ARCHIV

"otevřeno"

Benešovy dekrety a Evropská unie

Jistě ještě nějakou dobu budou trvat spory o to, zda je možné, aby Česká republika vstoupila do Evropské unie, aniž předtím zrušila Benešovy dekrety. Nicméně zdá se, že česká vláda už svůj zápas v podstatě vyhrála. Může se ovšem ledasco přihodit - ostatně o tom všem se toho ještě hodně napíše a možná i něco uveřejní. Nyní stojí v popředí veřejného zájmu otázka, zda právní systém EU opravdu umožňuje ČR vstup s dekrety. Je pochopitelné, že občané České republiky vidí situaci z hlediska této pro ně důležité otázky. Je to jakýsi pohled zevnitř.

Ale své oprávnění má rovněž pohled opačný, z odstupu. Ten je svým způsobem překvapivý. Vychází ze základní všeobecně politické (nikoli pouze právní) otázky, která zní, jak je možné, že integrující se demokratické Evropě nevadí rasistické, protidemokratické a šovinistické zákony kteréhokoli z jejích členů. K zjištění, že tzv. Benešovy dekrety patří mezi nedemokratické zákonné normy by nebylo třeba příliš studovat dekrety samé, stačí název dvou z nich. První:

Dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa.

a druhý:

Dekret prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci.

Z názvu prvního dekretu je patrné, že občanu, který měl tu smůlu, že se narodil jako Němec nebo Maďar, vzali veškerý zemědělský majetek a přitom nemusel patřit mezi nepřátele českého národa; mohl dokonce být jeho příznivcem. Hledisko nacionální příslušnosti bylo nesčíslněkrát důležitější než politický postoj. Název dekretu č. 28 pak jde dál. Považuje Němce či Maďara automaticky za nepřátele státu a navíc stanoví (a takový je i § 2 tohoto zákona), že ten, komu je půda přidělena, musí být příslušníkem nějakého slovanského národa.

Toto nadřazení nacionálních a rasových principů by tedy evropští činitelé, kdyby měli zájem, poznali už z názvu dekretů. A což teprve, kdyby si někdo z nich dal tu práci a přečetl si výklady, které v letech 1945-1946 podávalo o dekretech ministerstvo vnitra národním výborům. Možná že by i některého z nich zarazilo to, co uvádí brožura MV Přehled předpisů o Němcích a osobách považovaných za Němce. Dozvěděl by se tu, že "trpění pod nacistickým nebo fašistickým terorem nestačí pro vynětí zemědělského majetku z konfiskace". Je to logické, protože ministerstvo zemědělství, uvádí brožura, vycházelo

ze smyslu a účelu dekretu č. 12/1945 Sb. odejmouti držbu zemědělské půdy co největšímu počtu osob německé národnosti vzhledem ke značnému potenciálu nebezpečí takové držby, a ponechati ji jen osobám naprosto se osvědčivším…

Řekli jsme, že k tomu, aby byl perzekvován, nemusel německý občan patřit k nepřátelům českého národa. Ale v souladu s realitou jde dál i citovaná brožura: osoba německého původu nemá právo na výjimku z konfiskace zemědělského majetku, nebyla-li jí m.j. uznána odbojová činnost. A to nebylo jen tak:

Je zřejmé, že činnost, která záleží např. v poslechu zahraničního československého rozhlasu, rozšiřování zpráv z takového pramene, neudání osob poslouchajících takový rozhlas, sbírání a rozšiřování letáků shazovaných spojeneckými letadly nebo vědomost o existenci nebo pobytu parašutistů a partyzánů, není soustavnou a závažnou činností v podzemním hnutí odboje. Právě tak nelze nazvati např. neudání prchajícího vězně z koncentračního tábora nebo zajatce, anebo nemocného parašutisty pomocnou činností těžkou a nebezpečnou.

V takovém citování bychom mohli pokračovat. Nikoli proto, abychom se snad zastávali názoru, že Česko nemá být přijato do Evropské unie. To je věc, o kterou tu nejde. Jde o to, že orgány EU nikterak neirituje nadřazení rasových a nacionálních hledisek nad hlediska provozní, věcná, ani okolnost, že česká exekutiva i legislativa nacionálně a rasově založené dokumenty podporují. A to je pro pochopení povahy Evropské unie nepochybně velmi podstatné. Jde o souhrn okolností, které zřejmě souvisejí se současnou zahraničně politickou orientací Evropy; ta příliš brzy zapomněla na to, že když nám bylo nejhůř, zbýval jen strýček ze zámoří. A Amerika vždy pomohla. Evropa by neměla ztrácet paměť. (Například: evropské státy po druhé světové válce nevytvořily podmínky pro existenci silně prořídlých židovských menšin. Dnes židy nahradili muslimové a evropské státy horlivě podporují Palestince - a v podstatě to činí bez ohledu na to, k jakým prostředkům Palestinci sahají v boji proti demokratickému židovskému státu).

A tak se laxnímu vztahu Evropské unie k Benešovým dekretům nemusíme divit. Je to součást příliš časné degenerace určitých rysů instituce, do které se chystáme vstoupit. Pokud se nám to podaří - co jiného nám ostatně zbývá -, měli bychom si být vědomi jejích kladných i záporných stránek.

Emanuel Mandler