Češi a problém malého národa

Chceme-li hovořit o problému malého národa, musíme si především uvědomit, že problém malého národa není něco, co neodmyslitelně patří k malému národu. Jsou v Evropě malé národy (severské národy, Holanďané, Portugalci, Švýcaři), které problémem malého národa netrpí. Problém malého národa vzniká tehdy, když se národ cítí ve své malosti nepohodlně. Tento pocit nepohodlí bývá podmíněn vnějšími okolnosti - vyvolává ho pocit ohrožení, který u malých národů mívá bohužel většinou více či méně reálný základ, z toho plynoucí stres a strach, který deformuje to, jak potom národní společenství vidí své okolí a vůbec svět a jak na základě toho jedná. Byly a ještě jsou veliké národy, které trpěly či trpí problémem malého národa, pocitem smrtelného ohrožení, který jeho příslušníky připravuje o soudnost. Němci se tohoto problému zbavili až poté, co rozpoutali a prohráli nejstrašnější globální válku, jakou svět dosud zažil. Druhým velkým evropským národem, Rusy, nezvládnutý problém malého národa zmítá dodnes a je otázka, co s nimi a s celým světem do budoucna provede. Obecně však platí: „Být malý“ jako problém vzniká tehdy, když si to nějaký národ jako problém připustí - jakmile je však problém jednou takto postaven, je to vždycky problém neřešitelný. Problém malého národa neznamená nic méně a nic více, než komplex malého národa.

Chtěl bych tedy říci několik slov k tomu,jak vznikala a vyvíjela se ona existenční nejistota, v níž vznikl, udržoval se a bujel „český problém“ ve střední Evropě jako problém, který mají Češi sami se sebou.

Od konce osmnáctého století začaly duchovní a politický vývoj ve střední Evropě ovlivňovat ideje velkých občanských revolucí. Tyto ideje byly produktem a výdobytkem tisíciletého vývoje evropské, to jest latinské křesťanské civilizace. Jejich jádrem byla myšlenka občanské rovnoprávnosti a jejich součástí ideál obce, v níž jsou politické kompetence rozprostřeny na všechny její členy, občany, a v níž jsou horizontální vztahy ve společenství postaveny na roveň vztahům vertikálním. Liberální a demokratické ideje občanských revolucí sedmnáctého a osmnáctého století vyžadují rámec, přesně vymezené a ohraničené společenství - tímto společenstvím je právě obec, moderní stát. Významné přitom je, že obec je či má být v první řadě útvarem praktickým, užitečným pro občany, tak, aby občan byl schopný tuto užitečnost racionálně zvážit. Současně se však vytváří i citová vazba, jíž je občan spjat se „svou“ obcí, moderní vlastenectví.

Proces zasáhl i střední Evropu a Habsburskou monarchii. Ta procházela zejména od poloviny devatenáctého století jakousi pomalou a váhavou přestavbou - přestavbou nedůslednou a nikdy nedovršenou. Základní problém byl, že se monarchie nikdy nedokázala stát pro většinu svého obyvatelstva „obcí“ v moderním slova smyslu. Bránila tomu sama její podstata - šlo o prohnilý státní útvar, relikt středověku, v níž katolické náboženství degradovalo v přežilou univerzalistickou státní ideologii. Pro spravedlnost třeba dodat, že navíc měla i trochu smůlu: v mnohonárodním státním útvaru měla nakonec celá řada národních společenství (Rumuni, Srbové, ale i rakouští Němci) v sousedství před očima rozvíjející se státní útvar, který jim byl citově podstatně bližší, jejž mohli snadněji považovat za svůj. Jiné národy, především Poláci, z pochopitelných důvodů chápali Rakousko jen jako přestupní stanici k obnově samostatného Polska. Pro Čechy byly určující jednak historické reminiscence na někdejší samostatný český středověký stát, jednak společný jazyk. Toto české pojetí národa bylo v současné době mnohokrát a poněkud nespravedlivě vystaveno kritice: jazyk jako komunikační prostředek je velmi významným pojícím prvkem mezi lidmi, a proto není důvodu pochybovat o legitimitě společenství na něm založeném. Problémy v českém prostředí vznikaly ne z toho, že se uplatnilo jazykové hledisko, ale že se jaksi současně a podle okolností uplatňovalo hledisko jazykové i historické. ¹⁾

V této situaci se započal dlouhodobý a svým způsobem obdivuhodný zápas českého národního společenství o vybudování vlastní obce, zápas, jehož počáteční fázi nazýváme národním obrozením, a jenž se dovršil vlastně až vznikem samostatného českého státu v roce 1993. Od samého počátku bylo významné především

- to, že se česká politika a české uvažování o politice od počátku hlásily k liberálním a demokratickým evropským myšlenkám (především v díle zakladatele české žurnalistiky Karla Havlíčka)

- to, že si čeští politici a političtí myslitelé byli vědomi přináležitosti k evropské křesťanské tradici a středoevropského kontextu, jejž musí česká politika zohlednit (František Palacký) a posléze i světových dimenzí, v nichž by se měla česká politika pohybovat (T. G. Masaryk)

- a konečně nelze opomenout český odpor k planému a hysterickému radikalismu, politický realismus jako programový postulát a zejména potřebnost soustavné a zásadní kritiky jako tvůrčí součásti národního života (Havlíček, Masaryk).

Velkým problémem české politiky přitom bylo, že až do roku 1918 nedisponovala žádnou zastřešující samosprávnou základnou. Existovaly jen politické strany, poslanecké kluby v Říšské radě a v zemských sněmech, různé spolky a sdružení - chyběl celkový politický svorník. V této situaci měla česká politika problémy s artikulací politických požadavků a proto taky v českém politickém životě hrály příliš velkou roli citová hnutí a davové vášně. Proto měl při vytváření moderní české obce takový význam Havlíčkův a Masarykův kriticismus - od Havlíčkových vystoupení proti primitivnímu nacionalismu a falešnému slovanství až po Masarykův zápas o věcné pojetí národní minulosti a jeho boj s antisemitismem.

Ve společnosti, která nemá vlastní institucionalizovaný rámec,umožňující politickou komunikaci v rámci obce, roste význam ideologií. Bez ideologií je politický život nepředstavitelný, ideologie má v politice svou užitečnou roli při formulaci společných hodnot a cílů. Současně však vždycky znamená zjednodušení a určitou deformaci, a proto musí být vystavena nezávislé kritice.

Během politického vývoje a budování předpokladů české obce se uplatnily postupně dvě varianty národní ideologie: obě měly v podstatě legitimační charakter - měly české společnosti vystavit jaksi platnou vstupenku do společnosti vyspělých evropských národů. Jejich úlohou bylo posílit sebevědomí české národní společnosti a zároveň jí i citově přiblížit hodnoty, k nimž se česká politika hlásila.

Pro první fázi českého národního obrození byla příznačná ideologie slovanská. Nejzřetelněji ji zformulovali Palacký, Šafařík a Kollár. Její základní tezí bylo: to, čeho se evropský Západ v posledních stoletích tak těžce a pracně dobírá, je „Slovanům“ (a tedy taky Čechům) odpradávna vlastní. Původní slovanská společnost, jak ji zachycuje např. Rukopis Zelenohorský, byla bytostně demokratická. Ideologie obsahovala mohutný prvek sebeidealizace a sebeuspokojení a je velmi pěkným produktem komplexu malého národa, který si sám osobě připadá slabý a ohrožený, netroufá si stát na vlastních nohách a raději se hlásí k velkému, přesahujícímu celku - Slovanstvu. Protože tento slovanský celek znamenal v první řadě Rusko, hrozilo české slovanství uvolněním vazeb k evropským zdrojům našeho duchovního života. Je velkou zásluhou nastupující české vědecké generace osmdesátých let, a především zásluhou Masarykovou, že prokázali přežilost a falešnost této ideologie.

V první světové válce se vyvinula ideologie demokratická a západní. Vycházela z představy evropských a světových dějin jako zápasu mezi teokracií a demokracií. V tomto zápasu stojí Češi v celých svých dějinách, počínaje husitským hnutím, na straně demokracie - a jejich angažmá ve válečném střetnutí na straně sil demokracie, na straně Dohody, je tedy logické. Tím se stávají jakýmsi předvojem západní demokracie v zaostalejší oblasti střední Evropy, tvrzí západu proti regresivním silám, představovaným poraženým Německem a Rakouskem. Tuto ideologii rozvinul Masaryk v politickém pamfletu Nová Evropa ²⁾, její zárodky však lze nalézt už ve vrcholné Masarykově práci Rusko a Evropa. ³⁾

Ideologie měla nepochybně své reálné východisko a pozitivní stránku: česká politická reprezentace v exilu se ve válečném konfliktu postavila na správnou stranu a sepětí s vyspělými demokratickými státy (k těmto státům tehdy ještě nepatřilo Německo) a přihlášení se k hodnotám, které vyznávaly, mělo nesporně pozitivní vliv na formování české politiky. Současně však přeexponovaná představa „tvrze demokracie“ ve střední Evropě dala ideový podklad k politickým činům, v nichž se zrcadlil komplex malého národa, který se bojí a domnívá se, že se může mocenským opatřením stát větším, a že ho to zbaví strachu. Čechoslovakistická ideologie umožnila Čechům (dočasně) úspěšně dokončit mnohaleté úsilí o pozření Slovenska. V demokratismu se domnívali nacházet legitimaci k záboru rozsáhlých německých, maďarských a polských území. Příslušnost k bytostně demokratickému státnímu útvaru měla být pro tyto národní skupiny zároveň ctí a dostatečnou náhražkou za to, že musí žít mimo své národní státy, resp. v případě Slováků, že nesmějí vzít správu svých věcí do vlastních rukou.

Faktický dopad všech těchto opatření byl přesně opačný, než co od nich Češi očekávali. Vratkost a nejistota nového státního útvaru se tím nezmenšila, ale zvětšila - v hodině zkoušky se všechny anektované skupiny obrátily proti němu a přivodily - ovšem v přímé nebo nepřímé spolupráci s Hitlerem - jeho zkázu.

Nechtěl bych budit dojem, že tato ideologie znamenala v dějinách českého politického myšlení a české politiky katastrofu. Katastrofa byla jen to, že další vývoj v naší geopolitické oblasti vedl k tomu, že ji po dlouhou dobu nebylo možné podrobit po vzoru Masarykově kritické analýze a kritické revizi. Po krátké, ale krvavé epizodě nacistické okupace, která vyprovokovala českou národní společnost k další, tentokrát velmi násilné demonstraci komplexu malého národa, k brutálním opatřením vůči českým Němcům a Maďarům, následovalo čtyřicet let ruského záboru, jehož závažnost a povaha nebyla dosud náležitě objasněna. Podstatné je, že i v relativně liberálním období prvního rozkladu ruského panství v šedesátých letech nebyla možná svobodná diskuse: jednak komunistický aparát kontroloval cenzuru a represivní složky, jednak byla diskuse vyhrazena pro privilegovanou vrstvu komunistických reformátorů, kteří v této době postupně ovládli vědecké instituce a sdělovací prostředky, měli monopol, pokud jde o přístup k pramenům, a nelítostně se přitom vypořádávali s jakoukoli nekomunistickou opozicí, která se je pokoušela kritizovat. Svobodný dialog o minulosti byl v podstatě vyloučen, a v kratičkém období totálního rozkladu ruského panství u nás v roce 1968 nebyla tato věc z pochopitelných důvodů zcela v centru pozornosti. Mimo jiné proto kritická debata o našich novodobých dějinách příliš nepokročila.

Komplex malého národa způsobuje, že se národní společenství nezabývá rozumnými věcmi, ale neřešitelným úkolem, jak to udělat, aby bylo větší, než ve skutečnosti je. Tímto směrem ukazují také různé zmatené teorie, jako ta, podle níž je český národ příkladem národa, který situován na evropské periferii usiluje stát se evropským centrem a občas se mu to i daří. Dospělý (byť malý) národ ví, že i periferie je svým způsobem důležitá a že být poctivou periferií je víc, než být falešným centrem.

Projevem komplexu malého národa je i hledání velikosti, kterou nelze prokazatelně a korektně dosáhnout v přítomnosti, aspoň v dobách minulých: tento charakter měla česká přepjatá a nevěcná oslava husitství, a podobně i romantické sebepojetí Maďarů jako národa, který vlastní hrudí chrání Evropu před útočným Orientem.

Komplex malého národa se projevuje i v emotivním přeceňování vlastního významu ve vypjatých dějinných obdobích: Ernest Denis cituje ve své práci o českých dějinách z Helfertových Pamětí následující příhodu, která se odehrála během svatodušních bouří r. 1848. Jakýsi mladík vlekl z domu na ulici kredenc, zřejmě proto, aby ji učinil základem vznikající barikády. Dvě ženy (možná majitelky) se mu v tom snažily zabránit, a on na ně hystericky křičel - nechte mne, celá Evropa na nás hledí! ⁴⁾Kupodivu stejně vyznívá to, co v roce 1947, na prahu studené války, píše v Dnešku Antonín Klatovský: „Vývoj nynějších událostí vsunul nás přímo do ohniska světového dění. Oči všech jsou na nás upřeny. ... Byl na nás vložen těžký, ale nade vše krásný úkol: v malém vzoru dokázat, že rozdělení světa na dva nesmiřitelné tábory není nevyhnutelnou nutností, nýbrž že jde jen o nedorozumění.“ ⁵⁾

Komplex malého národa vede často k politicky nemravnému chování: tak se v devatenáctém století Maďaři fakticky přepínali „panslavistické“ momenty české politiky, a svou legitimační ideologií - My jsme ti, kdož hájíme Evropu před nebezpečím z východu, zejména před nebezpečím panslavismu - udávali své české sousedy u mocného německého strýčka. Češi Maďarům ovšem nezůstali nic dlužni a jejich legitimační ideologie z doby první republiky - ČSR jako tvrz demokracie proti silám reakce, aristokracie a teokracie - znamenala zase mj. denunciaci Maďarů u vítězných velmocí.

Komplex malého národa se obráží i v české zálibě pro vybojovávání minulých bitev. Kolik lidí je dnes u nás ochotno jít do boje v roce 1938! Tato záliba má svůj alibistický rub: říká se jí vlastně: naše nynější mizérie není v naší kompetenci a v naší odpovědnosti - zavinili ji naši předkové tím, že nebojovali v roce 1938 (1948, 1968). Navíc svědčí rovněž o nevěcném pojetí dějin: český bojovník v minulých bitvách uvažuje hystericky a dovede si představit jen dvě věci: ozbrojený boj a totální složení rukou v klín. To, že v roce 1938 (a taky v roce 1968) neměl ozbrojený odpor žádné vyhlídky na úspěch a byl by v podstatě nesmyslný, neznamenalo ještě, že by česká společnost dostala placet k tomu úpadku, kapitulantství a nechutnému chování, které vrchovatě prokázala v době druhé republiky i v době počínající „normalizace“.

Závěrem bych chtěl zdůraznit: komplex malého národa není neodstranitelný defekt ani smrtelná choroba - ovšem jen v tom případě, když se léčí. Léčbou je racionální pohled na problémy, které si postižený malý národ sám působí, jejich věcná analýza. Přitom nás může vést to, co v roce 1846 v polemice se slovanským velikášstvím svých českých spoluobčanů napsal magnus parens české žurnalistiky, Karel Havlíček: „Zapírati nebudeme, že jest to velké štěstí, býti členem velikého, rozšířeného národu tak jako si mnohý malý člověk přeje být velkým, tak jako by snad nikdo dobré vlastnosti, moc, jmění atd., kdyby je míti mohl, od sebe neodstrkoval; z druhé strany ale slušně se od rozumného člověka očekává, aby s osudem svým spokojen byl a s tím, co má, se spokojiv, nežádal toho, co míti nemůže.“ ⁶⁾

Těžko k tomu něco dodat.

(předneseno na mezinárodním semináři „Sousedství versus nacionalismus v Evropě - legendy a skutečnost“, pořádaném nadací Bernarda Bolzana a Nadací Hannse Seidela 14. - 16. října 1998 v Jindřichově Hradci.)