ARCHIV

"otevřeno"

Bude diskuse nebo ne?

Po celém politickém Česku zavládla po vítězství rudo-zelených v německých volbách takřka euforie: konečně budeme mít pokoj s Benešovými dekrety! Existovaly ovšem v německém politickém životě skutečnosti, které nasvědčovaly tomu, že to bude složitější. A skutečně, pár dní po volbách se tato složitost projevila. Předsedkyně německo-české skupiny ve Spolkovém sněmu Petra Erntsbergerová a mluvčí sociálních demokratů pro evropské otázky Günter Gloser potvrdili stanovisko německé vlády, že "dekrety nejsou překážkou na cestě do Evropské unie". Zároveň však připomněli, že předpokladem pro oživení česko-německých vztahů, umrtvených neurvalými výroky bývalého premiéra Zemana o sudetských Němcích, je schopnost české politiky kriticky posoudit vzájemnou minulost. Možná ale, že je to ještě složitější, než se domnívají němečtí sociální demokraté. Podle agenturní zprávy Günter Gloser poukazuje na nezbytnost otevřené a sebekritické diskuse uvnitř Česka o těchto otázkách; Česká republika v této věci - domnívá se - "poněkud zaostává za některými dalšími zeměmi, odkud byli Němci po válce vysídleni." Jenomže to se mýlí.

U nás diskuse o těchto otázkách nezaostává, u nás neexistuje. Před volbami, to bylo hej, to se to diskutovalo! Všechny strany (a jejich přívrženci) byly zajedno a lišily se jen v razantnosti podpory vyhnání Němců a protisudetoněmeckého postoje. Tato "diskuse", v níž se už tradičně mohli uplatnit protivníci vládního nacionalistického postoje jen marginálně, vyvrcholila jednomyslným usnesením sněmovny v prospěch vyhnání a státem vydanou pamfletistickou publikací "Rozumět dějinám". Pouze jedinému autoru (Jiřímu Loewymu) se podařilo tuto tendenční, nepravdivou a ještě ke všemu odborně odbytou knihu kritizovat..

Po volbách pak nastal klid, zaštiťovaný vozovou hradbou česko-německé deklarace, z níž česká vláda nehodlá ustoupit či postoupit ani o krok. Státní instituce obdržely nejen "Rozumět dějinám", ale ještě další spisy obhajující "výsledky války", "odsun" a Benešovy dekrety, a v médiích se rozhostilo ticho, porušované jen sem tam nějakou systémovou poruchou. Česká strana (vláda, parlament) má celou věc za vyřešenou. Jakápak diskuse…

A tak zůstává otázkou, s jakým ohlasem se setká výzva německých sociálních demokratů k "otevřenému kritickému dialogu o vyhnancích". Třeba naše parlamentní politické strany zjistí, že Němcům není nic do toho, o čem diskutujeme či nediskutujeme: vypudili jsme je, a tak ať se starají o vlastní záležitosti. I když je nepravděpodobné, že by věci došly tak daleko, budou pravděpodobně oficiální české instituce považovat stanovisko německých sociálních demokratů za "nebezpečné". Opomíjí totiž "neměnnost výsledků druhé světové války" a česko-německou deklaraci z roku 1997, na nichž naší straně tolik záleží. Opomíjí je proto, že život jde dál. Ale jak to udělat, aby šel dál rovněž v česko-německých vztazích?

Něčím se začít musí a stavění pomníčků to určitě není. Památníky nevinných obětí vyhnání měly být již dávno postaveny; stavějí-li se a zasvěcují nyní, je to jistě v pořádku. Pouze tím však doháníme to, co se mělo dělat dávno. Důležité by bylo začít u sebe a snažit se sami sebe přesvědčit, že sudetští Němci byli a jsou právě takoví lidé jako my, i když hovoří jiným jazykem. K tomu napomáhá i současné generační složení: dnešní sudetoněmečtí šedesátníci se narodili v letech války a připisovat jim jakékoli viny, včetně provinění proti republice, je absurdní.

Nicméně hlubším přemýšlením snadno dojdeme k závěru, že nám na druhé straně vadí mnoho a mnoho věcí, z nichž ovšem některé mohou být prachobyčejné předsudky. Jaké, které? Máme-li to zjistit, musíme přetnout bludný kruh a začít s "normálními" sudetskými Němci rozhovor, dialog. V něm se nejlépe ukáže, co komu na "těch druhých" vadí.

Hlavně si nesmíme oddat přeludu, že se sudetoněmecký problém vyřeší "biologicky", to znamená sám od sebe. Naopak, okolnost, že otázkami vyhnanců se začíná zabývat i německá levice, svědčí o pravém opaku. Až dosud byly problémy vyhnanců na samém okraji německé společnosti a běžný, normální občan se o ně nezajímal. Nyní se sice pozvolna, ale přece jen stávají záležitostí celé německé společnosti. Tato okolnost by určitě měla oslovit i českou politiku.

Emanuel Mandler
(Zasláno Lidovým novinám 27. 9. 2002)