Má být v evropské ústavě vtělena připomínka křesťanství? Nezdá se moudré zabývat se tím konfesně. A je vskutku státotvorné, patří-li císaři císařovo a Bohu ponecháme, co jeho jest. Oddělení státu od církve má mnohé výhody. Je tu však ještě uvědomění si příslušnosti, kořenů a souvislostí. Tedy vědomí civilizace a kultury. A křesťanství je (spolu s antikou a judaismem) nesporným základem místní existence. Vytvořilo náš lidský, občanský a společenský kodex. Pravidla. Obyčeje. Zvyky. Bez něj nebyl by Evropan tím, kým je. Ať už je věřící, či jako mnozí z nás vymezuje se vůči křesťanství, pochybuje o něm, ba tvrdí, že "Bůh je mrtev".
Poslanec Vladimír Laštůvka říká, že mezi obyvateli Evropy přibývá těch, kteří mají kořeny úplně jinde. Je to pravda, ale mají se proto Evropané zříci kořenů svých či alespoň je cudně nedeklarovat? V dnešním složitém světě je multikulturalismus sice módní, nicméně nebezpečný. Ostatní "nekřesťanské" civilizace a kultury drží se svého založení velice pevně. Jejich zakořenění je třeba respektovat a vážit si ho. Ovšem o to víc by nám dozajista prospělo hledět si, odkud my jsme povstali. A trvat na tom, aby to bylo respektováno a váženo. Očekáváme přece, že ti, kdož přicházejí, budou se chovat v evropské společnosti v zásadních otázkách podle místního kodexu. Jinak bychom rezignovali na svoji existenci.
Křesťanství není majetkem církví a věřících. Ba dokonce není ani jen duchovním kulturním a civilizačním dědictvím. Je naší součástí. Byť si to mnozí neuvědomujeme, ba odmítáme. Přihlašujeme-li se k němu, hlásíme se k sobě. Při vší sekulárnosti, skeptičnosti a švejkovství. Ostatně i ten Josef Švejk říkával, že je dobře, když někdo je "přímo odněkud".
Proč své místo duchovního původu skrývat?
VLADIMÍR KUČERA - Mladá fronta DNES