ARCHIV

"otevřeno"

Kde končí a kde začíná stát

Počet občanů, které prezident 28. září vyznamenává, každý rok utěšeně rostou. Letos jich bylo sedmdesát sedm; neodvažuji se odhadnout, kolik lidí by mohl Václav Havel vyznamenat za tři roky, kdyby nemusel opustit nejvyšší státní funkci. Našlo by se jich dost: lidí zasloužilých, na které se zapomnělo, bojovníků proti komunistům i bývalých reformních komunistů, kteří se převtělili na vlastence, hodnostářů nevyznamenaných církví, kamarádů, na které se ještě nedostalo, a ovšem také zbylých chartistů (těch nevyznamenaných je pořád ještě dost). Ostatně i když jen v počtu 77 osob přece jen byla podobná pestrá všehochuť k zaznamenání i letos.

Přestože Václav Havel může vyznamenávat, koho chce, a ve svém projevu hovořit, o čem je mu libo, dalo by se očekávat, že se u příležitosti státního svátku byť i jen v podtextu alespoň dotkne dnes u nás zproblematizovaných pojmů: český stát, národ, vlast. Je přece hlavou tohoto českého státu v době, kdy před něj události ve střední Evropě, ale také na celém subkontinentu položily dosud nebývalé a neřešené otázky. Václav Havel to vyřešil po svém: o státu nehovořil a dokonce ani jedenkrát nepoužil pojmu stát. Totéž platí o slovech vlast a národ. V takovém případě by musel mluvit o českém (vlastním) státu, o českém (vlastním) národě i o naší vlasti. Takové pojmy se mnohem hůř než domov hodí jako kulisa k planetární scéně, na které je náš prezident jako doma. Václavu Havlovi je domovem jednou naše ulice, jindy však zdůrazňuje "i planetární dimenzi domova". Náš stát ani náš národ nemají planetární dimenzi a to je také jeden z důvodů, proč si s nimi naši ideologové nedokážou poradit a prezident republiky rovněž ne.

Přitom datum 28. října přímo vybízí k tomu nerozeběhnout se po celé planetě a srovnat náš stát se státem, který vznikl 28. října 1918. Takové srovnání může být i docela zběžné, abychom pochopili, co vše dokáže čas. Tehdy, před osmdesáti léty to byl stát československý, přičemž ústava z roku 1920 zaručovala občanům demokratická práva. Československo byla republika, která ve srovnání s dneškem byla větší o Slovensko a zahrnovala rovněž menšiny: více než třímilionovou "menšinu" německou, obývající převáženě české a moravské pohraniční oblasti, na jižním Slovensku početnou menšinu maďarskou a ve Slezsku menšinu polskou (nezanedbatelnou část obyvatelstva tvořili židé). Ústava stanovovala, že existuje jednotný národ československý s úředním československým jazykem, protože ze všech ostatních národů jedině národ československý je "státotvorný". Československo byl stát unitární a centralistický, přičemž na příslušníky menšin se vztahoval menšinový zákon.

O mnoha věcech, které doprovázely vznik a existenci tehdejší republiky se většinou nehovoří, a to prostě proto, že dějiny nejsou nikdy pouze růžové a státní ideologie první republiky i její tradice růžová je - v tom smyslu, jak všechno bylo hezké. Na rozdíl od médií v Bavorsku a Rakousku se u nás například nehovoří o tom, že německá menšina byla k republice přivtělena násilím. Ačkoli toto násilí (vyvrcholilo v 54 obětech zásahu české policie při demonstraci 4. března 1919 v Kadani) se nedá srovnávat s násilím při vyhnání Němců po druhé světové válce, bylo tu a doprovázelo sice v mírnějších, zato všeobecnějších formách osud sudetských Němců po celou dobu trvání první republiky.

Čím méně se o úloze násilí za první republiky hovoří dnes, tím víc zastře v budoucnosti přínos, který vznik samostatného státu znamenal (přirozeně, pro státoprávní národ, tedy pro Čechy, ale rovněž pro takřka vymírající Slováky…). A také neschopnost české politiky, která se ve dvacátých letech, kdy k tomu byla nejvhodnější příležitost, vůbec nepokusila jednat s ostatními národy republiky jako rovný s rovným. Státnost, to znamená soubor idejí, které doprovázejí a zdůvodňují příslušný stát, byla zaměřena hlavně negativně, to znamená proti státům, jejichž destrukcí Československá republika vznikla (Rakousko, Maďarsko). Toto negativní zaměření české státnosti bylo ve třicátých letech jedním z balvanů, které Československu znemožňovaly obranu proti smrtelnému ohrožení.

Nepředpokládám, že by český prezident spatřoval ve státním svátku nejvhodnější příležitost k pojednávání o takových a podobných záležitostech, i když možné by to bylo a odpovídalo by to vážnosti chvíle. Ale myslím si trojí "alespoň". Že Václav Havel alespoň na sklonku svého působení v úřadě nejvyšším a alespoň v podtextu neměl opomenout alespoň státnost. Jako hlava státu by měl mít o českou státnost větší interes než o celoplanetární souvislosti blíže neurčeného domova. Jenomže Česká republika žije ze zbytku státnosti prvorepublikové a z radosti nad vyhnáním Němců. Vadí to Václavu Havlovi? Těžko vědět. Soudě podle těch, kteří byli vyznamenáni, Václav Havel k oné dosavadní státnosti pouze přidává působení chartistů a dalších svých přátel.

Je pozoruhodné, že toto prezidentovo jednání nevzbuzuje zvláštní pozornost. Jako by nás, obyvatelstvo, vzrušoval stav našeho státu zejména oněmi nablýskanými vnějškovostmi, které jsme viděli 28. října ve Vladislavském sále. To, že už několikátý rok vyznamenává Václav Havel početnou řadu svých kamarádů, je sice pobuřující, ale nezdá se, že by to skutečně někoho pobuřovalo. Pro zaměření a charakter naší státnosti to není nejlepší znamení

EM