ARCHIV

"otevřeno"

Úplná prohra Jiřího Wonky

Když ve snaze získat zpět majetek svých předků, zkonfiskovaný v roce 1945, vyčerpal Jiří Wonka možnosti, které poskytuje české soudnictví, obrátil se na Evropský soud pro lidská práva ve Strasburku (viz příloha). Vysvětlil a doložil, oč jde: o dům a pozemky, které vlastnil jeho dědeček v Branné. Dům mu byl zabaven na základě Benešova dekretu č. 108 a pozemky na základě dekretu č. 12. Přestože podle Jiřího Wonky dědeček "nepodporoval nacistickou okupaci ČSR, choval se jako antifašista …byl zbaven čs. občanství a majetku, a to v rozporu se zněním tehdejších dekretů prezidenta republiky Edvarda Beneše."

Odmítnutí českých soudů o restituci majetku považuje Jiří Wonka "za porušení svého práva na ochranu poctivě nabytého majetku". Tím nepochybně zmíněné rozsudky jsou; nadto byla dědečkova manželka Češka a on sám zemřel o několik let dříve, než by byl se vší pravděpodobností dostal československé státní občanství. A vůbec, můžeme se právě tak jako Jiří Wonka zeptat, lze-li hovořit o spravedlnosti, jestliže několik desítek tisíc našich spoluobčanů německé národnosti nemá nárok na majetek, který byl zabaven jim nebo jejich předkům.

Jenže soudy nesoudí podle spravedlnosti, nýbrž podle zákonů. Také Evropský soud pro lidská práva úzkostlivě dbá znění zákonů. V nedávném precedentním sporu týkajícím se stížnosti manželů Gratzingerových a Poláčkových (emigrovali v době před listopadem 1989 a české soudy jim odmítají majetkovou restituci, protože mají americké státní občanství) vyřkl velký sedmnáctičlenný senát záporný verdikt. Rozhodl, že rozsudky českých soudů v obdobných věcech nemohou být chápány jako diskriminace, jelikož podle českých zákonů nemají cizí státní příslušníci nárok na navrácení svého bývalého majetku. (Právě tak nevzniká nárok na navrácení majetku, který byl zkonfiskován před rokem 1948).

Podle výsledků stížností soudě snaží se jak orgány Evropské unie (například Evropská komise), tak Rady Evropy (Evropský soud pro lidská práva, o němž je právě řeč) vyjít všemožně vstříc nikoli stěžovatelům, ale České republice. Neproblematizují české zákony a jejich provádění, ať už jsou nebo nejsou v souladu s lidskými právy, ať již vedou či vedly k diskriminaci, nebo ne. Vypadá to už tak, že jakoukoli individuální stížnost českých občanů Evropský soud pro lidská práva zamítne, protože shledá, že je v rozporu s platným zákonem. A vede-li takový zákon (například restituční) k diskriminaci, pak to přejde soud pro lidská práva mlčením nebo odkazem - právě na tento zákon.

To se nemusí některým lidem u nás (a patřím k nim) vůbec líbit, a to z hlediska naší republiky i z hlediska Evropy.

Jiní jistě s takovým verdiktem souhlasí. Budiž. Ale pokud jsou jen trochu objektivní, přiznají, že na uvedené informaci, kterou obdržel Jiří Wonka od Evropského soudu je něco divného. Stěžovatel byl poučen: "Soud dospěl k závěru, že tyto námitky nezakládají zdání, že došlo k porušení práv a svobod zaručených Úmluvou nebo jejími protokoly." Argument Soudu je krajně jednoduchý, žádost byla zamítnuta z "důvodu nesplnění podmínek stanovených článkem 34 a 35 Úmluvy". To je vše. Z lapidárnosti informace Evropského soudu v této věci je vidět, že ve Strasburku nějakého Jiřího Wonku neberou natolik vážně, aby mu řekli, oč vlastně jde, a proč rozhodli tak, jak rozhodli. Navíc, máme-li věřit svým očím, pak tato informace Evropského soudu obsahuje rozpor. Článek 34 Úmluvy zní takto:

Soud může přijímat žádosti od každé osoby, nevládní organizace nebo skupiny považující se za poškozenou v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou a protokoly k ní jednou z Vysokých smluvních stran. Vysoké smluvní strany se zavazují, že nebudou nijak bránit účinnému výkonu tohoto práva.

Jednomu nejde do hlavy, jak Jiří Wonka mohl svou stížností článek 34 "nesplnit". Zřejmě je záležitost poněkud složitější. Vysoký soud ve Strasburku nehodlá ztrácet čas a energii, aby vysvětlil prostému občanu z Vrchlabí, proč zamítl jeho stížnost. Jde přece o lidská práva, ne? Je to ještě očividnější z odstavce, jímž T. L. Early, zástupce tajemnice druhé sekce Evropského soudu pro lidská práva, končí svůj dopis:

"Toto rozhodnutí Soudu je konečné a nemůže být předmětem odvolání ani k soudu, ani k jinému orgánu. Vezměte prosím na vědomí, že Kancelář Soudu Vám nebude moci poskytovat další informace týkající se jednání výboru ani odpovídat na dopisy, které byste jí zaslal v souvislosti s rozhodnutím v této věci. Soudem Vám již nebude zaslána další korespondence, která by s Vaší stížností souvisela. V souladu s instrukcemi Soudu bude spis týkající se Vaší stížnosti skartován ve lhůtě jednoho roku počínaje datem zaslání tohoto dopisu."

Koneckonců může být Jiří Wonka docela rád, že mu dopis s informacemi o jeho stížnosti nedoručil trénovaný posel, který by ho při této příležitosti pořádně zmydlil. A my ostatní můžeme být také rádi. Dozvěděli jsme se, že obracet se Evropský soud s nějakými stížnostmi na porušování lidských práv nemá zatím valného smyslu.

EM