ARCHIV

"otevřeno"

Svržený režim československých komunistů

Výročí jsou užitečná mimo jiné k tomu, že umožňují, aby se do všeobecné letargie ve vztahu k naší nedávné minulosti vmísily nové hlasy. Tentokrát jde o článek s ambiciózním názvem "Kdo svrhl režim" (Orientace 16. 11. 2002), ve kterém Miroslav Vaněk pojednal o tom, jak aktivita mladých lidí v osmdesátých letech "umožnila" "listopadovou revoluci" 1989. V čele řady řečnických otázek, které autor úvodem klade, jsou právě ty, které souznějí s názvem (kdo svrhl režim). Miroslav Vaněk upozorňuje na otázky, co byl listopad, kdo ho způsobil, zda listopadová revoluce byla aktem obyvatelstva "vedeného disidenty a představiteli opozičních a nezávislých iniciativ" nebo výsledkem spiknutí atd.

Problematizují-li se věci tak zřejmé jako listopadový převrat, těžko může text dojít k neproblematickým závěrům. Je dávno známo, kdo svrhl režim: Gorbačov a Sovětský svaz. Československo bylo satelitním státem Sovětského svazu, jeho polokolonií, která by bez jeho poručníkování nevznikla a neexistovala. Kreml si neuvědomil, že jakmile zanechá direktivního řízení svých polokolonií, komunistický režim se v nich zhroutí. A to se právě u nás stalo v listopadu 1989. Byli jsme předposlední! A tak i u nás režim přestal fungovat, jeho jednotlivé akce nebyly koordinované a promyšlené (viz masakr na Národní třídě). Nastalo faktické bezvládí, při němž se pozvolna chopila moci skupina Charty 77 kolem Václava Havla, která jako svůj nástroj vytvořila hnutí Občanské fórum. Charta 77 byla rychlým vývojem událostí zaskočena; naplánovala si, že začne vyjednávat s režimem o podílu na moci ke Dni lidských práv 10. prosince. Komunistický režim by se byl ovšem zhroutil, i kdyby u nás předtím neexistovaly žádné svobodné aktivity. Jenom to, co nastalo po převratu, by bylo jiné.

A to je hlavní otázka při hodnocení aktivit mladé generace: jak a čím ovlivnily "ostrůvky svobody" mladých a vůbec disent charakter polistopadového režimu? Není těžké na to přijít:

1. To, oč "mladým" v různých případech šlo, bylo odstranění či zeslabení konkrétní nesvobody, kterou právem pociťovali jako omezení svých kulturních a ekologických aktivit. Neuvažovali politicky a ani to neuměli.

2. Stejně jako oni, vysloveně nepoliticky uvažovala před listopadem 1989 celá společnost. Strana a vláda si uzurpovala veškerý politický život. To platí rovněž pro Chartu 77, která se snažila působit výlučně podle morálních zásad, nepoliticky, a pro celý disent.

Všeobecně nepolitické chápání situace vedlo po listopadu 1989 k celkové desorientaci společnosti. Miroslav Vaněk vidí neshody v předlistopadovém disentu ne-politicky, a tedy do značné míry zkresleně. V krátkém článku mohu uvést za četné další jen jeden příklad. Podle autora se v 80. letech stávala "jedním z nepřehlédnutelných dělítek disentu a nezávislých aktivit generační příslušnost. Hlavně představitelé ´mladších´ iniciativ (Nezávislé mírové sdružení, České děti, Mírový klub Johna Lennona) byli nakloněni soustavnému tlaku na režim, vyjadřovanému demonstracemi, zatímco jejich kolegové (samozřejmě s výjimkami!) dávali přednost dialogu s mocenskými orgány u ´kulatých stolů´".

Jenže není demonstrace jako demonstrace. Když se během roku 1989 Polsko a Maďarsko omluvily za účast na invazi do Československa v roce 1968, bylo velmi důležité se k nim připojit. To znamenalo zorganizovat na 21. srpna 1989 co nejpočetnější demonstrace, a odlišit tím pro valnou část obyvatelstva občanskou svobodu od stále trvajících důsledků okupace země. Nezávislé iniciativy tuto demonstraci připravovaly, posléze ji však vyhlásily jen HOS a DI. Václav Havel se ji všemi prostředky rozhodl zmařit (hodlal vyjednávat s představiteli režimu až 10. prosince) a "mladší iniciativy" (NMS i České děti) podpořily jeho emotivní výzvy, aby lidé 21. srpna zůstali doma, že režim chystá krvavý masakr. Demonstraci 21. srpna 1989 zlikvidovala opozice sama.

Všeobecně: "mladším" iniciativám chyběla potřebná politická orientace. Charta 77 jim ji dát nemohla. A tak v listopadu 1989 české společnosti, která spatřovala hlavní autoritu v Občanském fóru, chybělo politické cítění a myšlení do té míry, že ani neprotestovala proti spojenectví OF s Národní frontou a s komunisty (a přijala absurdní tvrzení OF, že je třeba vliv stran nahradit vlivem jednotného hnutí). Nezávislé iniciativy včetně "mladších" mohly přispět k "svržení" režimu hodně málo, ale přispět k politické orientaci obyvatelstvo samozřejmě mohly. Často dělaly pravý opak. Není proto třeba je odsuzovat, ale přidávat tehdejším "mladým" zásluhy, o nichž sami neměli tušení, je nemístné.

EM