ARCHIV

"otevřeno"

Vzdor závistivého českého důchodce

Deset milionů Čechů vzešlo z původně řádově statisícového obyvatelstva, a to velmi chudého - hlavně rolníků, a drobných řemeslníků. Plebejský původ nás poznamenal v dobrém i špatném. Mezi naše špatné vlastnosti patří poněkud nadprůměrná míra závisti a nepřejícnosti, jak se to ostatně pozná, zapneme-li rádio nebo pustíme televizi.

Pokud se týče nás důchodců, jsme závistiví až běda. Ale může se nám kdo divit? Zatímco průměrný plat neustále roste, reálné důchody (nejde-li náhodou o bývalé důstojníky, estébáky či funkcionáře KSČ) ještě nedosáhly úrovně roku 1989.

Čím to je? Česká republika nemá dodnes racionální systém důchodového zabezpečení a růst důchodů nesledoval ani inflaci, ani růst průměrné mzdy. Zákonodárci to vidí celkem rádi, ušetří se. Postupná devalvace jedné ze základních civilizačních vymožeností, úcty ke stáří, je zřejmě celosvětovým trendem. Když jsme byli mladí, uvolňovali jsme zcela samozřejmě v tramvaji místo starým lidem, dnes mladí pospíchají, aby obsadili volné místo dřív než ti staří. Mluvit v zákonodárném sboru o nedostatečné výši důchodů bylo od počátku těžké a nemělo to smysl (zažil jsem to na vlastní kůži), protože už počátkem 90. let poslanci chápali důchod jako svým způsobem filantropické zařízení a vůbec je nezajímalo, že to není pravda (dnešní důchodci museli svého času rovněž ze svého platu přispívat na staré spoluobčany). Staříci již pochopitelně nejsou v produktivním věku, jejich výkonnost je celkem nulová. Není tedy třeba, soudí většina lidí v produktivním věku, pohlížet na ně s úctou, zvláště ne u nás v Česku. U nás se totiž "za totality" zavedla zvláštní morální norma, která přikazovala, aby důchodci pracovali ve "vedlejším" pracovním poměru a takto získané částky přenechávali mladým.

Ne-úcta ke stáří je však výrazem dehumanizace. Výrazem toho, že daná společnost je sobecká natolik, že odstrkuje do kouta generace rodičů a prarodičů. Rozhoduje pouze výkon a materiální prospěch, kdežto vztahy mezi příbuznými a bližními, považované až dosud za přirozené a nerozlučitelné, ztrácejí význam; panu faráři se to nelíbí, ale komu u nás záleží na církvi? Nepochybně je jedním z motivů tohoto dříve neznámého stavu rovněž nafoukanost "produktivní" společnosti, přesvědčené, že se od starých, kteří již toho tolik dobrého a zvláště špatného prožili, nemohou získat nic užitečného. Morální profil společnosti se tak postupně devalvuje. Je příznačné, že ti z důchodců, kteří proti tomu ve společenském měřítku vystupovali byli většinou levicově až komunisticky zaměřeni. Anomální strana "Důchodci za životní jistoty" byla sice dosti trapná, nicméně problém, který se pokoušela řešit, pravice a střed nezná. A vůbec - o důchodcích se hovoří jen v tom smyslu, že nemohou dostat přidáno víc než něco kolem dvou set korun.

Ale i tak se o tom hovořilo podstatně méně než o problému, který vznikl, když odchází do důchodu prezident republiky. Jeho navrhovaný příjem (dvě třetiny obyvatelstva jej považují za přehnaný) se srovnává s jednou či druhou demokratickou zemí Evropy. Ale to je jednostranný pohled. Ztrácí se v něm základní odlišnost evropských demokracií a České republiky. Státy západní Evropy neberou důchodce na hůl, Česko ano. A tak tedy proč má právě důchod prezidenta republiky z této situace vybočit?

Může se namítnout, že ze mě hovoří bledá závist. Je to pravda, nijak se tím netajím. A navíc mám pocit ukřivděnosti. My, kteří jsme tím či oním způsobem dosti dlouho vycházeli s komunistickým režimem konfliktně, měli jsme v dobách autoritativního režimu podprůměrné příjmy, a po převratu nám také vyměřili nízký důchod. Nehovořím za hrdiny, sám jsem hrdinou nikdy nebyl. Hovořím za lidi, kteří nesouhlasili s režimem a dávali to nějakým způsobem znát, popřípadě se proti němu a jeho důsledkům stavěli. Jestli pro nápravu našich nízkých důchodů mohl někdo něco udělat, pak prezident republiky. Přinejmenším se o to mohl pokusit. Ale on se od počátku staral o vyznamenání a různá cingrlátka a naše materiální situace ho nebolela. To spíš jej zajímalo, jak se daří bývalým reformním komunistům…

Přiznávám, že i za této situace a při svém závistivém důchodcovském vzdoru bych viděl nepřiměřeně nízký důchod prezidenta republiky jako určitý druh ostudy našeho státu. I když přece jen by to byla menší ostuda, než vznikla a trvá tím, jak všeobecně jsou u nás nízké důchody. A že to ani vládě (s převahou sociálních demokratů!), ani zákonodárcům nevadí.

(Otištěno v zkrácené podobě v Lidových novinách 5. 12. 2002)

EM