Ideologie třetí republiky v zrcadle Peroutkova Dneška

Ve svém příspěvku se pokusím sledovat, jak se promítl ideologický náčrt postavení a úlohy poválečného Československa, jejž podal bezprostředně před vypuknutím druhé světové války a během ní Edvard Beneš ve svých stěžejních dílech "Demokracie dnes a zítra" a "Úvahy o slovanství", do publicistické činnosti Peroutkova Dneška. Jde především o myšlenku "demokratického socialismu" na vnitropolitické i mezinárodně politické úrovni, kterou zpočátku tolerovali - jako východisko k pozdějšímu převzetí moci - i českoslovenští komunisté.

Zmíněné Benešovy knihy jsou u nás všeobecně známy - omezím se proto jen na přehledné resumé autorových názorů.

Beneš převzal od Masaryka myšlenku "světové revoluce". Sleduje střetnutí demokracie s teokracií, respektive feudálním absolutismem, které mělo svůj první vrchol ve Francouzské revoluci. V ní se prosadila "liberální demokracie buržoazní". Během devatenáctého století pak přibyly dva významné impulzy, jimž buržoazní demokracie otevřela cestu, ale které šly nad její rámec a obohatily původní představy o demokracii:

- myšlenka sociální, to jest prosazení čtvrtého stavu, dělníka a malého rolníka, a uplatnění požadavku důsledné lidovlády,

- a myšlenka národní v osvobozeneckém úsilí potlačených evropských národů.

První světová válka znamenala další vítězství buržoazně demokratické ideologie nad ideologií absolutisticko - monarchistickou.

Potud Beneš víceméně jen rozvíjí Masarykovy myšlenky, předznačené už v "Rusku a Evropě" a plně vyslovené ve "Světové revoluci". V dalším už je vlastní Benešův přínos - znamená vlastně jakési časové protažení Masarykovy koncepce do doby meziválečné a válečné.

První světová válka je jen počátkem světové revoluce. Přitom významným přínosem byly postuláty ruské revoluce a následných sociálních revolucí poválečné doby - především požadavek všeobecné demokracie sociální a hospodářské. Po revolučním období následovala krize, vyznačující se růstem vlivu autoritativních režimů, současně však také vážnými problémy buržoazní demokracie. K nim Beneš počítá zejména

- přehnané stranictví,

- štvavost a výstřednost tisku,

- pomalost a neúčinnost demokratických metod práce v krizových obdobích,

- a nedostatečné uplatňování vůdcovského principu v demokracii.

Ruský komunismus má podle Beneše některé rysy společné s autoritativními režimy, jiné jsou však takové, že se shodují s principy demokracie nebo aspoň otvírají cestu k ní. Sem patří zejména:

- zásada a tendence po sociální spravedlnosti pro široké masy lidu

- a teoretická dočasnost diktatury proletariátu, která je jen prostředkem k dosažení nové, plnější svobody.

Komunismus znamená pro měšťanskou politickou demokracii výzvu, aby se přerodila ve vyšší stádium, jež Beneš nazývá "demokracií humanitní", a to tak, že se rozšíří i na pole sociální a hospodářské. Musí se tak stát "i za cenu jistého omezení svobody individua ve prospěch kolektivní moci státní v oboru sociálním i hospodářském". Československý lid je svými demokratickými tradicemi povolán tuto reformu provést - v tom spočívá specifická česká cesta do budoucnosti. Stejně jako demokratické země se budou v budoucnu socializovat, bude se SSSR vyvíjet směrem k demokracii - dojde k jakési pozvolné konvergenci obou "systémů". ¹⁾

Na sklonku války obohatil Beneš tuto koncepci ještě o slovanský prvek. Proti zastaralému panslavismu a Kramářovu neoslavismu postavil "moderní demokratické slovanství", vycházející z "přirozené povahy" slovanských národů. Píše o tom: "Všechny slovanské národy jsou ve své povaze velmi demokratické a mají svou přirozenou povahou silnější sklony egalitářské nežli všechny ostatní národy evropské." Odtud vyrůstá "slovanské společenství revolučního boje proti tyranii a reakci". Součástí tohoto boje byla svým způsobem i první světová válka - šlo v ní mimo jiné i o boj Slovanství s Němectvím. Vítězství SSSR v druhé světové válce pak otevře možnost politicky realizovat demokratické Slovanství na zásadách Kollárovy humanity.

Politická slovanská myšlenka je podle Beneše založena

- v citu etnické příbuznosti, projevující se v jisté podobnosti aspoň některých stránek národních kultur,

- v faktu silného společenství zájmů kulturních, hospodářských a politických, jejichž významnou součástí je i nutnost společně odolávat německému tlaku.

Odtud Beneš vyvozuje nutnost úzké politické, kulturní i hospodářské spolupráce, jež by měla vyústit ve vytvoření jakési volné slovanské konfederace, sestávající z tří bloků: ze SSSR, bloku Slovanů západních a bloku Slovanů jižních.

Beneš si byl vědom toho, že existují otevřené vnitroslovanské problémy. Požadoval, aby některé z nich (např. problém česko-slovenský) byly považovány za věc vnitřní politiky ČSR a aby se neventilovaly na "celoslovanské" úrovni. ²⁾

Významné je, že Beneš se neztotožňoval s marxistickým socialismem. Zdůrazňoval zejména dva rozdíly: je přesvědčeným zastáncem individualismu a významu duchovních hodnot pro rozvoj společnosti.

Peroutkův Dnešek vycházel jako týdeník v letech 1946-8 (poslední číslo 19. 2. 1948) jako pokračování předválečné Přítomnosti (jméno Přítomnost zdiskreditovali čeští kolaboranti, kteří se jí zmocnili v době okupace). Jeho šéfredaktor (nar.1895) byl význačnou osobností české žurnalistiky, autor díla "Budování státu", popisujícího první roky samostatného Československa. Redigoval časopisy Tribuna a Přítomnost, měl úzké vztahy k Hradu (patřil do společnosti tzv. pátečníků). Za války jej nacisté uvěznili v koncentračním táboře. V období po válce řídil navíc ještě deník Svobodné noviny. Po únoru 1948 emigroval, v letech 1951-61 vedl české vysílání Rádia Svobodná Evropa. Zemřel v roce 1978.

Autoři Dneška velmi často kritizovali praktickou politiku třetí republiky, přičemž kritika se zpravidla týkala politiky českých komunistů. Šlo mimo jiné o retribuční soudnictví a zákonodárství, zákon č. 115/1946 Sb. (amnestijní zákon), zvěrstva v internačních táborech, diskriminaci Židů, kteří se vrátili z koncentračních táborů, omezování svobody slova, kontrolu státních koncernů nad tiskem, praktiky ROH, pražského centralismu, poměry v SČM atd. Komunistům byl časopis trnem v oku - v r. 1947 se ho pokusili prostřednictvím ministerstva informací zlikvidovat odnětím přídělu papíru, střetnutí skončilo kompromisem: časopis nadále vycházel, ale v omezeném rozsahu.

Chci se nyní věnovat ideovému rámci, do něhož je kritika zasazena. Tento rámec má svůj význam mimo jiné i proto, že vymezuje prostor pro svobodu kritiky a podporuje nebo naopak tlumí její účinnost. Z časových důvodů doložím jeho prvky jen nejvýraznějšími ukázkami z publicistických statí většinou kmenových autorů časopisu.

A předem ještě jedna poznámka na okraj: v ne zcela demokratických poměrech, jaké za třetí republiky panovaly, pokud jde o svobodu slova, vyvstává otázka, co autoři psali jaksi z donucení a jako úlitbu poměrům, a kde hovořili z přesvědčení a dobrovolně. Obávám se, že na tuto otázku nelze odpovědět. Je zjevné, že tehdy nebylo možno kritizovat například politiku SSSR nebo vyhnání, či chcete-li odsun sudetských Němců z ČSR v jeho podstatě. To je ovšem negativní vymezení terénu. Nebudu si všímat toho, o čem Dnešek nepsal, ale o čem a jak psal. To je relevantní informace, která zaznívá z tehdejší doby do naší současnosti.

Ferdinand Peroutka se vyznačoval tím, že vždy velmi citlivě reagoval na změny vnějších limitů, k nimž během politického vývoje docházelo. Hubert Ripka si v dopisech, které posílal z exilu svým stoupencům doma ³⁾, a které se zachovaly, neboť skončily vesměs v rukou Státní bezpečnosti, trpce stěžuje na to, že podporuje politické ambice pravého křídla Agrární strany. V prvním čísle Dneška Peroutka jaksi na okraj formuluje něco, co by bylo lze považovat za součást jeho novinářského vyznání: "Kdo se s trvalou nevraživostí staví proti toku času, odsuzuje se k trvalému vnitřnímu neštěstí."

Přihlášení se k myšlenkám Edvarda Beneše je v Dnešku výslovné: Peroutka píše v článku, nazvaném Chvála roku 1946 ⁴⁾ mimo jiné: "Jednomyslnou volbu dr. Edvarda Beneše prezidentem musíme zařadit mezi demokratické instituce, jež toho roku byly potvrzeny. Neboť jest to více než jméno jednoho muže: jest to jasný program, a volba jeho nositele znamená zároveň přijetí programu. V našem životě dr. Edvard Beneš opravdu přestává být jednotlivcem a stává se institucí." Je to v souladu s představou Ant. Klatovského ⁵⁾<, že prezident je představitelem "společné vůle celého národa".

Pokud jde o hluboké přeměny, jimiž společnost právě procházela, hlásí se Dnešek k ideám, na nichž byla založena československá státnost, především k ideám Masarykovým. Zároveň však je tu i vědomí jakési velmi hluboké změny. Josef Hudec o tom říká ⁶⁾< : "Národ náš, jako v devátém století za časů knížete Bořivoje přestoupil ke křesťanství, tak - možno říci - přestoupil ve století dvacátém k socialismu." Výklad toho, co pod socialismem rozumí, podává Ferdinand Peroutka ⁷⁾: "V každém případě končí se vláda měšťanstva, jeho dobrých i špatných vlastností, a nastává vláda širších lidových mas, než je měšťanstvo." A tentýž autor v článku "Co jest reakce" ⁸⁾: "Socialismus jediný může si činit naději, že rozřeší složité otázky mohutné moderní výroby, vyspělé techniky a potřebné schopnosti mohutného konzumu... Bez socialismu, bez ústředního plánování v hospodářském životě unášely by nás mohutné výrobní prostředky neznámo kam - patrně ke katastrofě. Gigantické kladivo moderní výroby musí být svíráno pevnou rukou... Mimo to shoduje se socialismus s mravním stavem většiny lidstva, které si přeje, aby heslo rovnosti bylo dobudováno i ve smyslu hospodářské rovnosti a rovné příležitosti pro všechny... Hlavní chyba staré demokracie spočívala v tom, že přes všechny půvabné rysy, jimiž se vyznačovala, nebyla schopna velké aktivity, obsáhlého plánu, a že řešila problémy jen tak, jak den ze dne přicházely, skoro namátkou, bez dlouhé vůle, bez jasného vědomí, čeho bude třeba ne dnes a zítra, nýbrž za deset a dvacet let." Jde tedy především o ústřední plánování a hospodářskou rovnost.

Autoři Dneška přitom odlišují "kolektivistický" (marxistický) socialismus od socialismu individualistického, k němuž se hlásí. Dr. Kovárna, kmenový přispěvatel časopisu, ve své řeči na ustavující valné schůzi Kulturní jednoty, přetištěné v Dnešku, zdůraznil, že oba tyto socialismy mají styčné body, především to, že usilují o beztřídní společnost. "Kolektivistický socialista vidí spolehlivější cestu k cíli jinak a jinde, než socialistický individualista. Shodují-li se však rámcově, může právě diskusní vztah obou hledisek udržovat myšlenkovým napětím zaměření k hledanému cíli." Dr. Fr. Kafka ⁹⁾ mluví o "zápasu o vnitřní ztvárnění, spájení a spojení dvou vedoucích myšlenek, myšlenky Velké revoluce francouzské, přinášející světu zásadu volnosti, rovnosti a bratrství, zásadu humanitní, a myšlenky Listopadové revoluce ruské, osvobozující člověka od vykořisťování hmotného, přinášející v konečné, daleké ještě fázi vidinu socialistického světa."

V tomto procesu dějinné syntézy připadá zvláštní, významná úloha čs. národu (jak píše dr. Ant. Klatovský ve výše citovaném článku "Naše politické strany a demokracie"): "Protože zeměpisně stojíme na rozhraní mezi Východem a Západem, jsme přímo předurčeni, abychom i ideologicky tvořili syntézu mezi srážejícími se světovými názory a politickými systémy. Máme k tomu i psychologické předpoklady: kulturně jsme spjati se Západem, s Východem pojí nás slovanské bratrství i povahové založení, rozumíme duši ruského člověka lépe než kterýkoli jiný národ... Vývoj nynějších událostí vsunul nás přímo do ohniska světového dění. Oči všech jsou na nás upřeny. O to pozorněji nás sledují, oč se český národ svým utrpením a hrdinným postojem za druhé světové války, jakož i vynikající činností některých emigrantů, v čele s prezidentem Benešem, stal celému světu známějším. Byl na nás vložen těžký, ale nadevše krásný úkol: v malém vzoru dokázat, že rozdělení světa na dva nesmiřitelné tábory není nevyhnutelnou nutností, nýbrž že jde jen o nedorozumění."

Politickým zhmotněním výše naznačené syntézy je v českých poměrech Národní fronta. Konvergence obou "systémů" už probíhá - důkazem je, jak se změnila proti předválečné době politika KSČ. Josef Hudec ¹⁰⁾ vypočítává, že KSČ byla kdysi pro sebeurčení menšin až do odtržení, dnes zastává myšlenku odsunu Němců. Dříve měla negativní postoj k vládám, dnes je vlastenecká a státnická. Dříve byla proti koalici s buržoazií, dnes se podílí na Národní frontě spolu se stranou Lidovou. Dříve prosazovala třídní boj, dnes národní a sociální solidaritu. Dříve hlásala revoluci, dnes je pro svobodu, demokracii a humanitu. Ferdinand Peroutka v komentáři k výsledkům voleb ¹¹⁾ zastává stejný názor a uzavírá: "Taková strana může být získána pro všechny základní národní myšlenky, neboť s velkým počtem občanů a voličů dostala se do ní také rezonanční deska pro národní hlas." V tomto přesvědčování a sebepřesvědčování je občas cítit jakýsi zoufalý podtón - např. u Ferdinanda Peroutky ¹²⁾: "Kdyby komunisté opravdu byli nepřáteli českého a slovenského národa, československého státu, československých lidí, pak... bychom na tom byli skoro nenapravitelně špatně, neboť, běda, velká část národa by byla nepřítelem národa... Pak by celá naše politika spočívala na falešných základech, poněvadž jsme nepřítele vpustili do vlády, vydali mu vlivné pozice. Pak by nás komunisté strhli do zkázy, poněvadž politická situace, vnitřní i vnější, jest taková, že nemohou být zbaveni vlivu. Avšak může být život k nám tak nemilosrdný?"

Významnými změnami v duchu konvergence systémů prochází údajně i Rusko. Josef Hudec ve výše citovaném článku píše: "Sovětské Rusko po svém prvém rozběhu a po opadnutí revolučního varu se podstatně vrátilo. Revidovalo. Provedlo základní revizi ve své zahraniční i vnitřní politice. A poslední hrozná válka, v níž šlo také o život sovětského státu, tuto revizi dovršila. Všeobecný zásadní třídní boj a světová revoluce ustoupily plodné budovatelské práci, která v sovětském státě vykonala divy a po řadu let již provádí dostihy s Amerikou... Zrušena Internacionála jako organizace a k hymně »Internacionály« stvořena nová hymna národní. A kdysi hlásaná světová revoluce přeskočila najednou ve válku s německým dobyvatelem, kterážto válka byla pojmenována »válkou vlasteneckou«. Vedle starého hesla o jednotě proletariátu celého světa ozvalo se zúženější heslo o jednotě Slovanů... Společný postup a spolupráce státu socialistického se státy »kapitalistickými, buržoazními a imperialistickými« za jednotného a spontánního vzývání a žehnání celého lidstva a modlení se za zdar jejich společného úsilí a společné práce - to je revoluce, jaká tu ještě nebyla."

Přitom jsou oblasti v životě společnosti, kde si lze brát ze SSSR příklad ¹³⁾, a jsou oblasti jiné, kde se projevují ruská specifika, která je sice nutno respektovat, ale nikoli přijímat. Jan Slavík ¹⁴⁾ na toto téma píše: "Sblížení slovanských států bude možné, připodobní-li se jejich společenské struktury. Stane se to tím, že slovanští národové převezmou z Ruska prvky socialistické, ale nikoli to, co je plodem ruských, po carismu zděděných poměrů." Ruská specifika vysvětluje dr. Ant. Klatovský v článku "Svoboda a socialismus" ¹⁵⁾ následovně: "Mylné představy některých západních lidí o ruské nesvobodě vznikají tím, že posuzují poměry na Východě podle toho, jak by oni reagovali, kdyby byli nuceni tam žít. O většině sovětských občanů lze říci, že nesvobody, která mnohým na Západě nahání hrůzu, prostě necítí a že se velká část cítí svobodnější než za carismu. Důvody jsou nasnadě a jsou speciálně ruské... totalita Východu, tj. určování světového názoru vládní mocí, jeví se ruskému člověku něčím přirozeným... Na druhé straně přinesl nový režim sovětskému lidu veliké klady. Dal nejširším vrstvám přístup ke vzdělání, naučil ruský lid pracovat - nelze dost ocenit tento fakt -, probudil jeho sebevědomí a vypěstoval vlastenecký cit... Sovětský systém ve svém celku je jednou z cest k socialismu. Tyto cesty nejen mohou, nýbrž musí býti různé, protože nezávisí na doktrině a schematu, nýbrž na hospodářských, politických, kulturních a psychologických podmínkách, které jsou v každé zemi jiné. Zdá se, že socializace v té formě, jak je provedena na Východě, je jedinou a nejlepší cestou - pro Východ. Kdyby ji chtěla mechanicky užít země, kde jsou jiné sociologické podmínky, byla by to patrně nikoli cesta kupředu, nýbrž zpět."

Na základě přejímání pozitiv a respektu k specifikům lze pak stavět uvědomělou lásku k SSSR ¹⁶⁾: "My, kteří nepatříme k nekritickým obdivovatelům, si vážíme práce sovětského lidu a jeho vůdců, máme k nim obdiv, milujeme je, ale o své lásce nekřičíme, nebijeme se v prsa a nehanobíme sebe nebo jiné jen proto, že to u nás nebo jinde dělají lépe nebo hůře. Naše přesvědčení, že spojenectví se SSSR je naší nejbezpečnější záštitou, pramení ze skutečnosti, že je to přirozený pokrok, který uskutečnil utopistické sny Kollára a Vajanského. Pro nás je Stalin státník velkého formátu, vedoucí svého lidu par excellence, ale ne Bůh, Nejvyšší, Nejlepší, Nejzasloužilejší. Je-li takový u sovětských lidí, dovedeme to pochopit, vždyť jsme dobře četli nejen Tolstého, ale také Majakovského." A v souvislosti s některými dobovými problematickými jevy v životě SSSR pak tentýž autor říká: "My, jak jsem již řekl, chápeme a neodsuzujeme ony činy v Sovětském svazu, dokonce jsme ochotni je schvalovat, ale tvrdíme, že u nás si vystačíme způsoby jinými, které odpovídají naší mentalitě, našim tradicím, našim zvyklostem, našim způsobům..." Z článku Jaroslava Drábka "Propaganda, která zabíjí" ¹⁷⁾ je cítit dokonce jistá žárlivost na komunisty, jež SSSR ve své přízni preferuje: "Člověk by mohl předpokládat, že sovětskému Rusku musí více záležet na opravdovém, upřímném přátelství jedinců a skupin a stran, které nejsou komunistické, ale jejichž sympatie mají proto tím větší cenu i význam, neboť jsou trvalejší a tvoří tradici celého národa. Pro tyto jedince i skupiny je však nutná docela jiná forma taktní a nevtíravé propagandy, ty nelze získat nekonečným a nekritickým vychvalováním. Zdá se, že toto v sovětském Rusku dobře nechápou ke své škodě a opravdovému zármutku všech, kdož touží po vřelém vztahu na opravdových, zdravých a hlavně trvalých základech... a kteří jsou místo toho odstrkováni a prohlašováni za reakcionáře."

Vztah k sovětskému Rusku je přitom provázen přesvědčováním, že neexistuje žádné "ruské nebezpečí" (v této souvislosti v Dnešku mj. citují údajný výrok Jana Masaryka "Sovětský svaz je ten poslední, kdo z nás chce mít satelita"). Poslední důvod upnutí na SSSR je ovšem politicky praktický - viz již citovaný článek dr. Ant. Klatovského "Naše politické strany a demokracie": "Novou skutečností, kterou pro nás vytvořil výsledek druhé světové války, je, že jsme v zahraniční politice spjati se Sovětským svazem na život a na smrt. Nejen proto, že se svým největším spojencem máme společnou východní hranici, ale daleko ještě více proto, že na naší západní hranici stojí náš největší nepřítel." (Rozumí se Německo).

V takto vymezeném rámci je ovšem přípustná a dokonce nutná kritika, ovšem jen taková, která je v rámci a v zájmu socialismu, tedy kritika konstruktivní. Je nápadné, jak jsou úvahy autorů Dneška podobné úvahám reformních komunistů z šedesátých let: nejen obsahem (sám pojem demokratického socialismu a specifické české cesty k socialismu, pojem konstruktivní kritiky), ale jaksi strukturálně - v tom, že se přebírá jakési oficiální ideové schéma,pociťované i z vnějších důvodů jako závazné, aniž by se v tom či onom podrobilo kritice. Kritice se pak vymezí místo v jeho rámci a s tím, že má toto základní schéma podpořit. Součástí této kritiky jsou pak i dobře míněné rady mocenskému centru, v tomto případě Moskvě.

Ferdinand Peroutka ¹⁸⁾ na téma kritika píše: "Nestranická kritika, která se nechce vznášet ve vzduchu nad poměry, nemůže se dotýkat kořenů socialismu. Musí naopak zrůrazňovat, jak nesmírné možnosti rozvoje výroby a člověka čekají připraveny v semeni socialismu, jakou shodu s rozumem a svědomím může přinést socialistické uspořádání společnosti, jak po prvé dlouhých desetilítích se doba zase může zbavit špatného svědomí, které vždy doutnalo i pod nejskvělejším povrchem hospodářsky liberalistického systému. Ano, s tímto proudem třeba cítit »lidskou, mravní solidaritu«. Ale jsou věci, s nimiž solidarizovat se není slušno. Pravda, tyto věci zmizí s rozvojem socialismu a až socialismus vyjde ze své útočné periody. Ale kdy je třeba mluvit o vadách - za padesát let, kdy jsou odbyty, nebo ve chvíli, kdy ohrožují..." Při vší kritičnosti je pak povinností novináře "ukazovat na socialismus jako na jedinou bránu, jíž můžeme projíti, a vybízeti všechny, aby se v něm definitivně zařídili se všemi svými potřebami. Jeho kritika jest jen tenkrát správná, jestliže kladně pomáhá budoucímu dílu, jestliže ukazuje na vady ne proto, aby socialismus zošklivila, nýbrž aby jej očistila."

Vývoj mezinárodní situace však dával představám o konvergenci systémů ránu za ranou. V souvislosti s tím roste v Dnešku znepokojení a frustrace. Konflikt presidenta Trumana s viceprezidentem Wallacem, výroky státního tajemníka Byrnese ve Stuttgartu a Winstona Churchilla v Zürichu, změna tónu amerického tisku jsou v Dnešku komentovány kriticky a s jistým zděšením. Svět se rozestupuje na dva bloky, mezi nimiž se pozvolna prohlubuje propast. Tuto skutečnost reflektuje např. šifra V. G. v glose Dvě polokoule ¹⁹⁾: "Vývoj k demokracii a socialismu pobízí lidi k tomu, aby nebyli jen diváky. A právě proto v demokratech vzniká pocit stísněnosti, když pozorují, že ve světě se proti sobě formují a kupí síly, proti nimž síly jednotlivců jsou nicotné... Kolik lidí v USA a v Anglii se snažilo a snaží pochopit smysl a směr všeho toho, čím žila Anglie a čím žijí USA! Kolik práce dá, než si člověk udělá přesný a vyrovnaný obraz o tom, co se událo v Rusku od poslední světové války! A jsou lidé, kteří se vším tím se vyrovnají v několika vteřinách, několika slovy. Jsou hned hotovi se svým úsudkem, za to však je pádný... Světlo nebo stín." Autor vzápětí formuluje podstatně skromnější názor na možnou úlohu československého národa: "Malý národ musí přijmout jako skutečnost, že základní odpovědnost za uspořádání světa přešla do rukou států velkých..."

Obrovský otřes pak vyvolaly známé události okolo čs. odmítnutí Marshallova plánu. Věnuje se jim článek Bohuslava Bílka "Tajná diplomacie v lidovládě" ²⁰⁾: "Svět je rozdělen na Západ a Východ. Jsou lidé, kteří se utěšují nadějí, že ani toto rozhodnutí není konečné, neberme jim naději. Přispívejme podle svých slabých sil, k tomu, aby nebylo konečné. Avšak řekněme hned, je-li svět rozdělen na dvě části, pak - svou polohou a v mezinárodní politice - patříme k východu. Ať chceme nebo nechceme. Což bylo právě dokázáno... A i kdyby se dnešní mírná hospodářská válka přiostřila tak, že ze západu nedostaneme jediný vagon bavlny, zůstaneme východu věrni. Z důvodů mezinárodní politiky. Z důvodů německého nebezpečí. Nemůžeme a nebudeme jednat proti Rusku... Základním pilířem naší zahraniční politiky je spojenecká smlouva o přátelství a vzájemné pomoci se Sovětským svazem z 12. prosince 1943. V onom roce bylo rozhodnuto o naší příslušnosti k východu. Ne však teprve touto smlouvou - ta je jen vnějším vyjádřením skutečnosti. Několik měsíců před konferencí tří velmocí v Teheráně byl svět rozdělen na dvě sféry. (Nejsem si jist, zda je tato poslední informace věcně správná, bd.) Prezident Beneš chtěl se dohodnout se Sovětským svazem přímo a dříve, než o nás budou velmoci bez nás rozhodovat... Smlouva z 12. prosince 1943 je dobrovolným závazkem, který spontánně a bez nátlaku kohokoliv uzavřela jménem národa československá vláda ve vyhnanství. Republika vždy plnila smlouvy... Dnes otázka nezní: socialismus nebo ta demokracie, jež je u nás spjata se jménem Tomáše Masaryka. To je syntéza, o kterou, věříme, jednou bude usilovat celý svět. Mají-li pravdu ti, kdož vidí perspektivy nejčernější, je-li tedy nutno na delší dobu odložit víru v tuto syntézu v měřítku světovém, ani pak nemá nikdo právo na to, aby přestal usilovat o tuto syntézu v měřítku národním. Pro nás úkolem nejvyšším zůstává mravní příkaz: socialismus i demokracii." K rozhodnutí čs. vlády ohledně Marshallova plánu autor píše: "Věříme, že rozhodnutí vlády bylo rozumné... Věříme, že československý člověk nezmění své přesvědčení, protože chápe, že Sovětský svaz svou politikou chrání nejen zájmy sovětské, nýbrž i německé sousedy před novým útokem. Německá odveta: nikdy na ni nezapomínejme! Přirozeným naším spojencem jsou ti, kdo by jí byli stejně jako my ohroženi. To jsou zásady naší zahraniční politiky, které v tomto případě věru nebyly vytvořeny, nýbrž jen znovu nám přivedeny na mysl. Nevyplývá z nich však nic pro naši politiku vnitřní. Zde stále půjdeme svou cestou."

Čili, abych shrnul:

- jsme k Sovětskému svazu připoutáni především hrozbou německé odvety,

- v mezinárodně politické oblasti zřejmě k syntéze socialismu a demokracie v dohledné době nedojde, je však třeba o ni usilovat aspoň v politice vnitřní.

Pseudonym Cato zase v článku "O Marshallův plán" vyjadřuje rozčarování nad nevděkem Západu ²¹⁾. Mezi Západem a Východem se vytváří propast a Československo může být vystaveno bojkotu ze strany Západu. "Řekněme si upřímně, že jsme si tyto podmínky nezasloužili svým vystupováním: při otevřeném přátelství k Sovětskému svazu jsme stále byli mezi těmi, kdož se snažili o nejlepší poměr k západním Spojencům. Hospodářsky jsme nesporně výspou zemí západního typu..." A opět následuje depresivní obraz bezmocného malého státu, tak kontrastující se sebevědomou vizí předchozího roku: "Jsme v situaci malého národa, jemuž po staletí hrozí nebezpečí zániku ze strany německého souseda... My malé národy jsme jen nepatrnou součástkou ve velkém soukolí, v němž se otáčíme a jež s námi otáčí."

Strach z opětného německého ohrožení je přitom umocněn obavami, že by Američané a Západ mohli v této situaci začít podporovat Německo a zahrnout je do Marshallova plánu ²²⁾.

Na závěr shrnuji předcházející rekonstrukci ideového rámce, v němž se pohybuje činnost Peroutkova Dneška:

V návaznosti na myšlenky E. Beneše jako tvůrce národního programu a mluvčího národní vůle se časopis programově hlásí k myšlence demokratického socialismu. Ta znamená kontinuitu s idejemi, na nichž byla založena první čs. republika, i hlubokou přeměnu od měšťanské demokracie k vládě lidových mas. Pod socialismem se zde rozumí především ústřední plánování a rozšíření zásady rovnosti i na oblast hospodářskou. Socialismus kolektivistický (marxismus) i socialismus individualistický usilují různými cestami o totéž, totiž o beztřídní společnost. Demokratickému socialismu přitom jde o syntézu myšlenek Francouzské revoluce (rovnost, volnost, bratrství) a revoluce Ruské (osvobození člověka od vykořisťování). Zvláštní postavení českého národa jej předurčuje k tomu, aby tuto syntézu v malém vzoru uskutečnil. Politickým zhmotněním úsilí o syntézu je Národní fronta.

V rámci konvergence mezi západním a východním systémem proběhly významné změny v KSČ i v Rusku. Přitom pokud jde o Rusko, v určitých věcech je třeba inspirovat se jeho příkladem, jinde je třeba chápat a tolerovat ruská specifika. Na tomto základě je pak možno postavit uvědomělou lásku k SSSR, kterou by Rusko u nemarxistických socialistů mělo zvlášť ocenit. Ruské nebezpečí neexistuje, poslední důvod vazby na SSSR je prakticky politický: Rusko poskytuje ČSR záštitu před německým nebezpečím.

Kritika je možná a nutná, ale musí respektovat socialismus jako svůj rámec, nesmí se dotýkat jeho kořenů. Musí to být kritika konstruktivní, která pomáhá budoucímu dílu a očisťuje myšlenku socialismu.

Tuto ideologii narušovaly neblahé vnější události let 1946 až 47, průvodní jevy Stalinovy izolacionistické politiky. Odtud pak pocity bezmocnosti malého národa, jenž je jen hříčkou velmocenských zájmů. Naše příslušnost k Východu je dána, syntéza demokracie a socialismu se na světové úrovni zřejmě v dohledné době neuskuteční, musíme však o ni usilovat aspoň v československé vnitřní politice. Západní mocnosti nás nezaslouženě odepsaly. Sovětskému svazu zůstaneme i za těchto okolností věrni - jen on nás uchrání před německou odvetou.

(předneseno na sympoziu „Identita, integrita a integrace - dějiny politických idejí v Čechách“, pořádané nadací Friedricha Eberta a IPS FSV UK 27. - 28. září 1996 v Praze.)