Česká cesta od demokratického socialismu k socialismu bez přívlastků

Následující řádky chtějí přispět k osvětlení jedné dosti zarážející zvláštnosti historického vývoje české národní společnosti v letech 1945-8: totiž toho, proč Češi na rozdíl od Poláků, Maďarů a vlastně i Slováků napochodovali do sovětského impéria způsobem, jejž je dosti obtížné označit jinak než jako dobrovolný. Tento proces měl u nás nesrovnatelně větší podporu veřejnosti než v ostatních postižených státech regionu a komunisté pak vždy zdůrazňovali „demokratický“ charakter únorového puče.

Popis okolností, protagonisté

Češi prošli v 19. Století podobným vývojem, jako krátce před nimi Němci a Maďaři. Vznikl a prosadil se český politický národ, vytvořený na základě etnicky definované sounáležitosti.

K procesu národní emancipace patří nutně vlastní státní realizace. Promísení národnostních skupin ve střední Evropě a konflikty mezi historickým a etnickým principem při vymezení státního teritoria vedly k vážným politickým problémům. Zdejší malé národy prosazovaly svou státnost zpravidla za pomoci silnějších, pomocí násilí, v otevřeném střetu se sousedy a na jejich úkor. Každé nové geopolitické uspořádání bylo proto od počátku ohrožené a málo stabilní.

To platí i pro někdejší Československo: Češi zahrnuli do svého nově vzniklého státu území, obývaná převážně nebo výlučně Němci a fikce “československého“ národa jim umožnila připojit i slovenské oblasti. To vše za podpory vítězných mocností. Nový řád obsahoval klíčky budoucích konfliktů. Smyslem státního útvaru bylo pojistit český politický národ před německým nebezpečím a před případnou obnovou Rakousko-Uherska. Zhroucení tohoto státu pod Hitlerovým tlakem bylo pro tehdejší českou politickou elitu šokujícím politickým zážitkem. Postoj západních mocností, emocionálně pojmenovaný jako zrada, a potřeba silného, spolehlivého spojence vedly pak tehdejšího prezidenta Beneše k tomu, že se obrátil k Stalinovu Rusku.

Rusko bylo předtím pro českou veřejnost vždy zemí velmi vzdálenou. Jejich slovanské sympatie měly vždy platonický charakter. Ti, kteří Rusko blíže poznali (Havlíček, Masaryk) mluvili o něm velmi střízlivě, často s varovným podtónem. Na druhé straně nabuzovala tato odlehlost Ruska slovanské fantazírování u básníků jako byl Ján Kollár, i u politiků, jako byl později Karel Kramář. Vcelku se dá říci, že český poměr k Rusku byl vždy nevyvážený a trochu hysterický.

Další věc je česká slabost pro sociální demagogii. Česká národní společnost vytvořili kdysi sedláci, chudší městské vrstvy: odtud se rekrutovala národní inteligence, hybná síla české politické emancipace. Česká společnost měla a má výrazně plebejský charakter.

Vyvolený protektor, Rusko, prošlo v prvních desetiletích tohoto století zvláštním vývojem. Ruský carismus prodělával od nástupu Alexandra II. vleklou krizi, která vyvrcholila během první světové války. Ve všeobecném chaosu hospodářského a vojenského zhroucení se podařilo relativně malé skupině teroristů strhnout na sebe moc. Státní ideologií se stala radikální sociální utopie, převzatá ze Západu a upravená na ruské poměry. Radikální a divoké koncepty vedou zpravidla k velmi starým a zaběhaným pořádkům, a to se stalo i zde. Po několika letech zmatků vykrystalizoval „sovětský“ systém v modernizované samoděržaví. Modifikovaný marxismus se stal novým státním náboženstvím.

Ruské společnosti chybí historický zážitek evropského středověku. Proto Rusové nikdy neměli pochopení pro autonomní společenské struktury, dělbu moci, nezrušitelná privilegia, svobody. Trpěli stálým pocitem ohrožení, také, ne-li především pocitem ohrožení ze Západu - a je třeba bohužel konstatovat, že to nebyly vždy obavy nepodložené. Svou roli hrál i nezvládnutý komplex zaostalosti.

To vše nebylo dobré vybavení pro velkorysého patrona. Rusko byla tehdy primitivní země s mimořádně nízkou úrovní politické kultury, se zálibou v primitivní a násilné prostředky při správě společnosti.

Idea prezidenta Beneše a její rozvinutí v soudobém demokratickém tisku

Dr. Edvard Beneš byl Masarykovým žákem a vždy se hlásil k jeho odkazu. Byl na rozdíl od Masaryka vždy především politickým praktikem, měl však ctižádost prosadit se i na poli ducha. Zejména po Masarykově smrti se pokoušel všemožně dokázat, že svému vzoru a učiteli dorostl. Posléze k tomu ještě přistoupilo nezvládnuté mnichovské trauma.

Beneš se pokusil teoreticky zdůvodnit svou politiku v jakési ideologické koncepci. ¹⁾ Světová revoluce, o níž hovořil Masaryk, neskončila první světovou válkou. Pokračovala vleklou krizí a vyvrcholila druhým globálním válečným střetnutím, v němž západní demokracie a komunistické Rusko společně porazí německý nacismus a výsledkem jejich spolupráce bude, že se vzájemně ideově obohatí: evropská demokracie přijme některé „socialistické“ prvky, zjednoduší a zefektivní svůj politický systém, Rusko se naopak bude po evropském vzoru demokratizovat. Česká národní společnost je povolána k tomu, uskutečnit vzorovou syntézu Západu a Východu. Významným faktorem, který jí při tom pomůže, je její slovanský charakter. Druhá světová válka přinese nové uspořádání střední a východní Evropy, vznikne jakýsi slovanský Commonwealth, v němž budou západní a jižní Slované spolupracovat jako rovný s rovným se Stalinovým Ruskem.

Na základě této ideologie proběhly pak bezprostředně po válce v Československu důležité politické a hospodářské změny. Politický život byl spoután Národní frontou, tzv. znárodnění (předstupeň postátnění) postihlo skoro tři čtvrtiny československého průmyslového potenciálu. Tisk byl spoután a podroben komunistické reglementaci (ministerstvo informací, ovládané komunisty, disponovalo nástroji, jimiž účinně zasahovalo do svobody projevu). Velké skupiny obyvatelstva (Němci, Maďaři) byli zneprávněny, přišly o veškerý majetek, Němci byli navíc vyhnáni ze země. To vše v atmosféře násilí a masových zločinů. Komunisté v této situaci postupně upevňovali své pozice ve významných oblastech státního života: v policii, armádě, státní správě a v zahraniční politice. ²⁾

Nekomunistický tisk přijal Benešovu ideologii a vyzýval k loajální spolupráci s komunisty při výstavbě „socialismu“. Pokud přesto kritizoval politiku KSČ (což se ovšem dělo), činil tak v tomto rámci. V prominentním týdeníku Ferdinanda Peroutky „Dnešek“ zdůvodňovali, proč je i v rámci výstavby socialismu a „Národní fronty“ kritiky zapotřebí. Výrazným případem je kritika některých aspektů tzv. odsunu německého obyvatelstva z ČSR. V „Dnešku“ i v katolických „Obzorech“ se kriticky zabývali některými zvěrstvy, spáchanými na českých Němcích, ale „odsun“ jako celek schvalovali. Podle Antonína Klatovského ³⁾ jde o „největší zisk celé naší historie“. A národohospodář Jiří Hejda, jehož později komunisté v stalinském monstrprocesu odsoudili k mnohaletému žaláři, píše: „Nebyli bychom hodni podívat se svým dětem do očí, kdybychom propásli příležitost, kterou nám osud položil do rukou... Co se nyní stane, nezavinili jsme my. Ale právě, že uplynulých šest roků ukázalo německou mentalitu v plné nahotě, nabyli jsme mezinárodně uznaného práva, zbavit se přítěže, která nás na staletí brzdila.“ ⁴⁾. Zajímavé je, že Hejda zdůvodňuje „odsun“ praktickými hledisky (využili jsme situace, abychom se zbavili německé zátěže). Jiní autoři kladou ovšem důraz na mravní rovinu. Tak Josef Grňa ⁵⁾ upozorňuje celkem správně, že „nemáme-li mravní důvody pro odsun Němců, pak se ve svých metodách nelišíme od nacistů“, ale hned vzápětí tyto „mravní důvody“ formuluje - jde o potrestání „mravní viny“ německého ducha, jak se projevuje od začátku českých dějin. Zárukou trvalosti této změny je spojenectví se silným SSSR, který ji garantuje; jsme s ním spjati na život a na smrt. ⁶⁾ Čeští nekomunističtí žurnalisté přitom s bezmocnou nervozitou sledovali, jak se postupně otevírá propast mezi demokratickým světem a Stalinovým Ruskem a jak se zároveň hroutí jejich mesianistické představy o roli českého národa při smiřování demokracie s ruskou tyranií. Právě tato ideologie přispěla velkou měrou k tomu, že nekomunističtí čeští politici a intelektuálové, byli ve chvíli únorového puče bezbranní a nepřipravení.

Příklad českého nekomunistického politika - Jan Masaryk

Jan Masaryk ztělesňuje všechnu bídu a nerozhodnost tehdejší české politiky. Připadl mu nešťastný úděl být synem velkého otce. Vnějšková žovialita jeho vystupování, která jej učinila tak populární, jen zakrývala hlubokou vnitřní melancholii, již zjevně zdědil po své matce. Během života podnikl několik málo energických pokusů emancipovat se ze svého okolí a vzbouřit se proti roli, která mu byla okolnostmi vynucována: zanedbával už středoškolská studia, vysokoškolská vůbec nedokončil. Na vlastní pěst odjel na několik let do USA. Po vzniku ČSR byl ovšem s emancipací konec. Následovala diplomatická kariéra, víno, ženy a zpěv. Jeho široká obliba ve veřejnosti vyplývala z šarže „netypického“, „lidového“ politika. Jako diplomat projevil jistou obratnost, nebyl však typem pro vyostřené, konfliktní situace. Během londýnského exilu za druhé světové válce (v té době byl ministrem zahraničí Šrámkovy exilové vlády!) snil o tom, že si otevře někde v Londýně malý hostinec. Zasedání vlády se občas vyhýbal, dlouhé měsíce trávil v USA a jeho práci museli v té době za něho vykonávat jiní ⁷⁾.

V roce 1945 byl tento korpulentní, dobromyslný a nepříliš bojovný člověk náhle přenesen do světa Ivana Hrozného. Dělal nakonec vždy to, co na něm Rusové chtěli (ani náznakem se např. nevzepřel odmítnutí Marshallova plánu) a přitom svou situaci komentoval trochu cynicky a se zvláštním odstupem. Po jednání OSN v r. 1945 např. oficiálně prohlásil: „Spolupráce s delegací sovětskou byla každodenní, intimní a přátelská... Bylo mi velkou ctí a radostí spolupracovat se sovětským komisařem věcí zahraničí Molotovem.“ ⁸⁾. Privátně přitom sdělil na totéž téma svému spolupracovníkovi Viktoru Fischlovi: „Když sedíme na všelijakých těch konferencích, posílá mi befély na malých kouscích papíru - já si je schovávám, jeden nikdy neví, kdy se to může hodit -, a většinou musím poslechnout. Už jsem se skoro smířil, že jsem jako ten foxteriér na reklamách His Masters´ Voice. Ale kdykoli slyším Molotova mluvit, modlím se, kdyby tak hlas mého pána byl aspoň o kapánek lidštější.“ ⁹⁾ Stejně privátně prohlásil údajně v červenci 1947 po návratu z Moskvy, kde Stalin donutil českou vládu k odmítnutí Marshallova plánu: Do Moskvy jsem letěl jako svobodný ministr a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek ¹⁰⁾. Kdosi před nedávnem v jedněch českých novinách poznamenal, že je to omyl, že Masaryk už do Moskvy jako Stalinův pacholek odcestoval, jen o tom ještě nevěděl. To je samozřejmě úplná pravda.

Jeho obliba v londýnských a newyorských salonech v důsledku této jeho politiky radikálně klesala. Pro významného amerického publicistu byl v roce 1947 už jen „tlustým pánem, který dělá vtipy“ ¹¹⁾. Při konfliktních hlasováních ve vládě odcházel často na toaletu, nemiloval konfliktní situace ¹²⁾. Jeho kolegové z občanského tábora mu příliš nedůvěřovali a v únoru 1948 jej proto ani předem neinformovali o úmyslu podat demisi ¹³⁾. Masaryk přijal funkci ministra zahraničí v nové Gottwaldově vládě, prohlásil veřejně, že si v ní rád zavládne. Americký deník Washington Post to komentoval slovy: „...jen několik nekomunistických předáků ukázalo odvahu. Mezi nimi nebyl jmenovitě Jan Masaryk, favorit newyorských salonů, který snad hrál morálně nejšpinavější hru ze všech.“ ¹⁴⁾

Za několik dní nato byl Jan Masaryk mrtev. Vedly se rozhořčené spory o to, zda spáchal sebevraždu či zda byl zavražděn. Podle mého názoru na tom příliš nezáleží. Významné je, že fakticky napomohl komunistům k vytvoření iluze o hladkém a zákonném přechodu k jejich diktatuře.

Komunistická ideologie

Benešovská a peroutkovská ideologie demokratického, individualistického socialismu (jež opět ožila v trochu obměněné podobě a hlavně změněných podmínkách kolem roku 1968) se ve srovnání s prostou, jednoduchou komunistickou ideologií zdá být něčím zbytečně komplikovaným, kompromisnickým, nedůsledným a v podstatě neupřímným. I komunisté se původně hlásili k „specifické československé cestě k socialismu“ při zachování parlamentní demokracie ¹⁵⁾. I komunistická ideologie měla ovšem tehdy mocnou přitažlivou sílu a podílela se významně na oné dobrovolnosti českého pochodu do Ruska. Komunisté provedli koncem války zásadní ideový přemet - z agresívního „internacionalismu“ přešli na stejně agresívní český šovinismus. Drželi se ho tak důsledně, že např. přerušili (ovšemže dočasně) prakticky všechny styky se svými maďarskými soudruhy (Maďary považovali čeští šovinisté tradičně považováni vedle Němců za druhého odvěkého nepřítele českého národa) . Budoucí maďarský diktátor Rákosi si na to v dubnu 1947 roztrpčeně stěžuje Molotovovi a uzavírá: „Zdá se nám, že se českoslovenští soudruzi zbláznili“ ¹⁶⁾. Tato dočasná zdrženlivost českých komunistů měla ovšem velmi pragmatické důvody.

Krystalickým příkladem komunistického „rudého šovinismu“ je brožurka Zdeňka Nejedlého „Komunisté - dědici velikých tradic českého národa“. Jde o text Nejedlého přednášky v Socialistické akademii z 18. 2. 1946 ¹⁷⁾. Jde o primitivní pokus dokázat, že všechna významná duchovní a politická hnutí českých dějin směřují ke komunismu a všechny významné osobnosti českého kulturního života byli fakticky předchůdci komunistů. Nejedlý tvrdí s neskrývanou pýchou: „My komunisté nejsme nějakým jen dobovým zjevem... i my jsme zasazeni,, a hluboko zasazeni, do celkového vývoje našeho národa... My čeští komunisté... jsme nejnovější fází tohoto vývoje našeho národa.“ ¹⁸⁾ Například Jan Hus by podle Nejedlého byl dnes „hlavou politické strany a jeho tribunou by nebyla kazatelna, ale pražská Lucerna anebo Václavské náměstí. A jeho strana by byla velmi blízko - o tom můžeme být přesvědčeni - nám komunistům.“ ¹⁹⁾ Je třeba se ovšem nějak vyrovnat s tím, že Hus byl kněz a náboženský myslitel. Ale i to jde jednoduše: „Vždy mne až překvapilo, jak málo je Hus teolog, jak málo hloubá o existenci, vlastnostech atd. božích. Zato hluboce ho dojímá a zajímá lid, a v tom zase strádání lidu... Náboženská forma jeho výkladů... jest zjevně jen slupka, jíž využívá pro boj proti mocné církvi proto, že ona své světské zájmy rovněž opírala o náboženské důvody.“ ²⁰⁾ K národu ovšem Nejedlý nepočítá každého, kdo mluví česky. Charakter národa je plebejský (lid, nikoli šlechta a buržoazie) a zvláštní význam má jeho slovanský charakter. Výsledkem je kýčovité panoptikum všech všeobecně uznaných osobností českého kulturního života, jakýsi český Olymp, tentokrát rudě zabarvený. Pravý národ je lid, pravý národ jsou proletáři, praví proletáři jsou komunisté. Inteligence jako taková je podezřelá - příliš hloubá, rozkládá pojmy a fakta. Proti ní staví Nejedlý prosté myšlení lidu. Existuje dokonce česká národní morálka, kterou „lze ... shrnout ve větu: dobro je, co pomáhá lidu, a zlo je to, co jde proti lidu“ ²¹⁾ (nezapomeňme že v této ideologii lid=KSČ). Zajímavé je, že ženoucí silou nového rudého patriotismu je nenávist“ „I to je forma opravdovosti... svatá nenávist, nenávist ke zlu a k těm, kdo sejí a působí zlo.“ ²²⁾ Základ české národní myšlenky je hluboký demokratismus, jímž se Češi liší nejen od Němců, ale např. i od Poláků.

Podstatou této ideologie je české plebejství, nenávist ke katolické církvi (a obecněji pak ke křesťanství jako takovému), ke vzdělanějším vrstvám obyvatelstva.

Na počátku byl do této národní klenotnice zabudován i T. G. Masaryk. Vzhledem k velké úctě, jíž se v české veřejnosti těšil, bylo nutno jistý kult odbourávat postupně. A tak ještě těsně před únorem 1948 šéfideolog KSČ Václav Kopecký tvrdí, že „při vytváření ideologie nové republiky chceme navazovati na všechny živoucí hodnoty z doby první republiky, na velké humanitní a demokratické ideály T. G. Masaryka“, pouze s připomínkou, že „pro nynější vývoj již jen Masarykovy ideje nepostačují a... duch nového Československa je neodmyslitelný bez idejí vědeckého socialismu, bez idejí Marxe a Engelse, Lenina a Stalina“ ²³⁾. Kopecký zdůrazňuje, že Masaryk má zásluhy o vznik první republiky a české dělnictvo jej v tom podporovalo. Masaryk prý vnitřně nesouhlasil s protilidovou politikou agrárně kapitalistické oligarchie. Předválečné komunistické štvaní proti Masarykovi Kopecký neomaleně zatlouká ²⁴⁾.

Po únoru KSČ své stanovisko poněkud modifikuje ²⁵⁾. Zdůrazňuje sice, že „my komunisté při hodnocení činnosti T. G. Masaryka nikdy neopomeneme vzdáti uznání neohroženosti, odvaze a neústupnosti, kterou... projevil v době své pokrokové působnosti, kterou projevil v boji proti reakčním předsudkům, v boji proti omezenému nacionalismu a živočišnému šovinismu, v boji proti antisemitismu a rasismu“ ²⁶⁾. Ale neprojevil pochopení pro význam ruské bolševické revoluce, a v době první republiky „vystoupil... s celou svou politickou a morální autoritou hlavy státu na záchranu stávajícího řádu... vyvinul v roce 1919 a 1920 všechno úsilí a teoretické umění, aby ve jménu marxismu zošklivil čs. dělníkům komunismus, aby je odvrátil od myšlenky převzetí moci...“ ²⁷⁾ Domníval se, že je možné ČSR vybudovat na základě kapitalistického řádu a vydal osud státu do rukou zrádné, kapitulantské a zbabělé buržoazie. Teprve další krok znamenal pak definitivní anatéma nad Masarykem.

Ideologie „rudého šovinismu“ se pak zhmotnila mj. v rozsáhlé historizující preambuli k první ústavě komunistického Československa, tzv. „Ústavě 9. května“ z r. 1948. ²⁸⁾ (Ústava dala bezprostřední důvod k odstoupení prezidentu Benešovi - to už bylo i na něho moc.)

Preambule expresívně líčí vývoj českého a slovenského národa. Zajímavé je, co je tu zdůrazňováno: Češi a Slováci jsou členy velké slovanské rodiny; společně kdysi přijali křesťanství z východu (důraz je na východu, ne na křesťanství). V husitské revoluci opět společně prosazovali myšlenky svobody mínění (!), lidovlády a spravedlnosti. Po staletí bojovali proti feudálním a německým vykořisťovatelům. Jejich hlavními myšlenkami byla svoboda, pokrok a humanita. V první světové válce válčili společně proti německému imperialismu a pod vlivem ruské bolševické revoluce si vybojovali demokratický stát. Záhy se však malé skupině kapitalistů podařilo zvrátit pokrokový vývoj ČSR a prosadit kapitalismus. Tím se otevřela cesta pro zákeřný přepad našeho mírumilovného státu odvěkým nepřítelem (nemluví se výslovně o Němcích). Za pomoci sovětského spojence se podařilo nepřítele porazit a zřídit národní stát zbavený nepřátelských elementů, stát, jenž nyní žije družně v rodině slovanských národů a v přátelství se všemi mírumilovnými národy světa.

Nacionalistický a slovanský charakter textu působí na člověka, který zažil celé období ruského panství, poněkud exoticky. Ani slůvkem není zmíněn význam únorového převratu - v tuto chvíli považovali čeští komunisté za oportunnější tvářit se, jako by se vlastně nic nestalo.

Je zajímavé srovnat tento text se stručnou preambulí ústavy „ČSSR“ z roku 1960 ²⁹⁾. Preambule je velmi stručná, prohlašuje vítězství „socialismu“ v ČSSR, mluví se o bratrských vztazích se zeměmi socialistického světového systému (slovanská rodina odpadla). Zvláštní důraz je na „vítězství pracujícího lidu“ v únoru 1948. Žádné historické explikace. Rudý šovinismus již splnil svou historickou úlohu a byl odtrouben.

(přednáška v Českém centru v Berlíně v březnu 1998.)