ARCHIV

"otevřeno"

S Benešovými dekrety do EU!

Téže věci se týkají dva stěží souměřitelné procesy, které probíhaly a ještě nějakou dobu budou probíhat: přijímání České republiky do Evropské unie včetně Benešových dekretů a projevování stále kritičtějšího vztahu mladých a mladších českých intelektuálů k těmto tolik diskutovaným dokumentům. 17. října dvanáctistránková zpráva Evropské komise "dospěla k závěru, že Benešovy dekrety nevadí českému vstupu do Evropské unie". Krátce předtím - i když obojí určitě nebylo koordinováno - vztyčila umělecká skupina PodeBal na Palackého náměstí ironický "pomník" dekretů s bystou Dr. Edvarda Beneše. V souhlase s tím se vyjadřuje komentář k této události (Denisa Kera, "Umělci jsou také Češi!", LN 16. října): popírá, že by tyto zákonné normy byly hodny naší demokratické společnosti a že by byly výrazem naší národní identity. Dekrety prý "patří spíše do Zimbabwe".

Že Evropská unie najde cestu, jak přijmout Českou republiku, aniž by musela rušit Benešovy dekrety (česká politika jejich zrušení jednoznačně odmítá), bylo očividné již delší dobu. Takže informace o kladné zprávě Evropské unie nejen nemusí občany Česka překvapit; jsou pro ně nepochybně příznivou informací. Sama zpráva EK je ovšem natolik problematická, že příznivci PodeBalu by ji asi také situovali do Zimbabwe. Už proto se o ní jistě bude v budoucnu hodně hovořit. K stručnému naznačení její problematiky se hodí to, co zpráva Evropské komise říká o zákonu č. 115/1946 Sb. z 8. května 1946 O právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků (tzv. amnestijní zákon).

Komisi tento zákon nijak nevadí, protože je nepochybné, že nikdy nebyl koncipován jako plošné odpuštění viny za ukrutnosti spáchané na Němcích nebo Maďarech. I když, dodává zpráva EK, mohl tak být používán. O tom, jak to bylo, vypovídá nejlépe zákon (§ 1) sám:

"Jednání, k němž došlo od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné."

Je nezbytné připomenout, že to oč jde, se týká pouze bezprostředně poválečného období (8. května až 28. října 1945), pro které je znění zákona kontradiktorické. Jaký mohl v té době existovat boj za "znovunabytí svobody Čechů a Slováků", když už svobodu měli, a jak se tehdy, kdy bylo po válce a kdy navíc fungovaly lidové (vlastně stanné) soudy, mohla dít (a promíjet) "mimosoudní" odplata za činy okupantů? Nicméně plošný byl zákon č. 115 v tom smyslu, že mohl být použít proti nepříteli národnostnímu (Němci, Maďarovi) právě tak jako proti nepříteli politickému z řad vlastního národa. Jenže zločinů proti Němcům v době tzv. divokého odsunu bylo tolik, že zákon č. 115. se hodil hlavně na omilostnění jejich pachatelů.

V jistém smyslu ovšem zákon plošný nebyl. "Orgány činné v trestním řízení" mohly mít z různých, zejména z politických důvodů zájem na tom, aby se příslušný delikvent dostal za mříže. Pak stačilo, když došly k závěru, že spáchaný zločin nebyl spáchán jako spravedlivá odplata a nepřispíval k znovunabytí svobody Čechů a Slováků. Lze tedy říci, že zákon č. 115 byl gumově plošný.

České republice by bylo sloužilo ke cti, kdyby se od tohoto zákona dávno distancovala a udělala účinné kroky k nápravě toho, co způsobil. Místo toho si to naše politika náramně usnadnila, a to i v ostatních ohledech, nejen v oblasti trestních postihů. Kupříkladu pokud jde o restituce, vyjadřuje se o tom rovněž zpráva Evropské komise: restituční zákony z let 1991 1992 byly koncipovány zejména jako náprava křivd způsobených komunistickým režimem po roce 1948, což "podle EK nevyvolává žádný problém". Nevyvolává. Podle naší politiky přece před rokem 1948 žádné křivdy nebyly…

Problematika zprávy Evropské komise není v tom, že umožňuje České republice vstoupit do Evropské unie. Je v tom, že vychází nikoli z hlediska nadnárodního, celoevropského, ale z hlediska oficiální české politiky. Ta považuje vyhnání Němců z Československa a jeho legislativu, Benešovy dekrety, za akty zcela normální. To samozřejmě nebude v budoucnosti dělat dobrotu. Konec konců jde o věci, v nichž si musíme udělat pořádek sami.

EM