ARCHIV

"otevřeno"

Volby v Německu - dobré či špatné?

Když je něčeho příliš, přivykneme tomu natolik, že nás cokoli dalšího, co se tomu podobá, nedokáže vyvést z míry. Letos jsou samé volby. U nás byly první na jaře, druhé nás čekají na podzim. O předposledním zářijovém weekendu pak byly ve střední Evropě dokonce dvoje volby. Ty "druhé", německé jsou zajímavé nejen takřka patovým výsledkem, ale snad ještě víc ideovým podložím předvolební kampaně, který zůstane bez ohledu na výsledek voleb aspoň zčásti zachováno.

Pokud jde o německé volby samé, je pro Českou republiku výsledek dokonce i v tomto případě, kdy se vší pravděpodobností zůstane u vlády dosavadní rudo-zelená koalice, ne-li nepříznivý, tedy aspoň nepohodlný. Letos v dubnu česká Sněmovna jednomyslně schválila neměnnost "výsledků druhé světové války" (a tedy i vyhnání), a kromě jiného se tím chtěla pojistit proti posunu německého veřejného mínění. Tento posun - od naprostého nezájmu o problémy vyhnanců z bývalého Československa až k počátkům reflexe, jak to vlastně s vyhnáním bylo - ale nastal hodně brzy. Německá politika, také levicová, na něj musí a bude brát ohled. Za těchto okolností není vzhledem k česko-německým vztahům hlas české sněmovny z letošního dubna nejšťastnější. Co si počít? To musí vymyslet česká vláda. Má tento zapeklitý úkol usnadněn tím, že Německo si velmi přeje, aby Česko bylo přijato do Evropské unie.

Tím jsme dospěli k již zmíněnému ideovému podloží německých voleb. Bylo tentokrát "evropské" a to mělo znamenat (což se na štěstí podařilo jen částečně) agresivně protiamerické: Gerhard Schröder získal sympatie části německé veřejnosti tím, že předem odmítl vojensky podpořit Spojené státy v jejich eventuálním střetnutí s Irákem. Nad Německem se rozevlály perutě pacifismu. Tím se ovšem levicová německá politika liší od ostatní Evropy - dokonce i od České republiky - jen kvantitativně (náš prezident ve Washingtonu prohlásil, že je proti samostatnému zásahu USA proti Iráku) a toto rozdělení západního světa je dosti nepříjemná věc.

Nelze popřít, že na tom nejsou úplně a docela bez viny ani USA. Jednak si tato hyper-super-velmoc dává záležet na tom, aby bylo ze všech stran vidět, že je po vojenské a mocenské stránce zcela soběstačná, jednak americká vláda nahrazuje politickou frazeologii pojmy z oblasti morálky. Reálně vzato se Irák opravdu stal pro Ameriku vojenským nebezpečím, aktuální hrozbou (a tím rovněž nebezpečím pro Evropu, včetně Německa). Vláda Spojených států však dává najevo, že jde především o boj proti zlu. Tím je celá věc zobecněna a dosti znejasněna, vždyť kolik jen "zel" je a zůstane na světě!

Německá politika není ovšem tak naivní, aby si nebyla vědoma toho, jaká je skutečná situace a že jde o velmi závažné ohrožení euroamerické civilizace. Ale podobně jako mnozí evropští politici hřeší Gerhard Schöder na to, že když jde do tuhého, Spojené státy Evropu nikdy nenechají v bryndě. Pro předvolební zápas se přirozeně zdálo výhodnější vycházet z předpokladu, že většina společnosti není příliš bojechtivá a s úlevou přijme odvolávání na Radu bezpečnosti OSN (která může působit jako neobyčejně účinná brzda amerického úsilí). Na jedno přitom tito němečtí straničtí předáci zapomněli, a to že předvolební povídání berou voliči natolik vážně, že jeho zřetelné stopy nezmizí ani po volbách.

Zřejmě by byla německému prostředí prospěla zkušenost z našeho jarního předvolebního zápasu, v němž zejména ODS vsadila na ultranacionalismus. To nejen mimořádně prospělo komunistům, ale zejména posílilo již tak neblaze silné nacionalistické cítění většiny společnosti. Protiamerikanismus má s nacionalismem dosti společného, a tak uvidíme, jak se v budoucnu projeví v Německu. V USA, jak již řečeno, rádi nahrazují pojmy hrozby a nebezpečí zlem, nicméně síly, proti nimž Amerika tak razantně vystupuje, mají se zlem mnoho a mnoho společného. Jistě, jako nic na světě, ani boj USA s Irákem nelze vidět černobíle, ale to neznamená, že by Evropa, která Spojeným státům tolik dluží, měla stát stranou tohoto zápasu.

V Německu však značná část německých voličů dala najevo, že s pacifistickým protiamerickým populismem nesouhlasí. O tom výmluvně svědčí značný počet hlasů pro Edmunda Stoibera. A tak tedy k něčemu německé volby přece jen byly dobré…

Emanuel Mandler
(Zasláno Lidovým novinám 22. září 2002)