ARCHIV

"otevřeno"

Už zase důchodci?

Ano, opět důchodci - a podle článků a dopisů v tisku vše nasvědčuje tomu, že nyní lze o jejich problémech a hlavně o výši jejich penze svobodně psát. Nebylo tomu tak vždy. Před více než deseti léty se kupříkladu v zákonodárném shromáždění diskutovalo o tom, zda si důchodci smějí přivydělávat či nikoli. Přivyděláváním prý - což znělo jedním dechem - by důchodci ubírali pracovní příležitosti mladým lidem. Po deseti letech se ukazuje, že pracovní příležitosti ubývají ze zcela jiných příčin.

Co se týče důchodců, šlo tentokrát o něco, co se nedalo ututlat: sociální demokraté přidali učitelům a v podstatě o tutéž částku snížili přídavek, který měli dostat důchodci. Udělali to, tak říkajíc, ve finanční nouzi, nicméně udělali to a jak se dalo předpokládat, při jejich rozhodnutí zůstalo. Důchodci se nemohou bránit, takže jsou v tomto smyslu pro vládu nejvítanější vrstvou společnosti. Jenomže to se rychle změní, důchodci budou brzy "útočit". Má jich ve srovnání s osobami v produktivním věku velmi rychle přibývat; i kdyby byly nynější katastrofické výpočty přehnané, není pochyb o tom, že to bude znamenat pro společnost značný problém. Kdo je uživí? Zjevně je třeba co nejrychleji něco zásadního podniknout s důchodovým systémem.

Nejde o nic nového, to vše je dobře známo. Tím spíše je to, co dnes vláda provádí s úpravami důchodů, nebezpečné. Snadno totiž sama vláda propadne dvojnásobnému škodlivému zdání: jednak že dosavadní důchodový systém do budoucna vystačí, jednak že i v budoucnosti bude možno ledasco (například platy lékařů) vyřešit tím, že se ubere či aspoň nepřidá důchodcům. Z politického hlediska je to neobyčejně závažná záležitost.

Co se týče postoje k starým jedincům svého druhu staví se Homo sapiens sapiens na rozdíl od ostatních živočichů proti matce Přírodě: neponechává lidi, kteří již nejsou v produktivním věku, jejich osudu, ale snaží se podpořit a zajistit jejich existenci. Euroamerická civilizace vychází z židovsko-křesťanské tradice, že všichni lidé mají svou hodnotu, tedy také nemocní a staří. To se snadno řekne, ale ve společenském měřítku už dnes těžko provádí. Nejsnadnější je radikálně levicové řešení, které uskutečňoval předlistopadový režim: tak jako existovala jednotná třída pracujících, existoval jednotný, nebo, máme-li být přesní, skoro jednotný důchod; tento důchodový "systém" demokratický režim převzal a dnes takový je. Bohužel se už nedá zjistit, kolik kdo na reálně socialistických "daních" na důchody přispěl. A ovšem z toho vyplývá rovnostářství. Lidé jsou si rovni, jenže to ještě neznamená, že musí mít stejně vysoké důchody. Což je otázka budoucího důchodového systému. Zatím vlastně zůstává ten, který je založen na radikálně levicovém řešení. Vyhovoval reálnému socialismu, dnes je zcela nevyhovující.

A s jeho zásadní reformou naše vláda, jak se zdá, právě nepospíchá. Dokládá to, jak již řečeno, neuvážené rozhodnutí přesunout finance z položky důchodů na školství. Kdyby se mělo postupovat v nynějším směru, nedopadlo by to dobře. Lidé v produktivním věku by vydělávali stále méně (zvětšovaly by se odvody na důchody) a penzisté by měli obdobně bídné penze jako dnes. Bylo to už řečeno a napsáno mnohokrát, proč vláda nedbá reálných problémů? Měli bychom od zákonodárců vyžadovat, aby bankrot České republiky nepřipustili.

Emanuel Mandler, Zasláno Lidovým novinám 6. října