ARCHIV

"otevřeno"

Triumf nezávislosti

Poté, když nezávislí vyhráli volby do Senátu a dokázali dokonce vytvořit senátní klub, stala se nezávislost velmi frekventovaným tématem. Ne vždy zcela věcně jasným. Ten, kdo o ní hovoří, měl by si být vědom základní samozřejmosti, která často uniká i poučenějším textům. Spočívá v tom, že lidská společnost je od nejnižších až po ty nejvyšší roviny založena na závislosti, úplná nezávislost tedy není možná. Dokonce i bezdomovci jsou závislí na podpoře a toleranci svých bližních. A myslíme-li na politickou činnost, jsou hranice nezávislosti dosti těsné. Přitom je závislost našich nezávislých politiků velmi rozmanitá. Od osobností, které nechtějí ani slyšet o jakékoli politické straně, sahá až po takovou Hanu Marvanovou, které příznivé okolnosti dopřály, že je na ní závislá nejen její strana, ale svým způsobem celá vládní koalice. A právě tato závislost "marvanovského" druhu je pro pochopení politické nezávislosti v Česku zvláště podstatná.

Na rozdíl od nezkušené osobnosti, které se podařilo stát senátorem, a se zklamáním zjišťuje, že funkce v Senátu jí nepomohla k ničemu, oč jí šlo, (viz senátor Fischer), je nezávislost marvanovského druhu nadána velkou mocí. Tou vládl i předchůdce Hany Marvanové, poslanec Wagner. Už na něm však bylo dobře vidět, jak moc takové nezávislosti je dýchavičná a snadno zranitelná. V obou případech nejde o skupinu politiků, ale o jednu jedinou osobnost. Není závislá na stranických sekretariátech, na aparátu, na okruhu věrných příznivců. Když se jí to hodí, odvolává se na ten či onen program, a když se jí to nehodí, pak na nutnost udržet stabilitu moci. Je to vůbec nějaký druh politiky?

Ovšem. Je to politika nepolitická, založená na etice a v etice ústící. Vymyslel ji český disent, snad hlavně proto, že proskribovaným reformně komunistickým funkcionářům se tato faktická nezávaznost náramně hodila. Václav Havel ji teoreticky zdůvodnil a po sametovém převratu se nepolitická politika stala prostřednictvím Občanského fóra a Občanského hnutí součástí českého politického života. Nyní zdvihají její prapor vysoce nad naši politickou strukturu nezávislí. Navazují tedy na nedávnou minulost: na rozdíl od politických stran jde o osobnosti, jejichž hlavní předností je morálka.

Než jí věnujeme pozornost, všimněme si praktické činnosti politického reprezentanta Nezávislost je výhodná, jelikož "nezávislé osobnosti" zvolené nyní do Senátu, se mohou podle okolností dohodnout na společném stanovisku, ale podle jiných okolností zase nemusejí a v obojím případě se mohou odvolávat na vůli svých voličů. Již jejich volbou dali voliči najevo, že od nich očekávají to, co se, jak se jim zdá, z politického života hned po listopadu 1989 ztratilo, a co politickým stranám chybí - morálku. Morálka je proto základnou, cílem, vodítkem nezávislých senátorů. Jenomže právě takto smíchána v politické praxi dohromady s vůlí prosadit se a vyhovět různým tlakům stává se základnou více než problematickou.Není se čemu divit.

Morálka je vždy soubor příkazů, a to dnes dvojího druhu: jednak je to naše dobrá evropská (křesťanská) morálka, která stále ještě podstatně ovlivňuje vztahy jednotlivých osob navzájem, jednak jde o aplikace některých z těchto morálních zásad na vztah jednotlivce ke společnosti (státu). Tak obě velké revoluce z konce 18. století daly vzniknout normám, jejichž povaha byla od počátku jednoznačně politická (občanská práva). Do dneška se tyto normy rozšířily prakticky na celou oblast společnosti, na hospodářství, sociální vztahy i na i vztahy k dětem (viz pakty OSN o občanských a politických právech a další) a jsou prostřednictvím nejrůznějších institucí propagovány a částečně i uznávány na celém světě.

Morálka v tomto širším pojetí činí obtíže celým státům: které normy z toho množství vybrat a kterým udělit prioritu? Pro politické strany nebo pro nezávislé politiky to není snadno řešitelný problém, protože v praxi si některé normy odporují nebo jsou neuskutečnitelné (viz právo na přiměřenou výživu, na bezplatnou lékařskou péči a další). Ale co si má počít takový nezávislý senátor, když se může buď věcně připojit k programu nějaké politické strany (a to většinou nemá s nezávislosti nic do činění), anebo uvíznout v úsilí prosadit něco "morálního"? To je velice těžké, morálka jsou obecné normy, které stanovují, co se smí a nesmí, a zákony jsou zcela odlišné normy, věcné, konkrétní. Zákonodárce se musí držet věcné stránky toho, co má norma řešit, a povídání o morálce mohou být v reprezentativním sboru pouhým moralizováním. Bohužel také zástupci politických stran toho o morálce hodně nahovoří, přičemž jejich projevy skutečnosti příliš neodpovídají; strany samy se na morálku ohlížejí minimálně. Za tohoto stavu věci se bude moci nepolitická politika - aspoň v Senátu - jaksepatří vyřádit.

EM