ARCHIV

"otevřeno"

Věda a právo spolu nebo proti sobě?

V halasu, který vzbudilo zrušení odsuzujících rozsudků proti vydavateli českého překladu Mein Kampfu, se dosud neobjevil hlas představitelů české historiografie. A to přesto, že zrušení odsuzujících rozsudků se jich svým způsobem velice dotýká. Problémem, který vedl vydavatele Zítka před soud, se totiž v obecné formě, ale zato zřetelně a výrazně zabývalo závažné prohlášení výboru Sdružení historiků České republiky Historikové proti znásilňování dějin ze 7. 4. 2002. Výbor Sdružení historiků tehdy vyslovil pohoršení nad tím, že "novináři, publicisté, politici a další ochotníci se opět jednou zmocnili dějin", což vede "k takovému výkladu minulosti, který nemá nic společného s jejím vědeckým poznáním a kritickou interpretací."

S kauzou nakladatele Zítka má postoj výboru Sdružení historiků společného to, že občany, včetně novinářů, publicistů a politiků, odmítá uznat za kompetentní k tomu, aby se sami, bez dohledu historiků věnovali poznání a interpretaci minulosti. Z toho jednoznačně vyplývá, že "laici" by se neměli zabývat ani Hitlerovým Mein Kampfem; věcí historiků je nacismus a jeho"kritická interpretace" stejně jako vše, co se týká tzv. odsunu Němců. Jestliže je to však tak, jak rozhodl Nejvyšší soud (a nebude-li nakladatel Zítek uznán vinným v dalším řízení), pak by mohl kterýkoli nakladatel vydávat zavrženou literaturu, a v důsledku toho by také kterýkoli čtenář mohl pročítat Goebelsovy deníky, Leninův imperialismus, Stalinovy Otázky leninismu a bůhvíco dalšího - místo toho, aby počkal, až mu věda přefiltruje literaturu i události a předloží mu pouze to, co je vědecky neškodné. Smysl takového verdiktu odstraňujícího zábrany se ovšem nemůže omezovat pouze na minulost, nýbrž vztahuje se i na současnost. A to způsobem, jehož význam nelze přecenit.

Jde o svobodu projevu a šíření informací. S omezením těchto svobod máme své zkušenosti. V desetiletích reálného socialismu "věda" vybírala dokonce i to, co lze z marxistické literatury předložit čtenáři. Byl to výběr nesmírně úzký, protože eliminoval nejen celou oblast sociálně demokratické literatury, ale například i literatury trockistické. Řeč je tu pořád jen o literatuře marxistické. Čtenář si konec konců vybrat mohl: z klenotnice státně prověřené bolševické literatury. A není tomu tak, že četba takové literatury čtenáře neovlivní; za ta desetiletí jsme byli bolševickým pojetím marxismu (samozřejmě, média tomu velmi účinně napomáhala), ovlivněni tak, že to poznáváme sami na sobě dodnes. Dodnes mnozí z nás v souladu s komunistickou tradicí vydávání literatury považují za samozřejmé (viz rozlícené kritiky českého vydání Mein Kampfu), že o minulosti i současnosti existuje jen jedna jediná, úředně ověřená pravda. Kdyby to za samozřejmé nepovažovali, nemohl by tuto ověřenou pravdu výbor Sdružení historiků hájit pod rouškou "odbornosti" a rozhořčovat nad tím, že se laikové "zmocnili dějin". Právě tak by nemohl vzniknout spor o právo jednoho každého vztahovat se samostatně k vydaným textům včetně takových nepěkných spisů, jako je Mein Kampf.

Odpůrci vydání českého překladu Mein Kampfu používají nejčastěji argumentu, že taková literatura je užitečná pro různé polofašistické spolky a bojůvky. Ne snad že bychom měli takový vliv podceňovat, pouze je zapotřebí bojovat proti profašistickým spolkům jinými než právě cenzurními prostředky. A nebylo by vůbec dobré dbát o extrémní spolky podstatně víc než o celou společnost, o nás. O nás všechny jde přece především. Dovolíme-li našim veřejným institucím, aby k nám přistupovaly jako k velkému shromáždění adolescentů, kteří potřebují vysvětlení, co znamenají základní věci běžného života, pak skutečně budeme takové shromáždění: nedospělé a nedostatečně imunní vůči totalitní ideologii. Anebo… Anebo se budeme chovat jako dospělí svobodní občané a budeme považovat vydávání knih, včetně těch, které se nám vůbec nelíbí, za něco samozřejmého.

Emanuel Mandler, vyšlo v Lidových novinách 15. 10. 2002