ARCHIV

"otevřeno"

Konečně výročí listopadu: šlo o finance

I když se zdá, že to se sametovou revolucí nesouvisí, je tentokrát vhodné v souvislosti s výročím listopadu 1989 hovořit i o financování politických stran. Petr Kamberský (Věčný bankrot pravice, MFDNES 12. 11.) nás přivádí na stopu, která ode dneška přes devadesátá léta vede až k listopadu 1989.

Petr Kamberský se totiž domnívá, že "dilemata a kolize ve financování jsou příznačné pro dějiny české pravice". Z kontextu vyplývá, že má na mysli 90. léta včetně toho, co zbylo (to znamená mnohadesetimilionového dluhu ODA). V tom má jistě ještě mnohem víc pravdy, než si myslí. Karamboly ve financování se týkají všech stran, nejen "pravice". Na druhé straně je iluzorní jeho domněnka, že některá nová česká "pravicová" strana mohla v devadesátých letech restituovat (rozuměj získat) jmění nějaké prvorepublikové strany; autor uvádí stranu agrární. A to nás přivádí k sametové revoluci. Tehdy se totiž rozhodovalo o mnohém; také o jmění, a tím i o existenci politických stran.

Je to už minulost a na minulost se zapomíná. Ale ani tenkrát, v polistopadovém opojení nad novým životem si veřejnost neuvědomovala, že politická struktura, která existovala po 17. listopadu, byla vlastně totožná se stranickou strukturou "totality", tedy před převratem. Před listopadem ji v českých zemích tvořily KSČ, lidová strana a strana národně socialistická. Byly to tytéž strany, které s KSČ vytvořily Národní frontu v roce 1945 (mimo NF strany neexistovaly) a s výjimkou sociální demokracie přečkaly v nečinnosti období komunistické nadvlády po únoru 1948. Tyto strany byly v pravém slova smyslu pod vládou KSČ bezmocné a nemohoucí, ale v odměnu za to, že vůbec existovaly, jim režim zachoval nejen jejich sekretariáty i jistý počet stranických pracovníků (a numerus clausus členstva), ale také finance ze státního rozpočtu. Ani v roce 1990 se to v zásadě nezměnilo, až na to, že komunisté se museli zříci nejen své dominance v Národní frontě, ale i části svého majetku. I tak získali spolu s dalšími stranami Národní fronty příznivé materiální podmínky pro budoucí činnost: národním socialistům stačil jejich ústřední sekretariát na to, aby byli jistou dobu - než vše, co měli, promrhali - dosti bohatou organizací. Vytvořila se postnárodněfrontovní koalice, ve které zaujalo vedoucí pozici Občanské fórum ("strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny"!) a to v domnění, že se tak děje nastálo.

Proti původní Národní frontě byla tato nová politická struktura jistým způsobem nedokončená, "cosi" jí chybělo. To cosi byla sociální demokracie, kterou zlikvidovala KSČ v roce 1948. Po listopadu 1989 probíhal v přípravách na vznik strany tvrdý nástupnický boj, o kterém se ve vedení OF domnívali, že stačí jejich podpora a jasně zvítězí Rudolf Battěk, takže sociální demokracie bude "naše" - bude chybějícím článkem postnárodněfrontovní koalice. Sociální demokracie tím měla připraven vstup na politickou scénu (i když "battěkovské vedení" nezvítězilo) a všestranně se s ní počítalo. Tradice je mocná, že by snad někdo počítal s agrární stranou, to nepřipadalo v úvahu.

Tak tedy bezprostředně po listopadu 1989 vznikla obnovou půdorysu Národní fronty politická struktura české demokracie. Nově vzniklé strany neměly šanci, a to z těch důvodů, o kterých píše Petr Kamberský: "vybudovat novou celostátní stranu je drahé". A pro nové strany nebyly finanční prostředky.

Prostředky nebyly ani pro Demokratickou iniciativu, která v listopadu rovněž slaví výročí, i když posmrtné. Nebyly pro ni prostředky přesto, že vznikla již před 17. listopadem jako opoziční strana. Dne 11. listopadu 1989 poslalo její předsednictvo ministerstvu vnitra žádost, jejíž 1. odstavec zní:

Předsednictvo politického a společenského hnutí Československá demokratická iniciativa žádá tímto o registraci našeho hnutí jako nezávislé politické strany. Cílem nezávislé politické strany ČsDI je v rámci helsinského procesu a ve spolupráci s ostatními demokratickými silami v ČSSR přispět k překonání současné krize československé společnosti, k vytvoření pluralitního demokratického státu s rozvinutým tržním hospodářstvím, se zabezpečenými lidskými právy a občanskými svobodami.

Demokratická iniciativa byla spoluzakladatelkou Občanského fóra a po roce 1948 první demokratickou stranou v Československu. Mohla dostat aspoň takovou materiální podporu, jakou měly strany Národní fronty, protože do Občanského fóra se hrnuly dary z celého demokratického světa. Kdo ví, kolik si ponechalo OF, kdo ví, kam se poděly zbývající zlaťáky? Nové strany nedostaly vůbec nic, a tak jsme byli také my, Demokratická iniciativa, dokonale vyřízeni už v listopadu 1989. Vybudovat fungující celostátní stranu není zadarmo možné. Jen o něco málo lépe dopadla Křesťanská demokratická strana, která měla alespoň podporu ze strany některých křesťanských kruhů.

Tehdy vznikla na bázi Národní fronty stranická struktura, jejíž půdorys funguje dodnes (pouze OF se přeměnilo v ODS a v dnes již prakticky neexistující stranu ODA, národní socialisté odpadli, kdežto sociální demokracie se přece jen ustavila jako samostatná strana). Vše materiální, co bylo a zbylo, se samo od sebe "restituovalo", to znamená, že stranám Národní fronty zůstal majetek, který měly (jen tak se dá vysvětlit nárok sociálních demokratů na Lidový dům), a na základě toho mohly - ale jen ony - řádně fungovat. Nic dalšího nebylo ani k restituci ani k financování nových stran. Nezapomeňme, že v době listopadového převratu uplynulo už půl století od zániku agrární strany, takže restituce jejího majetku nikoho nenapadla a napadnout nemohla.

Že však také české strany mohly vyvíjet činnost pouze na základě mnohem vyšších finančních předpokladů, než se dodnes soudívá, v tom má Petr Kamberský zcela jistě pravdu.

EM