ARCHIV

"otevřeno"

Vítězství skromnosti

Lze předpokládat, že projev českého prezidenta na City University of New York byl za oceánem přijat s nadšeným souhlasem. U nás ne. Naše společnost jako celek už vystřízlivěla z nekritického obdivu k prezidentu Havlovi a to se pozná i podle toho, že komentáře k jeho projevu byly vesměs zdařilé. Prezident komentátorům poskytl až neobvykle vhodnou příležitost tím, že celý projev věnoval obdivu vlastní duchovní velikosti. Sebechvála projevu usnadňuje persifláž, a na druhou stranu dosti vadí, chceme-li brát slova tohoto textu vážně. Nicméně kdesi mezi dušezpytnými a sebeobdivnými úsudky Václava Havla vyrážejí nesměle trsy pravdy; to je důležité, jelikož tímto projevem, i když se to může zdát groteskní, český prezident předběžně rekapituloval své dosavadní úsilí. Nic nám nebrání, abychom se spolu s ním nepokusili o podobnou rekapitulaci, a to tak, že tyto kousky opravdovosti vezmeme vážně.

l. Politika kýče. V době, kdy Václav Havel ještě nebyl prezidentem, použil tohoto pojmu pro Havlovy politické názory v jejich dosud nejzdařilejší analýze Petr Rezek. Kýčovitost je důležitá zvláště pro přitažlivost prezidentových projevů. Zdůvodňuje moc, přitahuje a láká většinu posluchačů; jen určité procento z nich dokáže dodatečně získat odstup od náporu emotivního sebeprožívání. Pro cizinu je emotivní sebeprožívání Havlových projevů snazší, protože tu působí osvoboditelský mýtus našeho prezidenta. O nedávné schůze prezidentů Bushe a Havla prý jistý americký činitel prohlásil: "O čem spolu budou mluvit, nevím, asi o tom, jak zboural komunismus."

V newyorském projevu prezident dosahuje kýčovité přitažlivosti efektem sice poněkud průhledným, ale dovedným. Celý text je vlastně složen z nepříjemných otázek a tvrzení, které Václav Havel klade sám sobě (jak jsem se změnil v prezidentské funkci, stojí výsledky mé práce za to?, osud mi přichystal ďábelskou past) a z odpovědí, z jakýchsi antitezí, které posluchače mají šokovat. A také šokují. Drsné otázky totiž předpokládají, že odpovědi budou značně sebekritické (kupříkladu: může se člověk za deset let prezidentování změnit k lepšímu?), ale ve skutečnosti je tomu naopak. Posluchači (čtenáři) se dozvídají, že v prezidentské funkci Václav Havel zeskromněl, vlastní podezírání zjevně vyplývá z toho, jak zmoudřel, ďábelské pasti - přistání na zemi z pohádky - je si až příliš dobře vědom. Kdyby šlo o jedno jediné takové tvrzení, posluchač by byl skeptický, ale když slyší tři čtvrtě hodiny sebechvály, říká si, že něco takové nelze prostě vymyslet. Často však toto schéma nefunguje: ani s nabubřelostí se to nesmí přehánět. Havlovy teze ovšem obsahují, jak již řečeno, rovněž úryvky věcnosti..

1a. Politický kýč elementární. Náš prezident hovoří o tom, jak vždy dělal to, co dělat musel a jak funkce včetně funkce nejvyšší zastával proto, že k nim byl donucen, ("…přesto, že jsem se ve své funkci ocitl téměř z donucení…"). Toto tvrzení nesouhlasí s tím, co každý český občan viděl a zná. Kdykoli mohl, Havel využil příležitosti a na prezidentskou funkci kandidoval; teď už nemůže - kdyby mohl, kdo ví? Jako by kýč byl opřen o lež. Nebuďme však přehnaně přísní, jde o elementární lež politiků, kteří se až k neuvěření často a v rozporu s viditelnou skutečností odvolávají na to, že voliči jim nedovolí z milované funkce odejít.

Václav Havel se v těchto politických polohách nepochybně dokáže velmi dobře pohybovat. Avšak nejnižší politickou rovinu nelze přeceňovat, sama o sobě neumožňuje koncepce, politickou filozofii a velké plány. Nabízí pouze půdu pro pokoutní osobní nevraživosti a politické intriky. Havlovi odpůrci tvrdí, že právě intriky jsou mu shůry dány, jeho příznivci to popírají…

2. Čestné doktoráty a laudatia. Propast, která odděluje Havlův osvoboditelský mýtus od reality, je u nás doma čím dál tím viditelnější a "čitelnější". Ne však na celé "planetě" v nynějším globálním světě. Vždyť kdo se s Václavem Havlem může měřit v počtu čestných doktorátů a nejrůznějších cen? Jeho vysoce postavení příznivci byli většinou přesvědčeni, že je to tak, jak to nyní ve svém projevu Václav Havel ironicky líčí:

"Když jsem v minulosti dostával různé čestné doktoráty a poslouchal laudatia, která byla při tom pronášena, nejednou jsem se v duchu usmíval tomu, že z těch oslavných projevů vystupuji téměř jako pohádkový hrdina: chlapec, který jménem dobra tak dlouho bušil do zdi hradu, v němž panovali zlí králové, až zeď spadla a on se sám stal králem a dlouhá léta pak dobrotivě panoval."

Havlem uváděná pohádka má ovšem dva konce. Podle jednoho Václav Havel neváhal, jak se ostatně slušelo a patřilo, použít své popularity rovněž pro zájmy české republiky (jako jeden případ za mnohé připomeňme tetu Albrightovou). Druhý konec je méně příznivý. Náš prezident se údajně při těch pohádkově oslavných proslovech "v duchu usmíval", a vzniká tedy otázka, proč se řetězce těchto komedií od začátku do konce účastnil.

3. Mesianismus. Vysvětlení je prosté. Všechny ty pocty Václav Havel rád přijímal, jelikož k nim měl nepoměrně menší odstup, než jak to dnes líčí. Nelze přesně stanovit, do jaké míry se považoval za mesiáše, ale rozhodně to nebyla zanedbatelná míra. Její stopy najdeme i v newyorském projevu. Původně totiž, říká Havel, se svět, okolí i svědomí ptaly "…jak chci změnit svět". Jak tedy chtěl změnit svět? Hovoří o tom:

"Nelze spoléhat na omyly dějin, které vynášejí básníky do míst, kde se ruší impéria a vojenské pakty. Je třeba bedlivě naslouchat jejich varovným hlasům a brát tyto hlasy velmi vážně, třeba ještě vážněji než hlasy bankéřů či burziánů."

Zřejmě Václav Havel, jak o tom svědčí příslušná formulace, chápal rovněž listopadový převrat v témž smyslu jako tehdejší "svobodomyslní lidé":

"Mnoho svobodomyslných lidí na celém světě vidělo ve vítězství československé sametové revoluce jakousi předzvěst naděje na humánnější svět,v němž budou snad dokonce mít básníci stejně silné slovo jako bankéři."

Tedy šlo o to změnit svět…Samozřejmě, je to potíž dosáhnout toho, aby ve světě, kde skoro o všem rozhodují peníze, měli básníci, k nimž se Václav Havel právem počítá, "stejně silné slovo jako bankéři". To se podařit nemohlo. Mesiáši takto sice na svět přicházejí, ale tím také jejich zápas končívá. Ne tak pro Havla. Pro něho boj neskončil: ""Neříkám vůbec že jsem svůj zápas prohrál a že vše je ztraceno." Přičteme-li k newyorskému projevu Havlovy dřívější pohledy a stanoviska (právem: Havel přece musí beznadějně "pořád sám sebe opakovat"), zjistíme poměrně přesně, oč jde.

4. Osvobození člověka. Musíme se ovšem vrátit do sedmdesátých let minulého století. Protiklad démonických burziánů a ušlechtilých básníků má jakousi předlohu v neméně vyhraněné dvojici, kterou podává proslulá "Moc bezmocných" (1977). Bylo to, pravda, v dobách reálného socialismu, ale pro Václava Havla jako by se změnily pouze kulisy. Tehdy před nimi stáli ušlechtilí (a odvážní) disidentští intelektuálové, a proti nim tupý dav "zelinářů", lidí, žijících "ve zlu". Byli zotročeni, bylo třeba je vysvobodit. Co s tím, co s nimi? Tuto otázku položil Václav Havel velmi naléhavě už v dubnu 1975 v dopise Gustávu Husákovi:

"Kde ale ve skutečnosti zůstal člověk komplexně, harmonicky a autenticky rozvíjející svou osobnost? Člověk osvobozený ze zajití odcizujících společenských aparatur, zmystifikované hierarchie životních hodnot, zformalizovaných svobod, z diktatury majetku a z fetišizující moci peněz? Člověk plně se těšící ze sociální a právní spravedlnosti, povznesený ve své lidské důstojnosti a navrácený sobě samému? Místo svobodného spolurozhodování hospodářského, svobodné účasti na životě politickém a svobodného duchovního rozvoje je člověku nakonec nabídnuta možnost svobodně se rozhodnout, který typ ledničky či pračky si pořídí."

Život není lehký. Jaké asi procento lidských bytostí dá přednost zbavit se zmystifikované hierarchie životních hodnot před svobodou vybrat si typ pračky či ledničky? Již v polovině sedmdesátých let tedy podroboval Václav Havel kritice nejen poměry normalizovaného Československa, ale západní civilizaci vůbec. Tato kritika, vedená z pozic autentického, radikálního marxismu, měla přispět k změně, humanizaci světa. Ovšem, byla to utopie, a také proto je dobré ji znát.

5. Existenciální revoluce. Václav Havel ovšem od počátku měl dalekosáhlejší ambice než pouze dosáhnout změny našeho (tehdy československého) světa. Šlo mu o změnu světa jako takového. Byl v tom, alespoň v 70. letech rozpor. Na jedné straně tu bylo Havlovo celoplanetární pojetí a na straně druhé masa československých pracujících, kteří se mu zdáli konformní a zbabělí - prostě zavrženíhodný zelináři. Pokud by se zelinář měl stát svobodným člověkem, bytostí "komplexně, harmonicky a autenticky rozvíjející svou osobnost" musel by se zásadně, revolučním způsobem proměnit. K tomu však, "aby člověk znovu nalezl sám sebe", nestačí parlamentní demokracie. Brání jí v tom už její základní politické prostředky, politické strany. Ty charakterizoval Václav Havel v Moci bezmocných takto:

"celý ten statický komplex ztuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti; celé ty složité struktury skrytě manipulujících a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu; celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce"…

Před parlamentní demokracií dával Václav Havel jednoznačně přednost existenciální revoluci. Vlastnosti existenciálně proměněného člověka podle něho byly:

"Nová zkušenost bytí; obnovené zakotvení v universu, nově uchopená ´vyšší odpovědnost´; znovu nalezený vnitřní vztah k druhému člověku a k lidské pospolitosti - to je zřejmě směr, o který půjde." (Moc bezmocných).

Porůznu se Havel k těmto myšlenkám vracel i po listopadu 1989, kdy trval na celoplanetární odpovědnosti každého občana. Jindy také navrhoval, aby OSN přestala být organizací států a stala se souručenstvím jednotlivých občanů celé planety. O něco víc se dozvídáme opět v newyorském projevu, a to v závěru - zejména v jakémsi Havlovu politickém odkazu. Bod tři říká mimo jiné, že řešení nejrůznějších problémů dnešního světa se nemůže vyhnout otázce,

"zda to či ono je slušné či zda to z planetárního a dlouhodobého hlediska není odpovědné. Mravní řád a jeho zdroje, lidská práva a zdroje práva lidí na lidská práva, lidská odpovědnost a její původ, lidské svědomí a zkoumavý pohled toho, před nímž nelze nic zakrýt oponou vznešených slov - to jsou…nejdůležitější politická témata této doby."

6. Nepolitická politika. Má-li být podniknut pokus o řešení mravních otázek, které jsou základem tohoto politického závěru, nemůže se spoléhat na politické prostředky. Havlovo pojetí je typické contradictio in adiecto. Na mravní řád jsou krátké politické strany, vlády i parlamenty, právě tak na původ lidské odpovědnosti či na lidské svědomí. Pro zvládnutí "nejdůležitějších politických témat této doby" je třeba jiné než dosavadní politiky. Tuto novou politiku, politiku nepolitickou (s převahou morálních postojů a mechanismů a s minimálním vlivem stran a státu) vynašel Václav Havel už v druhé polovině 7O. let a od té doby se jí několikrát pokusil použít. Ovlivnil jí různá politická seskupení, která si pletou morálku a politiku a pravidelně krachují. Pochopitelně: pro řešení skutečných politických problémů nemohou sloužit jiné prostředky než - politické. Doma tedy už Václav Havel s nepolitickou politikou moc nepořídí (raději už o ní ani nemluví), v cizině má aspoň verbálně šanci.

Nic není ztraceno, říká Václav Havel v nejnovějším newyorském projevu. A dodává, že náš svět, lidstvo a naše civilizace mají jedinečnou příležitost "rozhodnout se pro cestu rozumu", což, jak jsme se mohli přesvědčit, znamená cestu, v níž se politika ztrácí za morálkou a svědomím a sama sebe rozkládá.

Projev českého prezidenta na City University of New York je projevem mesiáše nepolitické politiky, zklamaného tím, že se mu nepodařilo uskutečnit vlastní představy, a vrcholně spokojeného tím, že alespoň mnohde v cizině je za mesiáše stále ještě považován.

Emanuel Mandler