když komunisté v únoru 1948 samojediní převzali státní moc do svých rukou, stala se Československá republika součástí sovětského impéria (sovětskou polokolonií), což samo o sobě byla neobyčejně závažná státní idea. Nicméně časy se mění.

A změnily se tak, že to přivodilo rozpad sovětské říše. Jenomže Československo se stalo opravdu svobodnou zemí, státem, na nějž si činily nárok jak Češi, tak Slováci. Jednotný československý národ byl už jen pro smích jakožto muzeální kousek. A smysl obnoveného státního útvaru byl v nedohlednu. Musela by jej vynajít česká politika, což pro její vypjatý nacionalismus nepřipadalo v úvahu, nebo o moc usilující (a neméně nacionalistická) politika slovenská. Státní útvary mají ovšem setrvačnost; kdyby se počátkem 90. let uspořádalo referendum, pravděpodobně by jeho výsledek hovořil ve prospěch zachování státu. Ničemu by to nepomohlo, mocenské hašteření by pokračovalo a smysl postrádající republika by beztak brzy skončila svou pouť střední Evropou.

To, co Václavovi Havlovi připadá na rozdělení Československa "divné", byla okolnost, že stát ještě existoval v době, kdy už dávno ztratil (v letech 1945-1946) původní smysl a nový smysl nezískal. Naopak soužití obou jeho částí bylo čím dál tím bizarnější. Nedá se ani říci, že skalní zastánci jednotného Československa pláčou nad rozlitým mlékem. Vždyť to, co se rozlilo, mělo do mléka hodně daleko. Přesto tvrzení, která tito autoři proti rozdělení Československa vznášejí, není vhodné přejít mlčením.

Tak Petr Uhl vypočítává škody, které přineslo rozdělení státu za deset let (P.U., "České ztráty za deset let samostatnosti", Právo, 2.1.2003) mimo jiné takto: "České škody jsou zřejmé: republika se mentálně i fakticky izolovala od Slovenska a Východu, prohloubila svou averzi k Němcům, a tím i EU. Vyrašil tu nacionalismus národních zájmů, chápaný jako zájmy českého národa, tedy na rozdíl od většiny světa národa etnického, ne politického."

Podobně jako nenávist ani vášeň není nejlepší rádce a vede - mírně řečeno - k omylům. Všimněme si u Petra Uhla dvou z nich. Od Jungmanna vznikl český národ jako etnický ("jazykový"), jako takový se vyvíjel a je etnický i dnes. S rozdělením republiky to nemá vůbec nic společného. Už pomyšlení na to, že lze dát povel: etnický národe, staň se během půl roku politickým, je směšné. A proč by musel být etnický národ méněcenný?

Máme proti "většině světa" horší manka, než je právě toto. Zejména způsob, jímž "vyrašil nacionalismus národních zájmů". Nestalo se to v devadesátých letech, jak naznačuje Petr Uhl, ale v poválečné národně socialistické revoluci. Vyrašil v nenávisti, kolektivní mstě, státním loupežení, v omezení individuální svobody. Tento obludný způsob nebyl determinován, nýbrž naplánován českou politikou. Etnický národ nemusel přece o všechno Němce obrat a vyhodit je přes hranice, a to ještě k tomu ve chvíli, kdy byli zcela bezbranní. To se stalo dávno před rozpadem Československa. - Jistě je pravda, že v 90. letech se prohloubila averze Čechů vůči Němcům, to však opět nemá s rozpadem státu (jak se domnívá Petr Uhl) nic společného. Naopak: nejhrubší možný způsob, jímž pražská vláda po květnu 1945 zacházela se sudetskými Němci, ovlivnila i hrubý způsob, jímž česká politika jednala se Slováky, a tak, zprostředkovaně souvisí i s rozdělením republiky. Tímto, pouze tímto způsobem. - Neschopnost české politiky rozumně vyjít nejen se Slováky, ale i s ostatními sousedícími národy, je bohužel nepochybná. Je třeba věnovat jí pozornost jako takové, chceme-li být dostatečně civilizovaným národem.

To jistě chceme. A tak nám neublíží jakýkoli pokus reflektovat rozpad Československa, pokus nikoli neurotický, ale co nejobjektivnější a beroucí v potaz souvislosti, jimž říkáme historické.

EM