ARCHIV

"otevřeno"

Profesor Ulf Bernitz neznámý

Prof Bernitz je u nás neznámý právě tak jako prof. Frowein. V minulém vydání jsme se zabývali Froweinovým posudkem slučitelnosti Benešových dekretů, které jsou stále ještě součástí právního řádu České republiky, s Evropskou Unií,. Froweinův posudek je základní. A tak už sama moje informace byla pro internetový článek dosti dlouhá; dnes proto zopakuji jen to, co je zapotřebí pro pochopení jeho stanoviska. Prof. Frowein, jak prozrazuje rozbor jeho textu, vychází z veřejně nevysloveného zadání, že Benešovy dekrety je třeba posuzovat tak, aby nebyly překážkou pro vstup České republiky do Evropské unie. Autor postupuje několika způsoby, které se velice blíží stanoviskům české oficiální politiky. Připojuji k dnešní informaci závěry Froweinova rozboru, aby bylo patrné, jak si počínal: především se všestranně řídí zásadou:

"Zákaz diskriminace může být účinný pouze od okamžiku přistoupení k Evropské unii."

Tuto zásadu uplatňuje i tam, kde tomu realita klade tuhý odpor (viz jeho závěry). Postupně se od něho dovídáme to, co známe od našich národovců: ztráta československého občanství patří mezi opatření, která, "pokud se týkají uvedených osob, byla - bohužel - důsledkem historických událostí" a "vyplývala ze srozumitelné logiky. Pokud by nebyly zbaveny občanství státu, z jehož území byly přesídleny, mohly by se - především teoreticky - dožadovat návratu." Svou militantní právní logiku odhaluje prof. Frowein v kapitole o vyloučení trestní odpovědnosti (zákon č. 115/1946 Sb.), kde tvrdí, že jednání Němců za války a Čechů po válce je třeba hodnotit různými standardy:

"…Jednání, na které se vztahuje československý předpis ze dne 8. května 1946, bylo jednání v reakci na to, co činili československému obyvatelstvu Němci v letech 1938 až 1945. I když většina obětí byla nevinných, nelze přehlédnout, že násilí spáchané na Němcích v dotyčné době bylo především reakcí na to, co se stalo během německé okupace" (čl. 54).

Je to stěží pochopitelné, ale základní posudek pro Evropský parlament vychází z principu nerovnosti lidí před zákonem, a to podle národnosti.

Úkolem dalších dvou posudků, Bernitzova a Lorda Kingslanda bylo ohodnotit Froweinův posudek. Kingslandovým textem se tu nezabývám, protože věcně ani pojetím nepřekračuje českou pamfletickou publikaci "Rozumět dějinám" a nic nového se z něho nedozvíme. Podle společných závěrů by se mohlo zdát, že rovněž Bernitzův posudek se příliš neliší od posudku Froweinova. Z nevyřčeného zadání vychází zřejmě i on, jak tomu odpovídá i kladné hodnocení základního posudku. Avšak celkově není Bernitz Froweinovou studií právě nadšen, přestože ji shledává "za obdivuhodně srozumitelnou a velmi dobře napsanou."K tomu nicméně dodává:

"Jeho zacházení s příslušnými českými právními normami (Benešovými dekrety) je však velice obezřetné, možná až příliš taktní. Z hlediska současných standardů humanitárního práva zaslouží uvedené právní normy a jejich uplatnění tvrdou kritiku."

Při veškeré diplomatičnosti, kterou prof. Bernitz nešetří, nechybí v jeho textu část velmi tvrdé kritiky těchto právních norem. To shledáme už v kapitole o právnosti Benešových dekretů. V tomto bodě je autor velmi skeptický:

"Je pravda, že během druhé světové války bylo mnoho nejzákladnějších zásad mezinárodního práva evidentně opomíjeno. Na druhé straně Charta OSN, která ve svém prvém článku o základních cílech a zásadách vyhlašovala velmi mnoho důležitých zásad mezinárodního humanitárního práva, vstoupila v platnost 24. října 1945, tj. před plným vykonáním dekretů. Ustanovení této Charty byla výrazem všeobecného uznání mezinárodního práva, ke kterému došlo již bezprostředně po válce." Přitom "způsoby, kterými se konfiskace a fyzické vyhnání obyvatel prováděly, byly - zdá se - v mnoha případech velice kruté a radikální. Provedená opatření vykazují znaky kolektivního trestu. Pravděpodobně postihla mnoho jednotlivců, kteří byli nevinni."

Je si prof. Bernitz vědom, že polemizuje s našimi národovci, kteří tvrdí, že Benešovy dekrety a vůbec vyhnání Němců nelze soudit "dnešními" hledisky, protože po válce platil zákon džungle? A to ještě zahraniční právníci neberou v úvahu další fakta problematizující právnost Benešových dekretů. V informaci o Froweinově posudku jsem je uvedl:

"Dr. Beneš se odvolával na pravomoc vydávat dekrety na základě vlastní teorie kontinuity londýnského odboje s první republikou, která údajně znamenala, že je automaticky prezidentem republiky. "Přeskočil" tedy tzv. druhou republiku včetně jejího prezidenta Dr. Háchu, zvoleného pravoplatně v roce 1938. Dr. Edvard Beneš v roce 1940 fakticky už dávno prezidentem nebyl. Sám se jím jmenoval a jako nevolený prezident jmenoval v emigraci i v roce 1945 československou vládu. Právě tak - bez voleb - jmenoval Prozatímní národní shromáždění. Žádný volený orgán jeho dekrety neschválil."

Také prof. Bernitz ovšem v souhlase s uvedeným zadáním uvádí, že ve vztahu k projednávané otázce přistoupení k EU je nutno akceptovat východisko profesora Froweina, podle něhož se musíme věnovat současné existující situaci. "V této souvislosti lze Benešovy dekrety, hodnocené jako historickou událost, ponechat stranou."

Nicméně Bernitzův posudek je text mimořádně důležitý. Nikoli pro otázku přistoupení České republiky k Evropské unii, ale proto, že jsou tu některé aspekty Benešových dekretů posouzeny zcela jinak, než jsme na to zvyklí. Je to posouzení nezávislého, objektivního právníka, na které se v budoucnu nepochybně budou mnozí z nás odvolávat.

Prof. Bernitz uvádí k jednotlivým dekretům a jejich aspektům mimo jiné toto:

Pokud jde o restriktivní pravidla českých restitucí, upozorňuje v souvislosti s případem De Fours Walderode, že po roce 1992 byla zavedena možnost restituce nemovitého majetku, zvláště pozemků, přičemž restituent musel být občan České republiky a musel požádat o restituci do 30. června 2001.

"Takže se zdá, že mnoha lidem, kteří zachovali během války loajalitu k Československu, ale utekli do ciziny v průběhu války nebo v důsledku událostí prvých poválečných let brzy poté, bylo odepřeno právo na restituci. Jak pan profesor Frowein upozornil ...,restriktivní české právní předpisy týkající se restitucí byly v mnoha případech přísně kritizovány. Kupodivu se zdá, že Česká republika nerespektovala názory Výboru OSN pro lidská práva a své předpisy nezměnila.

Je dobře známo, že jiné postkomunistické země zaujaly k otázce restitucí pozemkového vlastnictví odlišný přístup. Lze například provést porovnání se situací v Estonsku a Litvě, ve dvou zemích, odkud uprchlo během války a bezprostředně po ní mnoho občanů. (...) Estoncům a Litevcům, kteří žili v jiných zemích ... od poloviny čtyřicátých let, a jejich potomkům bylo nabídnuto právo žádat o navrácení svého majetku. Zdá se, že toto právo bylo v praxi hojně využito. Rozdíl v porovnání s českou situací je do očí bijící."

Podle autora restituční záležitosti, dosud projednávané mezinárodními orgány, nevyjasňují všechny relevantní otázky. V budoucnosti lze očekávat jejich vyjasnění. Je to nutné, jelikož "kruté a radikální vykonávání Benešových dekretů přináší velkou pravděpodobnost, že osoby, které nesplňovaly požadavky zahrnuté v dekretech, byly postiženy také konfiskacemi a vyhnáním." Prof. Bernitz podle jemu dostupných informací má zato, že

"v České republice nebyly vytvořeny přiměřené možnosti pro jednotlivce, kteří tvrdí, že Benešovy dekrety neměly být na jejich situaci uplatněny, aby byl jejich případ nestranně přezkoumán... spíše se zdá, že cílem bylo zachovat plné účinky vykonání dotyčných dekretů. Tuto situaci považuji za neuspokojivou."

Tolik k restitucím, jimž prof. Bernitz věnuje značnou pozornost, a to právem, jelikož restituční normy spojují současný stav a současné požadavky se situací před půl stoletím. Bude zajímavé sledovat, zda se po přistoupení České republiky do EU budou orgány Evropské unie naší "neuspokojivou" situací v této oblasti zabývat.

Co se týče dekretů týkajících se trestního práva a trestního řízení, prof. Bernitz se ztotožňuje se závěrem č. 5 prof. Froweina, že eventuálně musí být přijaty právní normy, aby rozsudky na základě dekretů nemohly být uplatněny proti osobám, které vstoupí do České republiky po přistoupení. Nynější předpisy nadto "vytvářejí překážku volného pohybu osob."

Další velmi problematickou oblastí související s Benešovými dekrety je vyloučení trestní odpovědnosti na základě zákona č. 115 z roku 1946.

Zákon č. 115 v České republice nadále platí, zdůrazňuje prof. Bernitz. Přitom autorovi není nic známo o případech soudního stíhání poválečných zločinů proti lidskosti (pozn. zločiny proti lidskosti nejsou promlčeny). A píše k tomu:

"Samotná existence takového zákona ve sbírce zákonů v dnešní době dokládá stejné váhání při očištění minulosti jako některé aspekty restitučních právních předpisů z devadesátých let. To činí situaci zbytečně bolestivou. Jsem však ochoten akceptovat argumentaci pana profesora Froweina, že nebude nutné, po 56 letech, podmiňovat smlouvu o přistoupení neústupnými požadavky na zrušení zákona."

K ochraně menšin a k otázce práva na návrat, jimž prof. Bernitz věnuje poslední dvě části svého posudku, si dovolím přičinit několik poznámek, více či méně kritických.

Pokud jde o ochranu menšin, souhlasí autor se základním posudkem, že Česká republika plní závazky odpovídající normám Evropské unie. Takové tvrzení je možné jen tehdy, když právní pohled oddělí Benešovy dekrety, restituce a otázku německé menšiny. 40 až 50 tisíc Němců, kteří žijí v Česku a mají české státní občanství, nejsou před zákonem rovni s ostatními českými občany. To jednoznačně ozřejmuje právě otázka restitucí. Zákon z roku 1992 umožnil částečnou restituci některým občanům německé národnosti. Celkově jsou však příslušníci německé menšiny handicapováni vůči Čechům, protože se na ně nevztahuje restituční zákon: jim nebo jejich předkům byl majetek zabaven na základě Benešových dekretů, to znamená před 25. únorem 1948. Nelze hovořit o rovnoprávnosti německé menšiny, jestliže její příslušníci jsou vyloučeni z běžných restitucí.

V otázce práva na návrat zaujímá prof. Bernitz. objektivní a rozhodný postoj:

"Vyhnání v pravém smyslu zahrnuje nejen povinnost odejít, ale též zákaz se vrátit. Vyhnání v letech 1945-46 bylo zřetelně založeno na zásadě, že lidem, kteří byli donuceni odejít, nebude povoleno se vrátit. Krutý způsob, kterým bylo vyhnání provedeno, a následující přeměna Československa v komunistický stát nalézající se za ‚železnou oponou' samozřejmě značně snížily zájem se vrátit. Za dnešních podmínek a vzhledem k blížícímu se přistoupení je důležitou otázkou, zda Benešovy dekrety stále ještě mají zbývající účinky, které omezují možnosti jednotlivců náležející do příslušné skupiny nebo jejich potomků vrátit se do České republiky za účelem usadit se tam, pracovat tam, nabývat nemovitý majetek v zemi nebo provozovat podnikatelskou činnost. (...) Já...považuji za velmi důležité zdůraznit, že tato otázka musí být plně prošetřena před uzavřením Smlouvy o přistoupení."

Autor souhlasí se závěrem č. 8. prof. Froweina, "že od okamžiku přistoupení budou mít všichni občané Evropské unie na území České republiky stejná práva." Dodává:

"Je možno souhlasit s přiměřenými přechodnými ustanoveními ve Smlouvě o přistoupení týkajícími se omezení práv občanů EU z jiných členských států na usídlení se, práci, obchodování a nabývání nemovitého majetku v České republice. Je však naprosto nutné, aby dotyčná ustanovení nebyla diskriminační, např. nestavěla jakoukoli konkrétní skupinu evropských občanů do zvláštního, nevýhodného postavení."

Na tomto případě lze dobře vidět zvláštnost výlučně právního pohledu. Němečtí vyhnanci z Československa jsou dnes v průměru staří 70-75 let. Po pěti letech jim bude 75 až 80 let. Představa, že se v tomto věku budou věnovat "usídlení se, práci, obchodování a nabývání nemovitého majetku v České republice", je poněkud groteskní. Viděno z politického úhlu pohledu jsou přechodná ustanovení tohoto druhu diskriminační.

Těmito připomínkami v žádném případě nechci snižovat obdivuhodně objektivní a věcný rozbor prof. Bernitze. Myslím, že se k němu v budoucnu budeme vracet.

EM

PŘÍLOHA

Závěry posudku prof Dr. Ulf Bernitze:

Ve svém posudku celkově hodnotím studii profesora Froweina velmi příznivě (oddíl 4). Připomínám, že dotyčná studie a můj posudek se nevztahují na v současnosti platící Evropskou dohodu.

Připomínám též základní právní předpisy EU týkající seobčanství, diskriminace a menšin a jejich důležitost v dotyčné souvislosti (oddíl 3).

Silně pochybuji o právnosti Benešových dekretů podle mezinárodního práva, ale podporuji základní závěr (č. 1) pana profesora Froweina. Viz oddíl 5.

Pojednávám o restriktivních pravidlech restitucí v České republice. Činím určité doplňky, které považuji za důležité, k závěrům č. 2 a 3 pana profesora Froweina. á stanoviska se týkají především vztahu k základnímu humanitárnímu právu. Odkazuji na oddíl 6 svého posudku.

Nevidím potřebu spojovat blížící se Smlouvu o přistoupení s otázkami restitucí jako s podmínkou. doporučuji, aby Smlouva ani nevylučovaly, ani nepotvrzovala existenci zbývajících restitučních nároků.

Podporuji závěr č. 4 pana profesora Froweina o dekretech týkajících se trestního práva a trestního řízení a jeho závěr č. 6 o vyloučení trestní odpovědnosti na základě zákona z roku 1946.

Podporuji jeho závěr č. 7 o ochraně menšin.

Chtěl bych zvláště upozornit na poslední závěr pana profesora Froweina, závěr č. 8, a na to, co jsem k tomuto bodu napsal v oddíle 10 svého posudku. Ustanovení blížící se Smlouvy o přistoupení nesmí být diskriminační, např. nesmí stavět jakoukoli skupinu evropských občanů do zvláštního nevýhodného postavení.