ARCHIV

"otevřeno"

Další krok - Daniela Kaisera

Článek Daniela Kaisera "'Český faktor' v Rakousku" (LN 25. listopadu 2002) je dalším, velice významným krokem v diskusi o poválečném vyhnání Němců. I když autor se takové diskuse zúčastnit nechce. Domnívá se totiž, že jednostranná a sebemrskačská diskuse, kterou na toto téma zavedla a provozovala část tuzemské inteligence, způsobila Čechům problém: všimli si toho Němci i Rakušané a německá diplomacie začala na Česku zkoušet něco, "čeho by se u Poláků neodvážila ani ve snu". Kdybychom měli použít terminologie z doby nedávno minulé, řekli bychom, že podle autorova přesvědčení diskuse o vyhnání a Benešových dekretech "pomluvila Českou republiku v zahraničí". Jak mohl redaktor BBC dospět až takto na práh totalitního myšlení?

Stalo se to proto, že nejde jen o názory Daniela Kaisera, ani o něho samotného. Názorem Daniela Kaisera jen postoupila jedna významná politická skupina v česko-sudetoněmecké diskusi o další krok vpřed. K takovým autoritativním závěrům spěje tato skupina od počátku.

Vše začalo listopadem 1989; do té doby se o ničem nediskutovalo. Pak však Václav Havel veřejně prohlásil, že bychom se měli Němcům měli za poválečné vyhnání omluvit, a pak se roztočil opravdový kolotoč. Proti názoru oficiálních institucí, jejichž zástupci tvrdě stáli za oprávněností vyhnání a Benešových dekretů, vystupovali porůznu intelektuálové, a tak to trvalo do roku 1995. Ten znamenal přelom. Oficiální česká politika zahájila na jaře frontální útok proti sudetským Němcům a jejich požadavkům (Havlův projev v Rudolfinu, nález Ústavního soudu o oprávněnosti Benešových dekretů), a na základě toho začala vyjednávat s německou spolkovou vládou o česko-německé deklaraci. Ale čeští a částečně i němečtí odpůrci vyhnání spojili síly a podepsali petici "Smíření 95", žádající mimo jiné jednání pražské vlády se sudetskými Němci. Během dlouhého, nervy drásajícího vyjednávání o česko-německou deklaraci diskuse neustala.

Taková diskuse se oficiálním místům a konformním osobnostem ani trochu nelíbila: svobodná diskuse na toto téma může oslabit dosud značně silné protiněmecké cítění většiny obyvatelstva a přispět k internacionalizaci celé poválečné etnické čistky (v tom se Daniel Kaiser nemýlí). A tak se do věci vložil sám prof. Jan Křen. Podpořen okolností, že špičky české historiografie se jednoznačně staví za oprávněnost vyhnání a Benešových dekretů, vystoupil s teorií, která měla podstatně ovlivnit diskusi o tomto tématu, a to tak, aby v ní jednoznačně dominovali zastánci vyhnání. Základ této teorie zní: "Historická věda…není natolik uměním, aby potřebovala speciální branži kritiků jako v umění a v literatuře. Kritiku zde obstarávají vědci sami a kvalifikaci k ní tvoří vlastní díla." (Právo 15. 5. 1997). Historická věda si vystačí sama, soudí prof. Jan Křen, jinak řečeno nemluvte nám do toho, jak se sami chválíme.

Zde se hovoří o omezení kritiky historických prací (nejsi historik, tak ti i kvalita našich ideologicky zaměřených děl musí vyhovovat), nikoli o pojetí minulosti samé. V té době však už veřejnoprávní televize obdržela z historických kruhů protest proti tomu, že o vyhnání Němců hovoří historičtí neodborníci, a žádost, aby tomu napříště zabránila. V souladu s tím se prof. Jan Křen v roce 1999 odvolal na závěr oficiózní česko-německé komise historiků, že počet obětí při odsunu nepřesáhl 25 tisíc. Tvrdí, že v důsledku toho "staré, zjevně pochybné údaje se už nadále nedají prezentovat ani jako jedno z možných stanovisek." (1999) Nejen neodborníkům, ale i historikům tím Jan Křen autoritativně přikázal, jaký počet obětí odsunu smějí uvádět. Připravil tak půdu pro vykročení zásadního rázu.

Připadlo prof. Jaroslavu Pánkovi, řediteli Historického ústavu, a Sdružení českých historiků. V témž roce 1999 zveřejnil text "Česká historická věda a české historické vědomí", v němž obvinil ústřední pražské deníky, které jsou v rukou německých vlastníků, že v nich podřadní historici a politologové uveřejňují velmi podezřelé články. V nich totiž propagují sudetoněmecké pojetí českých dějin (například že Češi husitstvím zavinili rozkol v západním křesťanství atd. - samozřejmě, že za "sudetoněmeckým pojetím" se skrývá hlavně odmítání poválečné etnické čistky). Záhy poté, v září 1999 Jaroslav Pánek v úvodním projevu na sjezdu českých historiků hovořil o odpovědnosti historiků za české národní vědomí a ostře se postavil proti "negativistickému výkladu českých dějin", který se šíří (opět!) v důsledku "neodborné medializace národní a státní minulosti."

Lze si představit, že tyto veřejné výpady proti svobodě projevu byly doprovázeny četnými neveřejnými tlaky, a to z různých stran. Jsou ukryty před našimi zraky, a tak si je můžeme právě jen představovat. Jedno však víme najisto: že v našem kurážném národě tato kampaň proti svobodě diskuse o česko-sudetoněmeckých vztazích přinášela ovoce, protože v médiích i mimo ně mnozí odpovědní lidé dostali strach. Diskusních článků ubývalo, zrádná medializace slábla. Zvláště když Sdružení historiků České republiky vydalo "Stanovisko Sdružení českých historiků", které "sugeruje, že existuje jednotný výklad českých historiků k otázce Benešových dekretů" (Peter Morée), a to přirozeně pochvalný. Na první pohled odborně nekompetentní "Stanovisko" hned úvodem odsuzuje, že se u nás dostala minulost do rukou "ochotníků" (laiků). Tam nepatří, soudí "Stanovisko", dobře se jí daří jen v náručí odborníků, historiků. Zvláště ne poválečný odsun Němců, který byl přece výsledkem Hitlerovy agresivity a dějinné determinace. V zápase proti svobodě projevu došli historici dosti daleko.

Posledním krokem je tedy Kaiserovo stanovisko. To spatřilo světlo světa právě v době, kdy Evropský parlament dospěl k závěru, že Benešovy dekrety nejsou překážkou pro vstup České republiky do Evropské unie. Náhoda? Možná. Ale náhoda pozoruhodná, protože Daniel Kaiser dovozuje, že čeští intelektuálové (laici) tím, že vedli jalovou diskusí o vyhnání a dekretech, upozornili na nebezpečné téma Němce a Rakušany, a tak poškodili českou věc v zahraničí, konkrétně v Německu a v Rakousku. (Takovou námitku lze vznést proti "ochotníkům", nikoli proti profesionálním historikům. Ti až na výjimky mají strach postavit se proti oficiálním názorům, a tedy také proti Benešovým dekretům.)

Věci nedošly tak daleko, aby někdo někomu hrozil kriminalizací (ovšem kromě Zdeňka Zbořila). Jestli se nám ale bude demokratické soužití vyvíjet tak, jak si to přejí čelní historiografové a Daniel Kaiser, za chvilku aby člověk dostal strach. Ačkoli takový vývoj nelze vyloučit, není naštěstí příliš pravděpodobný. Podstatnější je, že ne-svoboda projevu, kterou se snaží historikové šířit, má pozoruhodné souvislosti. Některé z nich jsou závažné.

První je souvislost s česko-sudetoněmeckým smířením, bez něhož je obtížné představit si existenci České republiky v Evropské unii. A jak lze k smíření se sudetskými Němci dospět, když oficiální česká politika je odmítá (a pravděpodobně bude odmítat i nadále), zatímco odpůrci vyhnání by neměli mít možnost vyjádřit své názory?

Druhá souvislost se týká svobody projevu. Je přehnané tvrdit, že je nedělitelná. Jak vidno "dělitelná" je, když o česko-sudetoněmeckých vztazích se debatovat nemůže, ale o mnoha ostatních závažných otázkách ano. Nesvoboda v jedné oblasti svobody projevu však nepříznivě ovlivňuje oblasti další a kromě toho - když příznivci autoritativních opatření vidí, že se situace v dané oblasti (vyhnání, Benešovy dekrety) místy blíží cenzuře, neobyčejně je to povzbudí. Navíc po tolika desetiletích vlády komunistů mnozí prostí lidé neznají dokonale cenu svobody slova a řeči o nebezpečí dřímajícím v jalových intelektuálských diskusích je mohou oslovit.

Tím jsme dospěli k třetí souvislosti. V roce 1945 (vlastně už od září 1944, od slovenského národního povstání) u nás konfiskací majetku a vyhnáním Němců propukla národně socialistická revoluce. Za řízení vlády Národní fronty, která zakázala opozici, pokračovala konfiskacemi 2/3 československého průmyslu. Od počátku 90. let česká politika, zejména ODS, bez rozpaků při transformaci politiky a hospodářství na poválečnou revoluci nekriticky navazovala. Jsme vlastně něčím ojedinělým: proběhla u nás před padesáti léty revoluce a dodnes se česká politika zdráhá s jejím průběhem a s jejími výsledky vypořádat. Zarputilost, s níž se tomu zdráhá, je jedním z pramenů zaostalosti politického života v Česku. Jsme zaostalí?

Když by se uplatnilo v širším měřítku přesvědčení, že svobodná diskuse poškozuje Česko v zahraničí, jistě bychom zaostalí byli. A pořádně.

EM