ARCHIV

"otevřeno"

Ti zasloužilí mezi námi

Řády a vyznamenání jsou svým způsobem ošidná věc. Vyznamenání se nepochybně udělují tomu, kdo se nějakým způsobem zasloužil o stát; nicméně existují lidé (například v nejrůznějších oborech vědy), kteří se zasloužili o něco docela jiného, než je stát, a přesto si vyznamenání nepochybně zasluhují. Někteří z nich je z nejrůznějších důvodů nedostanou; naopak jiní, nevýznamní, ale blízcí instituci, která má na udělování vyznamenání hlavní podíl, vyznamenání obdrží. (Podobně je tomu s řády, které se obvykle udělují za činy mimořádné svou záslužností, podílem statečnosti či přímo hrdinství.) Musí řády a vyznamenání existovat? Musí, obyvatelstvo se skládá z bytostí, které mají dobré i špatné lidské vlastnosti, mimo jiné jistý díl ješitnosti. Svět vyznamenání a řády vyžaduje. A ví co chce, protože pořádně udělované vyznamenání a řády integrují společnost.

Ve státech s dlouhou mocenskou tradicí, jako je Velká Británie, se během dlouhé doby vytvoří vyřčená i nevyslovená stupnice hodnot pro udílení vyznamenání a řádů, takže tam je ošidnost, o níž hovoříme, zmenšena. U nás je po tolika létech více než velká. Čtyřicet let se udělovaly zasloužilým soudruhům Řády republiky a Řády práce, takže nyní zbyli mnozí lidé zasloužilí naopak, a to jak odporem vůči komunistům, tak pro svůj reformní postoj vyřazením z komunistické strany (četní z těchto bývalých komunistických funkcionářů jsou přesvědčeni, že právě jejich působením se rozpadlo sovětské impérium). Dále jsou tu hodnostáři církví,diplomaté, miláčci mocných parlamentních stran a… lze ještě dlouho pokračovat. Hlavní instance, prezident republiky to neměl s výběrem kandidátů na vyznamenání lehké.

Naneštěstí právě Václava Havla láká opojný lesk slavností a - vyznamenání, která může udělovat. Byl by jistě dokázal vytvořit si stupnici hodnot, podle které by vyznamenání udílel, ale on se řídil především kritérii poněkud povrchními: společenským postavením, známostí či proslulostí a - city přátelství vůči kandidátovi na vyznamenání. Jinak řečeno mezi vyznamenanými je mnoho Havlových přátel; kdyby byl prezidentem ještě na další funkční období, asi by vyznamenal všechny signatáře Charty 77 a hodně dalších reformně politických činitelů. Nejen nepřehlednost a velké množství dosavadních vyznamenání, ale také tato věc není právě u nás zcela zanedbatelná.

V mysli nezaujatého pozorovatele snadno vznikne domnění, že jak záplava vyznamenání, tak vztahy přátelství, které se uplatňují v případě jejich udělování, našly odezvu u ministra obrany Jaroslava Tvrdíka. Ten má právo udílet řády za význačné činy pro bezpečnost společnosti a státu a využil toho: "udělil vyznamenání zástupcům bezpečnostních složek, které pomáhaly střežit bezpečnost pražského summitu NATO. Záslužný kříž prvního stupně převzali ministr vnitra Stanislav Gross, vládní zmocněnec pro přípravu summitu Alexandr Vondra a velitel amerických vzdušných sil v Evropě Gregory Martin."

Tolik agenturní zpráva. Činitele, kteří dostali záslužný kříž druhého stupně, můžeme s výjimkou policejního prezidenta Jiřího Koláře vynechat. Místo toho se zeptejme, nejde-li tu o umělý problém. Vždyť summit NATO byl zabezpečen výtečně, společnost tolika šéfů vlád nebyla napadena ani ohrožena. Ponecháme-li stranou okolnost, že, jak známo, výtržnosti více stíhají nepřehledné summity ekonomické povahy, bylo to u nás zařízeno dobře: všichni včetně obyvatel Prahy byli zastrašeni a báli se vyjít na ulici. Proč ne? A ti, kteří se o takto vzniklý pořádek zasloužili, byli vyznamenáni.

Obrazně řečeno je to jako za války. Po vítězné bitvě jsou zvláště úspěšní bojovníci dekorováni řády. Co tu nehraje, je toto: "bojovníci" byli ověnčeni řády, přestože se bitva nekonala.

Jde však ještě o dvě důležité věci. Zvykli jsme si za léta komunistického panství na to, že značná, dá se říci velká část lidí svou práci odbude, odflákne. Vyznamenání a řády by se neměly udělovat těm, kteří pracují dobře, ale zcela a naprosto výjimečně dobře. A - druhá věc - neměli by to být kamarádi a kolegové. Jeden ministr vyznamená dalšího ministra a vládního zmocněnce. Kdo teď vyznamená ministra Tvrdíka? Musíme doufat, že se někdo najde.

EM, (Lidové noviny 20. 12. 2002)