ARCHIV

"otevřeno"

Václav Klaus prezidentem?

Že by se Václav Klaus stal prezidentem, tomu věří málokdo. Přiznejme si, že i to se může stát. Avšak prohlášení, že Václav Klaus přijme kandidaturu na prezidentskou funkci, je především slušně vymyšleným úhybným manévrem, jak odstoupit z funkce předsedy ODS a zachovat si přitom důstojnost státníka. Přirozeně, že Klausovo prohlášení vyvolá mnoho hodnocení jeho politické osobnosti. V nich nebudou chybět takové závažné věci jako nezdařená privatizace, takřka nulová koaliční kapacita, opoziční smlouva a další Klausovy hříchy a záporné vlastnosti. My tu zase můžeme hřešit na to, že se o těchto věcech bude hovořit, a vyjít naopak z toho, co lze považovat za Klausovu zásluhu.

A hlavní Klausovu zásluhu lze vidět v tom, že se podstatně zasloužil o vytvoření systému parlamentní demokracie v Československu. Hned v "popřevratových" dobách založil opravdovou politickou stranu a zahájil politický boj proti nepolitické politice propagované Václavem Havlem a uskutečňované Občanským fórem a pak Občanským hnutím. Často se hovoří o tom, jak Václav Havel v politickém souboji Klause porazil. To však není tak jednoduché. V této důležité věci, ve výstavbě a fungování parlamentní demokracie zvítězil Václav Klaus; polo-politické strany či skupiny, které později vznikaly s podporou prezidenta (Děkujeme odejděte, Politický klub a další) měly ještě menší šanci na přežití než dnes se rozpadající Unie svobody. A to přesto, že byly bojovně naladěny proti Klausově autoritě.

Té lze přičítat podíl na počátečních úspěších ODS. Klausova ODS má demokratické stanovy, ale od počátku Václav Klaus fakticky řídil stranu jako ničím neomezený vládce, jeho slovo bylo v jeho straně a mezi jeho nadšenými příznivci a zvláště příznivkyněmi zákonem. To mu umožňovalo nejen uskutečňovat málo prospěšná opatření v oblasti ekonomiky (všeobecně vládlo přesvědčení, že takový pravicový ekonom dělá vše k prospěchu vlasti), ale také vyřešit krizi ve vztazích mezi Čechy a Slováky.

Vůbec to nebylo jednoduché. Vždyť Václav Klaus v praktické politice navázal na základní rysy politiky poválečných národních socialistů. Ne nadarmo se jeho epoše říká bankovní socialismus; hlavní poválečné socialistické reformy (zejména znárodnění bank, o "odsunu" Němců raději nemluvě) se v 90. letech měnily v prospěch počínajícího kapitalismu velmi pomalu. Původní národně socialistická politika vycházela z totální české nadřazenosti nad Slováky a Klaus musel umět komunikovat s nepříliš přesně artikulovanými požadavky Slováků v duchu národního sebeurčení. Posléze souhlasil s rozdělením republiky bez referenda. Vyčítá se mu to a bude se mu to vyčítat. Ale rozdělení takového státu s referendem je hezké z akademického hlediska, uskutečnitelné je však výjimečně. Bez referenda se rozpadla onačejší státní uskupení než Československo, evropské koloniální říše i - Sovětský svaz. Mírumilovné rozdělení republiky je druhá Klausova zásluha; představa, že by se nás bezprostředně týkaly i slovenské problémy a že české a slovenské nevyřízené vnitropolitické i zahraniční problémy by se splétaly v mohutný, nerozetnutelný řetěz, tato představa nahání husí kůži.

Václav Klaus však navázal na poválečné národní socialisty rovněž v dalších ohledech: v protikomunistické rétorice, v bojovném protiněmeckém nacionalismu a nepochopení nutnosti držet se všemi zuby Západu. Protikomunistická rétorika mu byla užitečná hlavně při jeho první "mobilizaci" v předvolebním boji proti sociálním demokratům, protiněmecký nacionalismu mu byl užitečný pořád a jeho euroskepticismus k odlišení od ostatních. Se svým nacionalismem se nakonec spletl. Zvláštním způsobem to souvisí s opoziční smlouvou.

Jak tak čas běží, ukazuje se, že opoziční smlouva z roku 1998 byla přece jen menším zlem pro stát, než jak by to odpovídalo většině tehdejších komentářů a výroků lidoveckých či unionistických politiků. Zdá se, že největším zlem byla pro ODS: ta si hověla v opozici a vystačila s verbální kritikou vlády. Navykla si na destrukci, i když, jak již řečeno, verbální. A tak před letošními parlamentními volbami ODS přecenila nosnost (i únosnost) nacionálních hesel a prezentovala se další mobilizací - tentokrát nacionalistickou, to znamená protirakouskou, protisudetoněmeckou a zakrytě protievropskou. V hlubokém míru pochopitelně tato nacionalistická mobilizace oslovila jen radikálnější skupiny obyvatelstva, které ovšem z větší části volily komunisty a ODS vůbec nepomohly. Jinak se právě na ODS projevila únava voličů z destruktivní politiky. To odnesl hlavně Václav Klaus.

Odnesl to zejména proto, že "pravicoví", přesněji řečeno ne-sociálnědemokratičtí voliči žádají konstruktivní politiku; když už by kterákoli strana vystupovala proti Evropské unii, chtěli by slyšet, jaké je pozitivní řešení. A to se netýká jen vztahu k Evropě. Václav Klaus odchází v době, kdy už jeho schopnost něco pozitivního pro tento stát vymyslet a udělat je nepoměrně menší než v oněch skvělých dobách na počátku 90. let.

Ovšem - to také bylo minulé století…

Emanuel Mandler,(Lidové noviny 12. října 2002)