ARCHIV

"otevřeno"

Dlouhá cesta ODS

Po sarajevském atentátu se mnohým komentátorům zdálo, že s Václavem Klausem i s ODS je konec. Nebylo tomu tak. ODS mohla děkovat nejen nešikovnosti svých nepřátel od Unie svobody až po Hrad, ale také tomu, že v té době již byla poměrně silnou stranou, opírající se o strukturovanou tradici (vznikla navázáním na zdejší politické tradice, které komunistický režim sice zrušil, ale ne tak, aby je nebylo možno obnovit). Jak se zdálo, měl Václav Klaus vyhráno na hodně dlouhou dobu. Jenže právě doba se mění, a tak nedávný sjezd ODS ve Františkových lázních zvolil za odstoupivšího Klause předsedou kandidáta, kterému Václav Klaus přál nejméně ze všech. Je s Václavem Klausem jako politikem konec?

Otázka politické budoucnosti Václava Klause ovšem není naším tématem. Za povšimnutí však stojí, že na rozdíl od článků, které pohřbívaly předsedu ODS po sarajevském atentátu a byly někdy až hrubě kritické, jsou dnešní politické nekrology Václava Klause neseny úslovím "o /politicky/ mrtvém jen dobré." Protože však o Klausovi nelze jen tak říkat "jen dobré", rozdělují tyto texty politické působení Václava Klause na klady a zápory, přičemž účinnost záporů časem rostla.

Netvrdím, že se tímto způsobem Václav Klaus, potažmo ODS, nedá či nemá hodnotit. Avšak autoři by neměli opomíjet pohled z časového (historického) odstupu. Po takových převratech, jako byl listopad 1989, nevznikají přece politické strany náhodně a improvizovaně bez ohledu na to, co bylo před nimi. Stranická struktura první republiky zřetelně navázala na stranickou strukturu českých zemí za Rakouska Uherska; politické strany, které vytvořily tzv. Národní frontu v roce 1945, vznikly už za války v emigraci. Také Občanské fórum, první politická strana (hnutí) po listopadu 1989, mělo historické a ideové zázemí v předlistopadovém disentu. Jeho složky, především silná vrstva reformně komunistických funkcionářů a Havlova utopická vrstva nepolitické politiky, podpořená undergroundem, silně Občanské fórum poznamenaly. Usilovalo o mocenskou nadvládu v zemi, a to právě prostřednictvím nepolitické politiky, což znamenalo odmítnutí principu stranictví včetně instituce členství (přitom ovšem - jako jakýsi politický přívažek - ponechalo OF poraženou KSČ a bývalé strany Národní fronty, zohavené a zeslabené komunistickým režimem).

Bylo to přímo jako recept na politickou anarchii, která sice vznikla, ale dlouho trvat nemohla. Zvláště proto ne, že obyvatelstvo bylo jen krátce ochotno solidarizovat se s disidentským viděním světa. V paměti národa dominovala jiná tradice. Záhy se Občanské fórum rozštěpilo a nová instituce, Občanská demokratická strana navazovala na rozdíl od OF (pak po jistou dobu Občanského hnutí) nikoli na politicky nevyhraněný disent, nýbrž na občanskou českou politiku v letech 1945 až 1948. Víceméně v souhlase s míněním většiny společnosti považovala živelně, bez reflexe za živou tradici politický program Dr. Edvarda Beneše v "mírném", nekomunistickém vydání strany národně socialistické. Základem této stále nevyhaslé tradice byl nacionální protiněmecký šovinismus (opírající se, byť s určitou nechutí o Sovětský svaz), antiklerikalismus a vláda omezeného počtu stran s vyloučením opozice, v neposlední řadě pak podpora drobného a středního podnikání. Národní socialisté byli populističtí, přesto však bojovali proti silnějším komunistům marně. Za jejich protikomunistickou rétorikou se ovšem rovněž skrývala tolerance vůči socialistickým a státně kapitalistickým prvkům.

Od té doby uteklo čtyřicet let, Sovětský svaz zmizel v propadlišti dějin a ODS pochopitelně nemohla celkově převzít národně socialistický program a politickou praxi. Také proto ne, že tuto tradici přebírala živelně, nereflektovaně. Přesto některé z jejích aktivit jako by národním socialistům z oka vypadly ("česká cesta"!). Václav Klaus ovšem mohl porazit postkomunistické havlovsko-dienstbierovské liberály pouze tak, že ODS se stala řádnou politickou stranou s institutem členství, s horizontální i vertikální organizační strukturou. Na tomto základě ovládala v první polovině devadesátých let zemi pomocí státních a polostátních bank (byly znárodněné za účasti národních socialistů v roce 1945!), které vyživovaly průmyslové giganty zděděné z dob reálného socialismu. V obtížných podmínkách postkomunistických struktur dosáhla ODS pod Klausovým vedením rovněž úspěchů: české země se smírně rozešly se Slovenskem, Česká republika zahájila rozhovory o členství v NATO, a uskutečňovala se privatizace, i když nedokonalá a se znaky výrazného postkomunistického balastu. ODS však jako politická strana předčasně degenerovala. Podílela se na tom tradice, strukturovaná tak, jak jsme o tom hovořili. Byla jedním ze závaží, které strhávaly ODS k nízkým, někdy i odpudivým vrstvám vládnutí. Patří mezi ně zejména korupce, tunelování, populismus, bezkoncepční a k sousedům netolerantní zahraniční politika, odmítání kontaktů s vyhnanými sudetskými Němci.

Obdobně jako se nemohlo Občanské fórum a Občanské hnutí udržet u moci na základě nepolitické politiky, pomáhala tradice vést jak Václava Klause, tak celou ODS cestou, v níž v soutěži s "novou" sociální demokracií logicky moc ztratili. Nebyla to nějaká nová, "jiná" cesta, Václav Klaus a ODS po ní kráčeli od samého počátku. Jenom tehdy, dokáže-li nové vedení řídit ODS na základě aspoň částečné pochopení své strukturované minulosti, mohla by být tato strana pro Českou republiku opravdovým přínosem.

EM