ARCHIV

"otevřeno"

Státní svátky roku 2002

Vše nasvědčuje tomu, že letošní 28. říjen neprojde tolik bez povšimnutí, jak jsme toho byli v minulých letech svědky. Už teď se autoři obracejí k předloňskému zákonu o státních svátcích, který vyzdvihl tři data: den sv. Václava (28. září), vznik novodobého českého státu (28. říjen) a 1. leden jak den obnovy české státnosti.

Prvnímu autoru, prof. Václavu Pavlíčkovi se nelíbí svátek sv. Václava jako den vzniku české státnosti ("Kam směřuje česká státnost", Právo 7. 10.), jelikož je uzákoněn "v souladu s idejemi 2. republiky (a protektorátu)". Skutečně, za 2. republiky byl učiněn pokus svatováclavské tradice zneužít. Proč by však pro nás měla být geograficky, státně i duchovně podřadná druhá republika, jakkoli relevantní? Česká společnost dnes může právem přistupovat ke vzpomínce na knížete Václava jako na opravdový počátek české státnosti.

Rovněž Dušan Třeštík ("Kdo jsme a co slavíme", LN 2. 10.) v zásadně pojatém článku vznáší jisté námitky: triáda státních svátků vypadá zmateně. Vyžaduje, podotýká, "příběh, který by ji učinil srozumitelnou". Na tom zajisté dosti je, příběh, který má autor na mysli, znamená cosi jako pokus o přehled obrysu českého státu v jeho vývoji.

Není snadné určit, co vše je pro státnost významné. Dušan Třeštík považuje za uzlové body českého "příběhu" vytvoření prvního českého státu, jeho velkolepou modernizaci Karlem IV a vplynutí českého státu do habsburského soustátí ("nebylo to žádné neštěstí, poznamenává, nebyla jím ani Bílá hora"). Dalším uzlovým bodem, chápu-li autora správně, bylo úspěšné vytvoření moderního českého národa v 19. století. Ten se v Rakousku-Uhersku necítil špatně, "jenže stále mizernější vídeňská monarchie se jim (rozuměj: Čechům) rozpadla a museli si udělat vlastní stát." Po agresivním a neúspěšném pokusu Hitlera sjednotit všechny Němce, na který tehdy doplatila v první řadě Československá republika, se posléze Československo rozpadlo, přičemž jeho "demokratická i nadnárodní myšlenka" nám má stále má co říci. Československou mnohonárodnost chápe Dušan Třeštík v tom smyslu, že přinejmenším v projektu nadnárodního státu "bylo Československo něčím neslýchaným, daleko přesahujícím svou dobu."

Nebylo. Příběh české státnosti přece nemůže být nacionalisticky svévolný. Svévolný v tom smyslu, abychom do něj zařadili jen to, co se nám hodí, přičemž bychom to, co je nepříjemné a vynechat nelze, zdeformovali k nepoznání. V Třeštíkově pokusu chybí přinejmenším dokončení nadnárodního státu kolonizací (zatracení Němci!) a zřejmě i husitství, jehož destruktivní charakter pro vývoj českého státu lze těžko ututlat; zmiňuje-li pak autor právem úspěšné vytváření moderního českého národa, nemělo by chybět přiznání, že se na něm značně podílely rukopisné podvody.

Vrcholem idealizace je Třeštíkovo tvrzení, že Čechům "se" stále mizernější monarchie rozpadla, a že si tedy "museli" udělat vlastní stát. Jako by Češi nebyli odjakživa hrdi na lví podíl, jimž přispěli k pádu Rakouska-Uherska, a jako by se naši předchůdci netřásli touhou, vlastní ostatně takřka každému národu, zřídit si vlastní stát! Dušan Třeštík má jistě pravdu, že jeho demokratické ideje nám mají co říci, ale domnívá-li se něco tak bizarního, jako že nadnárodnost Československé republiky byla něčím "přesahujícím dobu", měl by to doložit. Československo vzniklo takřka jako napodobenina habsburské monarchie, přičemž třímilionové německé etnikum k němu bylo přičleněno násilím a Slováci byli předem zbaveni svéprávnosti. Aby mohla tato kopie Rakouska vydržet, musela by ve dvacátých letech učinit výrazné kroky k národní toleranci, k "švýcarskému modelu". To se nestalo.

Že Dušan Třeštík ve svém příběhu vynechá takové maličkosti, jako bylo vytvoření a rozpad čechoslovakismu a hlavně vyhnání tří milionu Němců, to při záměrně nacionalistickém horizontu jeho pohledu nepřekvapuje. Jak ale mohl vynechat epochu komunismu, která byla také ze státního hlediska významná a navíc do jisté míry dobrovolná? V každém případě předložil kromobyčejně idealizovaný pohled na obrysy českých dějin. Jistě záleží "na cílech, které si budeme klást", ale ty nejsou nezávislé na tom, jakou máme "výbavu" (Třeštík). Nebude k ničemu dobré, bude-li tato výbava kollárovsky idealizovaná. Dušan Třeštík takovou idealizaci publikoval. To je dobře, diskuse by měla následovat.

Emanuel Mandler