ARCHIV

"otevřeno"

Mimoprahové vnímání dnes

Tomu seriálu je už přes čtvrt století. Prima jej opakuje a z hlediska sledovanosti se jí tento tah zdařil, všechny epizody mají hodně diváků. Mezi diváky jsou ovšem i pozorovatelé - také oni stojí za povšimnutí, i když jejich počet vzhledem k divákům vyjadřují pravděpodobně lépe promile než procenta. Pozorovatelé sledují Ženu za pultem se zvláštním druhem zvědavosti. Chtějí vědět, jak a čím přitahovaly Dietlovy seriály diváky, co jim dávaly a jak je ovlivňovaly. Otázka přitažlivosti se však dávno zodpověděla sama, a to hlavně srovnáním se současnými dováženými seriály, které jsou vzdáleny našemu prostředí i našim problémům (proti tomu mnohé z dietlovských problémů 70. a 80. let nejsou zapomenuty dodnes). Jinak je tomu se způsobem ovlivňování. Ten není dodnes zcela ujasněn. Bohužel, protože se lze důvodně domnívat, že chování nás obyvatel, "lidu" nese také neklamnou stopu vlivu těchto seriálů.

Žena za pultem je zdánlivě seriál zcela apolitický. Ale osobní problémy protagonistů se dějí v prostředí, které nese zřejmou pečeť spontánního optimismu tgehdejších brigád socialistické práce, a předsudky z třídní společnosti mají hrdinové seriálu proto, aby divákům nepřipadali příliš andělští. To jsou z velké části podprahové prvky, pro pozorovatele tedy nic nového. Teprve poslední epizoda, kterou jsme mohli na obrazovkách vidět ("říjen"), umožnila jisté nové poznatky. V houšti čistě a výlučně osobních problémů a citových vztahů (milenecký trojúhelník, poměr rodičů k čerstvě dospělým dětem), si tentokrát už hlavní postavy příběhu nevystačí samy. Ostatně tak je to i v životě, člověk potřebuje někoho, kdo mu poradí nebo alespoň komu se lze svěřit. A tu se v epizodě seriálu stane něco nezvyklého. Žena za pultem (Jiřina Švorcová) chlácholí nešťastného vedoucího samoobsluhy (Vladimír Menšík), že jeho generace nebude zapomenuta, protože toto vše, tyto krásné samoobsluhy (ta jejich vypadá ve filmu jako předstupeň Globusu nebo Alberta) vybojovala proti těm nesčetným živnostníčkům, jinak bychom je neměli. To však vedoucímu samoobsluhy nestačí a jde se poradit - za kým? Pochopitelně že za tajemníkem KSČ…

Tyto agitačně politické prvky jsou v apolitickém seriálu příliš výrazné, než aby se o nich dalo říci, že působí podprahově, to znamená způsobem, jehož si není divák vědom. Obou si nelze nevšimnout. Některým divákům tehdy nevadily (a ani dnes nevadí), mnozí ale přece jen kroutili hlavou: museli to do té epizody autoři vsunout? Odpovědi jsou v zásadě dvě. Autoři museli, protože to tak má být, jít se poradit za moudrým stranickým pracovníkem, a pokud jde o živnostníčky, byli to lidé, kteří vadili společenskému pokroku. Druhá odpověď zní, že kdyby takové scény autoři do seriálu nedali, těžko by se mohl vysílat.

Na druhé odpovědi přirozeně něco je. Ale postrádá to, co je nepochybné, že autoři přistupovali k práci na seriálu s dosti přehnaným dílem služebnosti. Museli vědět, že značná části diváků jejich fikci uvěří anebo přinejmenším jejich vnímání světa eufemicky řečeno poškodí.

Scény, o nichž hovoříme, nepůsobí tedy podprahově, ale mimoprahově. Jsou ireálné, ale množství diváků je přijme po krátké reflexi jako reálné. V seriálech, ve večerníčcích a pohádkách minulého období je jich hojně. Reflexe, třebas docela jednoduchá, kterou vyžadovaly, doplňovala spontánní, bezprostřední vnímání podprahových prvků a scén. Televizní vysílání v předlistopadové době sestávalo ze směsice "normálních" prvků s prvky podprahovými a mimoprahovými. Také proto bylo jeho působení tak silné.

V daném případě - obě scény, o nichž jsme hovořili, jsou na kraji dojemnosti - měla "mimoprahovost" ještě další cíl: přiblížit Vladimír Menšíka straně a ambiciózní komunistickou agitátorku Švorcovou lidu.

EM, Vyšlo v Lidových novinách 17. prosince 2002