ARCHIV

"otevřeno"

Malá radost z nepochybného vítězství

Zatímco v Česku anarchisté úpěnlivě připravovali svou drtivou porážku (počet demonstrantů proti summitu NATO byl posléze srovnatelný s počtem jeho účastníků), děly se za hranicemi velké věci. Evropský parlament, poslední z rozhodujících institucí EU, přijal 20. listopadu rezoluci, která konstatuje, že deset kandidátských zemí včetně České republiky je připraveno na vstup do Evropské unie. Je to vítězství ČR. Spočívá přirozeně v tom, co rezoluce Evropského parlamentu říká o Benešových dekretech. Vychází ze závěrů odborného posouzení, které zadal a podle něhož z právního hlediska Evropské unie Benešovy dekrety nejsou překážkou pro vstup České republiky do EU.

Dalo by se předpokládat, že i za neobyčejného rozruchu způsobeného probíhajícím summitem NATO zavládne v našich krajích nadšení, a to nadšení jak politiků, tak médií; nezapomeňme, že ve věci Benešových dekretů panuje celonárodní jednota. Tím překvapivější - ovšem jen na první pohled - je to, že deníky referovaly o rezoluci EP z 20. listopadu pouze stručně a komentáře jak politiků, tak publicistů zatím chybějí. Má to své dobré důvody.

Především totiž je součástí zmíněné celonárodní jednoty nevyřčený pokyn nehovořit a nepsat o poválečném vyhnání Němců a o Benešových dekretech. Usnesení Poslanecké sněmovny z 24. dubna učinilo přece tlustou čáru za minulostí. A tak si všichni zvykli o těchto věcech nemluvit a nepsat.

Dále pak: usnesení Evropského parlamentu tuto tlustou čáru značně problematizuje. Na jedné straně si pochvaluje česko-německou deklaraci z roku 1997 jako dobrou základnu pro smíření, hned nato však dodává, že by bylo "žádoucí" kdyby česká strana v tomto smyslu učinila politické gesto. Kdyby šlo jen o gesto, dalo by se to nějak obejít. Proti tomu politické gesto svým způsobem opět otevře události za tlustou čárou. Ale nejen to, Evropský parlament považuje za nepochybné, že po přijetí do Evropské unie budou mít občané všech jejích států (tedy i sudetští Němci) na území České republiky stejná práva a že přestanou platit rozsudky in-absentia (vynesené v nepřítomnosti). Rezoluce dokonce přímo posuzuje amnestijní zákon č. 115/1946 Sb. (to je ten, který umožnil omilostňovat i poválečné vrahy Němců) a dospívá k závěru, že z hlediska moderního práva nemá existenční oprávnění - závěr, který může přivést prof. Pavlíčka k infarktu.

To vše je kromě mnoha dalších podmínek pro vstup do EU obsaženo v kapitole Česká republika (každé z kandidátských zemí je věnována jedna kapitola). Ale minulost se pozoruhodným způsobem objevuje i v obecné části této rezoluce. V článku 40 doporučuje Evropský parlament, aby podle příkladu česko-německé deklarace podepsaly současné i budoucí členské státy Evropské unie "Evropskou deklaraci", která by vyjádřila politování nad zločiny proti lidskosti, krutostmi a nespravedlnostmi, spáchanými během druhé světové války. Tato deklarace by rovněž měla zavázat signatáře, aby na základě společných hodnot a cílů evropské integrace účinně přispěli k překonání minulých napětí, nepřátelství a předsudků, zakořeněných v nacionálně určené historické a politické interpretaci minulosti. Plnění tohoto požadavku by vyžadovalo jak značné narušení "tlusté čáry", tak nepříjemnou sebereflexi oficiální české historiografie.

A aby toho nebylo dost, vyjadřuje rezoluce hned na počátku obecné části přesvědčení, že etnicky stanovená opatření, která vedou ke kolektivnímu vyhnání a k likvidování kulturních hodnot, jsou zaměřena proti evropskému právu a proti společné právní kultuře Evropanů.

A tak nevím, nedá-li se toto vítězství České republiky označit za vítězství Pyrrhovo. Příliš daleko od něho není. Česká politika se zuby nehty snažila udržet Benešovy dekrety, a to se jí z takových 85 % zdařilo. Avšak jeden, a to velmi důležitý zákon, který na dekrety navazuje a poskytuje jim ochranu (amnestijní zákon č. 115/46 Sb.), de facto v Evropské unii padl. Něco takového se stalo poprvé. Proti vůli české vlády se bortí "tlustá čára" a poválečné zločiny se dostávají k posouzení na mezinárodním fóru. O této minulosti se bude hovořit čím dál tím víc - a pro českou stranu to budou rozhovory velice trapné. Nepochybně je vhodná doba, aby česká politika současně s politickým gestem reinterpretovala své dosavadní pojetí doby bezprostředně po druhé světové válce.

Je to trapné, ale kdyby se něco takového stalo, byl by to zázrak.

EM