ARCHIV

"otevřeno"

Otázka smíření: kam jsme vykročili?

V LN 16 září informuje Petr Pithart ("Se smířením je kříž") o tom, jak se v Teplicích nad Metují prosadilo a uskutečnilo postavení Kříže smíření na místě, kde bylo v červnu 1945 zastřeleno 22 lidí, vesměs Němců. Toto gesto je zajisté chvályhodné, měla by po něm (a snad také budou) následovat i další. A je dobře, že Petr Pithart hovoří nejen o Kříži smíření, ale i o svém názoru na tento pomník. Znamená pro něho další "zastavení na dlouhé cestě k smíření". Takový názor nám pomůže orientovat se ve směru této cesty. Zastavení na ní mají podle Petra Pitharta mnohé podoby - "česko-německá setkávání, výzvy a spolupráce, i činy politické" (autor uvádí česko-německou deklaraci). Podle Petra Pitharta nemůže být smíření výzvou k zapomenutí, může ale být "pozváním do společné budoucnosti". Dodejme, že to vše může, ale také nemusí být pravda.

Velmi totiž záleží na tom, jde-li o cestu ke smíření skutečnému nebo pouze fiktivnímu.. Bude-li se cesta, o které hovoří Petr Pithart, klikatit na půdě českoněmecké deklarace a na ní také končit, jsou úvahy o tom, že je to cesta ke smíření, buď nadnesené, nebo přímo falešné. Trvalo pět let, než se u nás začaly budovat památníky obětí divokého odsunu. Před pěti lety to možné nebylo, dnes ano (i když samozřejmě vůbec ne všude). Dobrá, ale jsou to stále jen památníky obětí divokého odsunu, přesněji řečeno "excesů", jak toto vraždění nazývá a odmítá česko-německá deklarace. Na rozdíl od nich vyhnání Němců, tato regulérní etnická čistka, bylo prý podle deklarace legitimním jednáním; to ostatně proklamuje česká Poslanecká sněmovna znovu a jednoznačně v doprovodné části deklarace.

Bylo by matením pojmů, kdybychom následovali Petra Pitharta a nezdůraznili, že nejde o oddělené věci. "Výstřelky" se děly na základě celostátně organizované etnické čistky, které se ušlechtile říkalo "odsun" či "transfer" Němců. Oddělíme-li "excesy" od odsunu (například tím, že se o vyhnání Němců ani slovem nezmíníme), bude naše lítost jen nekonečným proléváním krokodýlích slz a pohybem v kruhu. Jinak řečeno, hrozí nebezpečí, že se posléze vyrovnáme s vyhnáním Němců po svém: stavěním pomníčků a pronášením vzletných, povětšinou lítostivých řečí. Pokud tedy uděláme tlustou čáru za vyhnáním a budeme toto stavění pomníčků samo o sobě označovat za kroky ke smíření, bude to znamenat cestu úplně jiným směrem, než jak o tom píše Petr Pithart. Vydáme se směrem zpět k tolik oslavovaným výsledkům druhé světové války, směrem od smíření k nacionální nenávisti a pomstychtivosti.

Petr Pithart se v politice pohybuje hodně vysoko a má namířeno ještě výš. Nedá velkou duševní námahu pochopit, proč v souvislosti s budováním památníků obětem poválečných excesů nedokáže říci, že tyto památníky připomínají nanejvýš politováníhodné vyhnání Němců po druhé světové válce. Jenomže - když nedokáže říci pravdu, nebylo by lepší, kdyby mlčel?

Emanuel Mandler
(Zasláno Lidovým novinám 17. 9. 2002)