ARCHIV

"otevřeno"

Co vlastně jsou Benešovy dekrety

Po stránce mezinárodní je nyní skandál s Benešovými dekrety u konce. Evropská unie přijme Českou republiku bez ohledu na tyto právní dokumenty, a to ze dvou důvodů: jednak usiluje o co nejcelkovější zastoupení evropských států evropského subkontinentu, jednak etika evropských demokracií je, jako už tak často v minulosti, degenerovaná. Diskriminace, kolektivní trest a podobné maličkosti ji nevzrušují, zvláště když jde o věci staré několik desetiletí. Proces, který zřejmě brzy skončí přijetím Česka do EU, je tedy pro nás bez ohledy na motivy koneckonců příznivý. Nadto tím, že otázka Benešových dekretů je fakticky v EU vyřešena, lze uvažovat v klidu a co nejvěcněji.

Přitom to není docela jednoduché. Benešovy dekrety totiž jsou platné zejména tím, že mají pokračování. Mluví se sice o něm hodně, ale nikoli jako o pokračování Benešových dekretů. Restituční zákon (č. 87/91 Sb.) však nepochybně navazuje na dekrety (č. 12, č.108, č. 33/1945 Sb.) dvěma ustanoveními. Jednak omezuje právo na navrácení majetku pouze na občany České republiky, avšak - a to je druhá návaznost na dekrety - příslušný majetek musel být zkonfiskován po 25. únoru 1948.

Od počátku bylo veřejným tajemstvím, že české restituční zákonodárství je koncipováno tak, aby vyloučilo z nároku na navrácení majetku sudetské Němce. Proč však v tomto smyslu není restituční zákon považován za pokračování Benešových dekretů, za jakousi živou vodu, která je činí platnými a účinnými? To je asi tím, že si to u nás v Česku všichni, včetně oné výrazné menšiny odpůrců vyhnání, nechceme připustit. Ve skutečnosti naznačuje všeobecné nadšení pro Benešovy dekrety právě to, že jsou podpořeny restitučními paragrafy a že zákon č. 87/91 Sb. je jejich pokračováním. To, co prohlašují politické strany ve Sněmovně, je jen povídání, i když jistě závažné. Platí však - zákony.

Existuje otázka - na první pohled jistě hrozivá -, jak že tedy měl restituční zákon vypadat. Na to je jednoduchá odpověď: to je obdobné, jako bychom měli odpovídat, jak měly správně vypadat Benešovy dekrety. Na takové falešně položené otázky komentátor či glosátor odpovídat nemusí a ani nemá.

Nicméně je přirozené, že jeho mlčenlivost má své meze. Jsou dány současnou diskriminaci, o níž je zapotřebí uvažovat a hovořit v souvislosti s restitučním zákonem č. 87/91 Sb. právě jakožto se zákonnou normou navazující na Benešovy dekrety. Jeho diskriminujícími ustanoveními jsou totiž postiženy dvě důležité skupiny obyvatelstva. První jsou naši čeští občané německé národnosti. Je jich nejméně 40 tis., ale možná také 50 tisíc. Svůj majetek či majetek svých předků nemohou dostat zpět - s výjimkou zemědělské a lesní půdy, ale to je vše -, s odůvodněním, že byl zabaven podle Benešových dekretů dávno před 25. únorem 1948. Stačí selský rozum k tomu, aby bylo zřejmé, že je to evidentní diskriminace určité skupiny občanů. Nezáleží na tom, zda určité německé rodiny musely v letech 1945-1946 zůstat v Československu proto, že jejich příslušníků bylo zapotřebí jako pracovních sil, anebo že se je už nepodařilo "odsunout", prostě jsou tady, mají české státní občanství a samozřejmý nárok na všechno to, nač mají nárok všichni ostatní. Skutečnost je ovšem jiná, a to právě proto, že Benešovy dekrety mají pokračování v restitucích.

Druhou skupinou, která je restitučním zákonem postižena, jsou naši krajané v zahraničí Tedy ti, kteří se v zahraničí usídlili natrvalo a získali tamní státní občanství. Jsou to většinou lidé, kteří utekli v době reálného socialismu z Československa. Za tento prohřešek byli pravidelně československými reálně socialistickými soudy odsuzováni a jejich majetek byl zkonfiskován. Získat po listopadovém převratu plnou rehabilitaci nebyl problém - až na jedinou maličkost: tito lidé nemají právo na majetkovou restituci, protože pozbyli naše státní občanství.

České restituce lze ovšem vidět také v jiné, celkovější souvislosti. Jimi bylo důsledně dokončeno počeštění našich zemí, Čech, Moravy a Slezska, které začalo pozemkovou reformou po první světové válce. V pozemkové reformě přišla o většinu zemědělské půdy "nečeská" šlechta (a samozřejmě Habsburkové); počeštění pokračovalo zabráním většiny židovského majetku po druhé světové válce (většina židů zemřela v koncentrácích, těm, kteří hovořili německy, byl majetek zkonfiskován), dále pak konfiskacemi veškerého německého majetku a znárodněním tzv. klíčového průmyslu v poválečné národně socialistické revoluci. Zdálo se, že po násilných opatřeních komunistického režimu, jimiž byl zemědělský majetek zkolektivizován a řemesla a živnosti důkladně zničeny, nemohou už nastat další diskriminační akty.

Jak je však patrné, nastaly, a to hlavně proto, že česká politika po listopadu 1989 se opírala o poválečnou revoluci i v majetkových otázkách. Ponechala průmyslové a bankovní velkopodniky (privatizace byla, jak známo, pomalá, v některých případech pak formální) a vrátila, co šlo, pouze Čechům, ale pouze těm, kteří jsou v této zemi usazeni. Lze popřít, že tento proces vedl k zápecnickému a nenávistnému nacionálnímu šovinismu? A že existují důležité skupiny lidí, kteří jsou vystaveni evidentní diskriminaci? Když se tedy dnes Evropa tak snadno vyrovnala s existencí českých Benešových dekretů, zůstává otevřená otázka, co v budoucnosti podnikne česká politika nejen s Benešovými dekrety, ale vůbec v otázce odstranění diskriminace lidí, kteří se ničím neprovinili.

EM