Obraz Maďarska v českém politickém myšlení devatenáctého století

Zpracovat toto téma v úplnosti by si vyžádalo daleko větší prostor,než jaký poskytuje krátká, několikastránková studie. Omezím se v tomto příspěvku na jednu snad okrajovou, ale podle mého názoru dost zajímavou věc - na způsob, jakým se vztahovali k maďarskému národnímu hnutí Havlíček a Palacký. Nebude to úplný obraz, ale jeho významná, podstatná část. V jejich poměru k Maďarům je jakási ambivalence, která si zaslouží analýzy.

V prvním plánu je - to musím poněkud zahanbeně přiznat - poměrně vášnivá nechuť až nenávist. Je motivována jednak jakousi žárlivou řevnivostí na úspěchy maďarské politiky, jednak nesouhlasem s postojem relevantních maďarských kruhů k nemaďarským národnostem - tento nesouhlas byl navíc posílen jedním dosti hlubokým českým omylem: Češi byli tehdy vesměs hluboce přesvědčeni, že Slováci představují jen východní větev českého národa a problematický postup maďarské politické reprezentace vůči Slovákům vždy považovali tak říkajíc za řez do vlastního masa. Slovákům pak ve dvacátém století trvalo několik desítek let soustředěného úsilí, než se jim podařilo přesvědčit Čechy o jejich omylu.

Proto vlastně nepřekvapí, že oba významní čeští politici řadí Maďary spolu s Němci do skupiny „odvěkých nepřátel“. Tak Karel Havlíček ve svých Národních novinách v roce 1848 napsal mj.: „Němec a Maďar odjakživa nepříznivi byli Slovanu, a Slované, jakožto lid mírný, podlehli všude těmto zuřivým protivníkům svým, uvedeni jsouce od nich do tuhého poddanství, a po mnoho století museli, těžce trpíce, sloužiti ku slávě podmanitelům svým.“ ¹⁾ A jinde: „Maďaři... Uhry opanovali, a všem tam bydlícím Slovanům těžké jho své na šíje uvalili, z kterého se nyní teprve na svobodu domáhají.“ ²⁾ Nehledě na to, že tu Havlíček problémy devatenáctého století ahistoricky protáhl až do dávné minulosti, je zarážející, jak v bouřlivé atmosféře roku 1848 změnil svůj názor na „Slovanstvo“: před rokem totiž vzbudil v českém prostředí velký skandál článkem, v němž zdůrazňoval, že jméno Slovan je jen vědecký, etnografický pojem, a ne vymezení národního celku, který bychom měli zahrnovat sympatiemi, že jsme Češi a žádní Slované, a že navíc ideologové ruského imperialismu užívají jména „Slovan“ ke svým podmanitelským cílům. ³⁾ Současně je v citátech cítit vliv romantických herderovských mýtů o slovanské mírumilovnosti. A konečně, Havlíčkův návrat od věcného pohledu na „slovanskou“ problematiku k romantickým iluzím měl prozaicky politické pozadí - Češi tenkrát spekulovali s tím, že by mohli „slovanského“ příbuzenstva v rámci Rakouska využít k prosazení svých politických zájmů - a vskrytu pomýšleli na svou hegemonii mezi rakouskými slovanskými národy.

Podobně František Palacký později, na počátku sedmdesátých let, v předmluvě k souboru svých drobnějších politických prací, vydanému pod názvem “Radhost“, napsal následující nelichotivé řádky o „Maďařích, druhém hegemonském plemeni v Rakousku“ ⁴⁾: „Asiatský tento národ, za mimořádnou přízní osudu, dočkal se toho, co sourodákům a předchůdcům jeho, Hunům a Avarům, ač mnohem mohutnějším, odepřeno bylo, a aby totiž slaviti mohl brzy tisíciletou památku bytu svého na europské půdě... ale budou-li Maďaři dlouho chovati se k sousedům svým tak, jak počali za naší paměti... já ručím za to, že při druhém tisíciletí nebude ani potomka, jenž by ještě oslaviti mohl a chtěl jejich památku.“ ⁵⁾

Jakkoli tyto šovinisticky podbarvené výroky jistě působí na dnešního maďarského posluchače z pochopitelných důvodů nepříjemně, doporučoval bych je nepřeceňovat. Národnostní nevraživost patřila k jakémusi dobovému a lokálnímu koloritu středoevropské oblasti v devatenáctém století, souvisí nepochybně s tím, že se v této oblasti uplatňoval nacionální liberalismus německého typu, kde láska k bližnímu byla vymezena rozměry příslušné národní společnosti. A konečně se tu podepsala jakási misantropie českého národního hnutí (o Polácích nemluvili oba citovaní autoři o mnoho příznivěji ⁶⁾, česká pozice byla tehdy pozice ze všech stran ohroženého národního společenství, pozice malého slabého člověka, který má strach a chová se proto v mnoha ohledech hystericky). Podstatně zajímavější je jiná věc - že pod povrchem této nacionální hysterie zazní občas u Havlíčka i u Palackého docela jiná nota - totiž sice občas trochu žárlivý, ale přece jen obdiv k politicky vyspělejšímu sousedu.

Prof. Richard Pražák cituje ve své práci o česko-maďarských kulturních vztazích obdivné řádky, které Karel Havlíček věnoval ještě před rokem 1848 v „České včele“ pokroku maďarské společnosti, z jejíhož vlastenectví by si podle jeho názoru Češi měli vzít příklad ⁷⁾. Obdobné pasáže lze najít i v jeho korespondenci ⁸⁾. A ačkoli jeho vztah k maďarské revoluci byl odmítavý (viděl v ní jen úsilí o maďarskou národní hegemonii v historickém maďarském království a v maďarských záležitostech stál tehdy na straně rakouské vlády), vyslovil se přece jen o Haynauově teroru po potlačení povstání velmi kriticky. František Palacký ve své nejznámější politické práci „Idea státu rakouského“, v níž vyložil svou federalistickou koncepci Rakouska a zároveň ostře kritizoval chystané rakousko-maďarské vyrovnání, mluví uznale o „starožitné ústavě uherské“ ⁹⁾ a doporučuje ji za vzor zemské ústavy ve federativním státu. V té souvislosti se ozve i chvála maďarské svobodomyslnosti: „Uhrovi pod byrokracií živu a blahu býti nelze; on v tom ohledu mezi všemi národy na europské pevnině nejvíce se liší ... kupř. od Francouzů, kteří bez rady a pomoci ouředníkův a policie již tuším ani státi ani hýbati se neumějí.“ ¹⁰⁾

To jsou ovšem maličkosti - ale maličkosti příznačné. Ukazují jak Čechům ve skutečnosti maďarské národní hnutí imponovalo, svědčí o velkém respektu, i když občas s příměsí jisté závisti.

Aniž bych se chtěl pouštět do důkladného srovnávání, dovolím si domněnku, že podobná ambivalence se dá vystopovat i v maďarském pohledu na Čechy: na jedné straně zdůrazňování české perfidity (ještě ve 40. letech tohoto století mluví Endre Bajcsy-Zsilinsky o „českém národě, odsouzeném po staletí k služebné úloze a jen v důsledku neuvěřitelného chytračení a fantastických náhod dosáhnuvším širšího středoevropského významu“) ¹¹⁾, na druhé straně jakýsi zase trochu žárlivý obdiv k „poměšťanštěné“ české společnosti (i když právě tato věc se v Maďarsku poněkud přeceňovala).

Za podstatné považuji, že i v této době klackovité puberty středoevropských národů tu, i když ne v prvním plánu, existovaly předpoklady pro to, čemu se říká „vzájemnost“: to znamená poznávat se, informovat se navzájem, dosahovat pochopení a konečně na tomto základě taky spolupracovat.

To je ostatně pobídka a závazek pro dnešek, specielně pokud jde o česko-maďarské vztahy. Středoevropská myšlenka se v Česku po roce 1989 oživila. Mimořádně významné v této souvislosti bylo rozdělení čs. federace: státy trvají myšlenkami, na kterých byly založeny, a ČSR byla kdysi založena jako obranné společenství Čechů as Slováků proti prakticky všem sousedům (navíc s českou dominancí, i Slováci se záhy octli fakticky v nerovnoprávném postavení). Na počátku devadesátých let tohoto století byl takový útvar zjevným anachronismem a je dobře, že vzal za své. Bohužel, Klausova vláda záhy pokračovala v „československé“ politice přezírání sousedů, a sociální demokraté, ačkoli mají středoevropskou spolupráci v programu, svými divokými protiněmeckými výpady a zdůrazňováním potřeby „nadstandardních“ vztahů se Slováky (a jedině se Slováky) navazují rovněž na čechoslovakistické tradice. Zdá se, že přívrženci česko-maďarské vzájemnosti na obou stranách se tedy budou muset nadále obejít bez účasti politických elit, aspoň na české straně. Nevadí: pokud budou na věci pracovat usilovně a vytrvale, nezbude nakonec politikům, než se připojit.

Poslední téma, zmíněné v titulu konference, jsou revoluce. Ke vzájemnosti patří taky vzájemná informovanost, chtěl bych tedy závěrem říci několik slov na téma „revoluce“ v novodobém českém politickém myšlení. To se k myšlence revolučních změn staví od počátku krajně skepticky. Zhmotnilo se to zejména do sloganu „ne revoluce, ale reforma“, které až do r. 1914 hlásal T. G. Masaryk. Nedůvěra a nechuť k radikálním politickým řešením prostupuje českým politickým myšlením od již zmíněného Karla Havlíčka po velkého, dosud nedoceněného politického myslitele Emanuela Rádla, bojovníka za práva neslovanských národností v meziválečném Československu. Uzavírám svůj příspěvek dvěma výmluvnými citáty. Nejprve Karel Havlíček:

„Já vůbec jsem nepřítel revoluc se zbraní a držím hlavně na revoluce ve hlavách a srdcích. Ne snad proto jsem nepřítel těchto revoluc, jako bych neuznával právo národu se zbraní se obořiti proti násilí a bezpráví, se zbraní si dobýti svou svobodu. Také se neštítím povstání z nějakého snad nedostatku zmužilosti... Revoluce se zbraní nejsou nikdy tak nebezpečné pro osoby původců svých, jako pro národy, jest to hra v loterii s budoucností národa, a nezávidím nikomu tu odvahu, která jej každou chvíli k podobné loterii hotového najde...

Jenom národ zachovalý a vzdělaný může míti svobodu a spojenou s ní dobrou vládu... Národ nevzdělaný, kdyby se celý zakrvácel samými revolucemi, nedocílí přece svobody a práva, nýbrž bude vždy zase brzy ošizen a do libovlády nazpět vtlačen... Kde není národ zachovalý a vzdělaný, tam jest marné svrhovat staré vlády, neboť zase se dříve nebo později všechno zlé navrátí, třeba se osoby a okolnosti měnily, a národ nemá z revoluce nic než trochu škody a nepořádku...“ ¹²⁾ (Slovan, 1851).

A Emanuel Rádl: „Civilizace jakž takž překonala mor a hlad, druhdy strašné metly lidstva; překonání válek je aspoň programem dnešního pokrokového světa; revoluce však se pokládá za čistý prostředek politického zápasu. Nechť čtenář zkoumá svoje ledví: myšlenku na revoluci shledá velikou: revoluce husitská, odboj proti Rakousku, revoluce francouzská a ruská... nejsme všichni připraveni zvednout při těchto slovech prapory a provolat slávu revoluci?

A přece je revoluce také jen válkou, válkou mezi občany jednoho státu, jen méně ukázněnou, bez naděje na mír mezi válčícími stranami a proto surovější. Pro samé romantické nadšení z revolucí zapomínáme na hrůzy upalování kacířů v bouřích husitských, na zářijové vraždění na počátku revoluce francouzské, na ubíjení zajatých v revoluci ruské. Revoluce je barbarštější než válka; nemá žádného řádu, není nikomu odpovědna, luza je v ní pánem. Pozorujte jen barbarství revolucionářů proti odpovědným mužům; jaké výhody mají poražení generálové proti poraženým politikům...

Jestliže tedy zatracujeme válku jako necivilizovaný prostředek politického boje, zatraťme větším právem i revoluci jako zaostalý prostředek zápasu o vítězství pravdy. Osvěta, svobodný tisk, právo hlasovací, zákony měly by být jedinou zbraní moderního člověka, proti níž jest revoluce tak zaostalá, jako boží soud. I měla by být revoluce - jako válka - jen zoufalou sebeobranou tam, kde všechny jiné prostředky zklamaly; pacifisté by měli bouřit proti revolucím, jako bouří proti militarismu, tím spíše, že zkušenost ukazuje, jak revoluční nálada připravuje náladu válečnou. Pokrok vzdělanosti volá: Pryč se všemi revolucemi!“ ¹³⁾

Zejména Rádlovo stanovisko je v závěru velmi vyostřené, jak bylo ostatně autorovým zvykem. Nemyslím si, že by toto české stanovisko bylo všeobecně závazné. Domnívám se však, že je užitečné vzít je v úvahu, protože to vede k plastičtějšímu pohledu na problém, který samozřejmě ani Rádlovo, ani Havlíčkovo stanovisko nevyčerpává.

(předneseno na spisovatelském setkání v Tokaji „Regiony bez hranic - nedokončené revoluce“ 17. - 19. srpna 1998.)