Obraz nepřítele v české národní ideologii

Zmatené období posledních dvou století znamenalo ve střední, nebo chcete-li středovýchodní Evropě epochu chaotického zápasu všech proti všem. Malé středoevropské národy, procházející etapou modernizace, narážely ve svých zájmech jeden na druhý, zatahovaly do svých konfliktů mocné spojence na západě i na východě a vydávaly se jim zároveň všanc. Společnou odměnou za jejich v posledku sebevražednou politiku pak bylo skoro půlstoletí ruského záboru. Základní poučení, které lze z tohoto dějinného procesu vyvodit, je, že v našem regionu existuje potřeba nastolit jakýsi vnitřní pořádek. Je pravda, že postupující evropská integrace postupně sníží rizika politicky iracionálního chování a pustošivých regionálních konfliktů, sama o sobě - jako něco, co přichází zvnějšku - však nemusí stačit: smutným svědectvím je mnohaletý latentní řecko-turecký konflikt na Balkáně. Bude zapotřebí i regionálních institucí a mechanismů na zvládání konfliktních situací, které nutně přináší soužití národů a států. To je ovšem jen technická stránka věci, a ta musí mít ideový background, pro politickou komunikaci musí být vytvořeny duchovní předpoklady.

Národy střední Evropy se přitom mohou opřít o společné kulturní dědictví (kulturní v širokém slova smyslu): o latinskou křesťanskou kulturu, jejímž jádrem bylo a je katolické a protestantské křesťanství. Tím byly dány předpoklady pro společnou řeč, pro to, aby se formovaly vztahy často ne právě idylické, nicméně takové, že při všech četných konfliktech nemohlo být řeči o zoufalém boji na život a na smrt. Problémy přinesl až proces národní emancipace v devatenáctém století. Jeho divoký průběh a neblahé důsledky vedou dnes leckoho k docela odmítavé kritice středoevropského „nacionalismu“ - ať už se tak děje z pozic habsburské nostalgie, liberálního světoobčanství nebo internacionálně socialistických. Právě proto je třeba zdůraznit, že proces národní emancipace přes všechny zjevné zápory vytvořil situaci, z níž je nutné jako z dané situace vycházet a na níž lze stavět.

Je přitom samozřejmé, že středoevropský vývoj v posledních dvou stoletích vyžaduje kritický přístup, že jeho výsledky mají být předmětem reformy a revize. Dějiny střední Evropy v posledních sto padesáti - dvě stě letech byly řadou triumfů národního sobectví, v nichž si účastníci periodicky vyměňovali role utlačovatelů a obětí. Svobodomyslné názory kvetly v nižších patrech této svérázné mocenské hierarchie - jakmile utlačený nabyl vrchu, odložil je jako nepotřebné harampádí. Dialog přes hranice probíhal jako nekonečný řetěz rekriminací a alibismu. To, co v této chvíli potřebujeme, je nepředpojatý, věcný rozhovor, který vnese střízlivý tón do houštiny sebepotvrzujících ideologií, jež mají charakter jakýchsi moderních mýtů.

XXX

Český národní mýtus nabyl postupně dvou podob: první byla národně-slovanská (mýtus praslovanské demokracie), druhou by bylo možno nazvat západně demokratickou.

Liberální myšlenky občanských revolucí sedmnáctého a osmnáctého století nalezly ve formující se české společnosti živnou půdu. Kancléř Metternich upozorňoval v předbřeznové době císaře na nebezpečnou směs, jakou v Čechách představuje „slavismus“, inspirovaný navíc liberálními myšlenkami, které tehdy do Čech proudily ze svobodnějšího prostředí sousedních německých států. Pod vlivem romantismu se čeští intelektuálové snažili zakotvit je v domácí tradici tak, jako by „Slovanům“ byly tyto ideje od pradávna vlastní. Odtud Palackého představy o „praslovanské demokratii“ ¹⁾, odvozené z českých ranně středověkých literárních památek, které se ovšem posléze prokázaly jako romantické falsifikáty ( zejména tzv. Zelenohorský rukopis). K ideologii pak mocně přispěli dva česky píšící slovenští autoři, historik Pavel Josef Šafařík a básník Ján Kollár. Šafařík ve své práci „Slovanské starožitnosti“ ²⁾sleduje prehistorii Slovanů až po přelom prvního a druhého tisíciletí př. n. l., Kollár se proslavil mj. spisem „Staroitalia slavjanská“ ³⁾, v níž dokazoval slovanský původ starých Římanů. „Slovanství“ českých obrozenců bylo přitom víceméně platonické a omezovalo se na „literární vzájemnost“. Stejně platonické byly i proruské sympatie (výjimkou je iniciátor rukopisných padělků Václav Hanka)- Šafařík např. neměl o carském Rusku žádné iluze a ruský carismus označoval za „nejstrašnější militárský despotismus“.

Během politického dospívání české národní společnosti získala tato ideologie řadu trhlin, až na přelomu století vzala za své. Zakladatel české žurnalistiky Karel Havlíček - mj. na základě osobní zkušenosti z carského Ruska - přispěl k vymezení české národní identity (jsme Češi, nikoli Slované, slovo Slovan je etnografický pojem, ne jméno národa, kolektivu spojeného sympatiemi a politickým programem). Smrtelnou ránu slovanské ideologii pak zasadila mladá generace českých univerzitních učitelů v osmdesátých letech min. století v tzv. rukopisných bojích (v nichž se přesvědčivě prokázala podvrženost literárních památek, o nichž byl spor). Významnou organizační a inspirující roli sehrál v tomto zápase T. G. Masaryk.

Tím nemá být řečeno, že toto falešné české sebepojetí docela vyklidilo půdu. Zůstalo zafixováno ve vlastenecké ideologizující literatuře (Alois Jirásek) a v agresívním mladočeském nacionalismu. Přímo i nepřímo navázali pak na tuto zdánlivě mrtvou linii po roce 1945 čeští komunisté („rudý šovinismus“ komunistického ideologa Zdeňka Nejedlého). ⁴⁾

Druhá vlna české sebepotvrzující ideologie se zvedla v průběhu první světové války. Političtí vůdcové českého exilu, zejména (paradoxně) T. G. Masaryk, pozvedli mýtus české demokratičnosti na novou úroveň.

Masaryk zde navázal na své názory o české otázce z konce devadesátých let: tehdy spatřoval poslání a program české národní společnosti v naplňování ideálu humanity, pod nímž rozuměl v první řadě, jak sám říká, „učení Ježíšovo“. ⁵⁾Domníval se přitom, že toto poslání český národ uskutečňuje od pozdního středověku: na počátku stálo husitské hnutí a česká reformace, na obojí pak vědomě navázali čeští „buditelé“ koncem osmnáctého a počátkem devatenáctého století. Tato Masarykova koncepce byla ostře kritizována jeho někdejšími spolupracovníky (Josef Kaizl) ⁶⁾a historiky tzv. Gollovy školy (Josef Pekař). ⁷⁾Teze o vědomé návaznosti českého obrození na husitství a reformaci vzala v diskusi za své.

Dalším zdrojem Masarykovy válečné ideologie byla charakteristika evropského vývoje jako zásadního střetu aristokracie a teokracie s demokracií. Masaryk ji zformuloval především ve svém díle Rusko a Evropa. ⁸⁾Sleduje tento zápas od evropské reformace přes osvícenství a zrod evropského liberalismu až po sociální a národnostní hnutí devatenáctého století a české národní hnutí zařazuje do tohoto kontextu.

Obě teze vykazují rysy všeobecného ideologizování. V průběhu války pak na nich Masaryk vybudoval, zejména v politické brožuře „Nová Evropa“ ⁹⁾, jejímž smyslem bylo přesvědčit státníky dohodových mocností o nutnosti vzniku samostatného československého (rozuměj českého) státu, ucelený ideologický výklad „smyslu“ první světové války. Masaryk ji chápe jako „světovou revoluci“, v níž se porážkou centrálních mocností definitivně rozhodl boj mezi teokracií a demokracií. Vítězství demokracie s sebou logicky přineslo i vznik samostatné ČSR, protože české národní hnutí bylo organickou součástí evropského zápasu o demokracii.

Tyto Masarykovy názory se pak staly jakousi oficiální ideologií meziválečného Československa. Účelový charakter ideologie je zjevný už v tom, jak se v ní jakoby celé dosavadní evropské dějiny upírají k jednomu dílčímu momentu (vyústění první světové války a vznik ČSR) jako ke svému konečnému vyznění. Beneš a národní socialisté posléze odbourali mysticko - náboženské prvky v Masarykově konstrukci. ¹⁰⁾Výsledný myšlenkový útvar ovlivňoval českou veřejnost v různých odstínech až do komunistického puče v roce 1948 a podvědomě ovlivňuje českou veřejnost i českou politiku dodnes.

Mezi oběma variantami české národní ideologie jsou rozdíly: v první jsou Češi začleňováni do mlhavého (a právě proto zdánlivě mocného) celku Slovanstva (přičemž jedinou faktickou realizací „slovanské“ mohutnosti bylo tehdy Ruské impérium). Druhá začleňuje české národní úsilí do (západo)evropského vývoje (Masaryk vidí hlavní rozdíl mezi Evropou a Ruskem v tom, že v ruských dějinách zápas teokracie s demokracií kontinuálně neprobíhal).

Obě ideologie ve své konečné podobě však rovněž vykazují překvapivé shody - především v obrazu nepřítele, který je nutnou součástí každého novodobého sebepotvrzujícího národního mýtu. Pro Čechy byli tímto nepřítelem v první řadě Němci. V první etapě národního ideologizování se přitom mohli opřít o protiklad mezi mírumilovnými Slovany a bojovnými Germány, který najdeme v Herderových Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit. Palackého formulace o „stýkání a potýkání“ Slovanství s Římanstvím a Němectvím přitom předpokládá i nenásilné kontakty („stýkání“). I tak Masaryk v devadesátých letech Palackému oprávněně vytknul za „upřílišněný nacionalismus“ ¹¹⁾: české dějiny podle Masaryka nejsou pouhým reagováním na německého souseda, mají i svůj vlastní, pozitivní základ. Palackého později kritizovali představitelé pozitivistické historické vědy (již zmíněný Josef Pekař) a Masarykův žák Emanuel Rádl.

Pozoruhodné je, že vedle Němců jsou v této ideologii k úhlavním nepřátelům českého národa počítáni i Maďaři jako jejich hlavní evropští spojenci. ¹²⁾Je to nepochybně důsledek proslovenských sympatií v české společnosti (Češi byli přesvědčeni, že Slováci jsou pouze východní větví Českého národa) a později žárlivosti na maďarský úspěch v jednání o rakousko-uherském vyrovnání (toto státoprávní řešení definitivně zablokovalo české představy o federalizaci habsburské monarchie).

Jen na okraj poznamenávám, že dalším „odvěkým nepřítelem“ byla pro české národní hnutí katolické církev, hlavní spojenec Habsburků a nositel státní ideologie mocnářství. I zde byl Palacký v podstatě ještě velmi umírněný ¹³⁾, protikatolické tažení vyvrcholilo v agresívním mladočeském ateismu a rovněž Masarykovo hodnocení reformace má výrazně protikatolický osten.

V druhé, novější etapě českého národního ideologizování se obraz nepřítele nijak podstatně nezměnil. „Teokracii“ představovaly poražené centrální mocnosti (a tedy Němci, rakouští Němci a opět Maďaři). Pro úplnost třeba jen dodat, že Masaryk považoval za poražený teokratický stát i Rusko. Přitom je zajímavé, jak Masaryk dělí své antipatie i uvnitř tohoto bloku: za skutečné nebezpečí považoval on a následně po dlouhá léta i česká politika případné obnovení staré monarchie. Proto pro Německo nachází dokonce slova jakéhosi nevrlého uznání - nepřítelem číslo jedna jsou Rakušané a Maďaři.

V „Nové Evropě“ Masaryk především odmítá „pangermanismus“ ¹⁴⁾(v nepřímé polemice s von Naumannovou koncepcí střední Evropy). Německo je údajně už od svých počátků (za Němce Masaryk považuje už Karla Velikého!!) ¹⁵⁾ zaměřeno na kolonizaci a germanizaci slovanských zemí, na tuto tradici pak navázalo Německo vilémovské. Masaryk odsuzuje zejména „prusství“ a s ním související militarismus. Přitom uznává právo Německa na sjednocení (ovšem bez „menšin“ v sousedních zemích) a jeho převahu nad „rakušanstvím“, „habsburským vídeňáctvím“, které je předmětem jeho nejhlubšího opovržení ¹⁶⁾ (Masaryk se podobným - částečně uznalým - způsobem vyjadřoval o Němcích i v pozoruhodné úvaze o obchodu z devadesátých let - tehdy ovšem pod pojem rakouského nevelkorysého kramářství zahrnoval kriticky i českého „obchodního ducha“) ¹⁷⁾. Snad ještě divočejší nota zaznívá pak v partiích, věnovaných Maďarům.

Masaryk cituje Cavourova slova o tom, že Maďaři jsou ochotni bojovat za vlastní svobodu, ale jiným ji nepřejí (Češi měli záhy prokázat tutéž vlastnost). ¹⁸⁾ Hovoří o „mongolských Maďarech“ ¹⁹⁾(podobně jako kdysi Palacký), jinde zase o „Asiatech“ ²⁰⁾- jde podle něho o prvek v Evropě cizorodý. „Už svatý Štěpán prohlásil stát jednonárodní za nedokonalý - státověda národů-potlačovatelů je všude a vždy stejná“ ²¹⁾(zde zjevně to, co bylo výrazem rodícího se křesťanského universalismu, dezinterpretuje do podoby nacionálního imperialismu devatenáctého století). Dále porovnává Maďary se Slováky: „Maďarský stát je bez hlubší kultury a maďarský lid ničím není výše než Slováci, naopak, jak dokazuje jazyk maďarský, přijavší od Slováků masu hospodářských, administrativních a kulturních termínů“, což svědčí o tom, že „Maďaři kulturně záviseli na Slovácích“. ²²⁾Nesmyslnost tohoto teoretizování, podle něhož jsou per analogiam Angličané bez hlubší kultury a závislí na Francouzích, je dnes zjevná, nehledě na to, že právo národa na svébytnou existenci není zakotveno v jeho minulých kulturních výkonech, ale v politické vůli jeho příslušníků. Komickým vrcholem Masarykovy argumentace je tvrzení, že v polském úsloví „Polak, Wiegier dva bratanki, i do szabli, i do szklanki“ znamená „Wiegier“ vlastně Slováka. ²³⁾Pro Masaryka byl tehdy i Mihály Károlyi německým přisluhovačem. ²⁴⁾

Masarykův výklad ústí do vize příští ČSR jako hráze proti německé a maďarské agresi. ²⁵⁾Tím zjevně chtěl zdůraznit účelnost vzniku ČSR pro budoucí zájmy západních spojenců. Budování hrází patří ostatně ke středoevropským stereotypům - stejným způsobem zdůvodňovali jiní zdejší národové poslání svého státu jako hráze proti ruské, resp. panslavistické agresi (jejímž protagonistou jsou mj. Češi), a tento mýtus je jen zrcadlovým obrazem mýtu českého. Za pozornost stojí výrazně denunciační charakter obou mýtů.

Přesto dává Masaryk Maďarům do budoucna jakousi naději. Věří, že „i Němci a Maďaři vyvinou se na vyšší stupeň politické mravnosti, jestliže budou donuceni vzdát se vykořisťování ostatních národů a sloužení zpátečnické dynastii... Snad i Maďaři, poučeni touto válkou, pochopí, že Slované a Románi nebudou jejich nepřáteli, jestliže se jen omezí na své vlastní síly...“ ²⁶⁾

Tato koncese má ovšem svá výrazná omezení. Masaryk se po válce v různých veřejných vystoupeních snažil vyjadřovat na adresu Maďarů umírněně (otevřeně řečeno, bylo to zejména v rozhovorech, poskytovaných maďarským periodikům). ²⁷⁾Je pro dobré vztahy s Maďarskem a Maďary, ti však musí udělat první krok - vzdát se nároků na obnovu někdejšího Maďarského království a spokojit se s maďarským národním státem. ²⁸⁾Jenže: český zábor etnicky maďarských oblastí je mimo jakoukoli diskusi - území je z hospodářských důvodů pro ČSR nepostradatelné. Pozdější pokusy o odstoupení aspoň části těchto oblastí (Žitný ostrov) Masaryk nedokázal prosadit ani doma, a to z pochopitelných důvodů (viz o tom dále).

XXX

Obraz nepřítele a politická rozhodnutí, k nimž tvořil pozadí, samozřejmě vyžadují zásadní a systematické kritiky. V tuto chvíli si troufám formulovat jen několik poznámek coby východisko k takové kritice.

Anexe maďarských etnických oblastí byla osudová, tragická česká chyba, největší ze všech, jichž se čeští politici na sklonku první světové války dopustili. To, že k ČSR bylo připojeno (až na malé výjimky) celé jádro někdejšího českého státu, nevylučovalo přece jen do budoucna jakousi šanci, že by se Češi a čeští Němci mohli nějak domluvit - na základě společného pocitu příslušnosti k tomuto historickému celku. Národní hnutí devatenáctého století tento pocit sounáležitosti výrazně oslabilo, takže naděje byla jen velmi malá: ale byla tu. Připojení etnicky slovenských oblastí se uskutečnilo na základě oboustranné politické vůle (tento soulad mezi Čechy a Slováky byl záhy podstatně narušen, existoval však po jistou dobu jako možná opora při hledání společné politické řeči). Zábor maďarských oblastí byl motivován mocensky a strategicky, neexistoval žádný rozumný důvod pro přítomnost maďarské „menšiny“ v českém státě, na nějž by příslušníci této menšiny mohli přistoupit jako na politicky nosný. Nedobrovolná přítomnost Maďarů znamenala v životě českého státu latentní, ale mocný destruktivní moment - už proto, že jakýkoli ústupek hrozil vyvolat (jak správně upozorňoval Bibó) řetězovou reakci. Čechům se podařilo vytvořit státní celek, který nebylo možno reformovat - jen držet nebo zbourat. To měla ČSR společné se starou monarchií po rakousko-uherském vyrovnání. Česká politika se dostala do slepé uličky.

Masarykova urážlivá a absurdní tvrzení vyvolávají od té doby u maďarských čtenářů roztrpčení. Přinejmenším stejně nepříjemné je, že nezaujatý pozorovatel, stojící místně nebo časově mimo situaci, kdy kniha vznikala, autora hned a beze všeho zavrhne. Všiml jsem si, že mým studentům jsou Masarykovy soudy o mongolských, asiatských Maďarech k smíchu - připomínají jim zjevně jakýsi průnik světonázoru Haškova sapéra Vodičky do filosofie dějin. Takové paušální odsouzení Masaryka by bylo ovšem do značné míry nespravedlivé - Masarykovy insinuace jsou jen smutným svědectvím o tom, jak i nejjasnějším hlavám v našem regionu zatemňovala mysl úzkost z nezajištěné národní existence. Stejně nevěcné a stejně motivované jsou např. výroky Istvána Bethlena o české politice, řízené od počátku století z Petrohradu ²⁹⁾. Věcný, nepředpojatý rozhovor přes hranice národních společenství nepochybně povede k postupnému odbourání národnostních mýtů a korekci obrazů nepřítele.

Povede však i k poznání, že každý národní mýtus je deformací čehosi skutečného a pravdivého, co může být i v budoucnosti předmětem sporu. Jsem např. přesvědčen, že v první světové válce nakonec zvítězila lepší strana a že myšlenka národního sebeurčení byla aspoň prostřední Evropu v zásadě správná. Problém byl pouze v tom, že v mírových jednáních se prosadily sobecké zájmy vítězných států. Tak se vytvořila živná půda pro další globální válečné kataklysma. Češi se vezli na konjunkturální vlně poválečného účtování a nakonec za to draze zaplatili.

Důsledkem války bylo obnovení samostatného polského a českého státu (říkám českého, protože Slováci se záhy octli v podobném nerovnoprávném postavení jako tzv. národnostní menšiny. Ukázalo se, že „čechoslovakistická“ ideologie byla jen neupřímná česká chytristika - Češi říkali „československý“, místo „český“ trochu podobně jako Rusové „sovětský“ místo ruský). Češi byli v mnoha ohledech v nepříjemnější situaci než Poláci - historická kontinuita státní existence byla těžce narušena, územní základna pro samostatnou státní existenci nejistá a ohrožená. Stres z ohrožení vedl českou společnost i politické elity k přesvědčení, že pro zajištění státní realizace potřebuje historické území někdejšího českého státu, navíc unii se Slováky a konečně strategické hranice na jihu slovenského území. Výsledkem byl státní útvar, v němž celé rozsáhlé oblasti měly fakticky okupační statut a platil v nich nepřiznaný výjimečný stav. Proto někteří maďarští autoři hovoří o skryté diktatuře. Pravda je, že Češi si vybojovali svobodu a demokracii - uskutečnili ji však pouze pro sebe a přitom do svého státu zahrnuli i jiné. Tato skutečnost se ovšem promítla i do kvality samotné české demokracie ³⁰⁾. A přesto znamenala existence meziválečné ČSR pro Čechy velmi významnou, možná rozhodující etapu v cestě za vlastní státností, kterou po mnoha peripetiích nakonec uskutečnili v roce 1993. Český nárok na vlastní stát se stal čímsi nezpochybnitelným a na této skutečnosti nic nezměnila ani mnohaletá ruská okupace. Pohled na předválečnou ČSR českýma očima bude tedy - při vší oprávněné kritice, kterou nesmíme zanedbat - vždy jinak odstíněný než třeba pohled Maďara nebo Slováka (podobně jako se Maďar bude na rakousko-uherské vyrovnání dívat z jiné perspektivy a v jiných odstínech než Čech). Zanedbat tuto skutečnost znamená propadnout fanatismu a klást na své bližní požadavky, kterým nemohou dostát.

Je třeba, abychom se s takovými věcmi naučili žít.

(předneseno na mezinárodní konferenci v Szekszárdu v září 1998.)