T. G. Masaryk a ruský bolševismus

T. G. Masaryk byl v prvních letech výkonu prezidentské funkce nucen věnovat značnou pozornost ruskému komunismu a jeho rostoucímu vlivu v ČSR. Masarykovy postoje v této věci jsou všeobecně známy a základní texty snadno přístupné (ve dvou prvních svazcích souboru Masarykových projevů Cesta demokracie).

Následující řádky se proto věnují Masarykovým názorům na bolševismus z určité perspektivy.

Nepochybně i do budoucna bude před historiky i politology, zabývající se vývojem moderní české společnosti, stát zajímavá otázka: jak je možné, že se tak poměrně kultivovaná společnost, jakou byla před polovinou tohoto století společnost česká, nechala bez velkého odporu, ba do jisté míry za vlastního přispění, zotročit zaostalou orientální tyranií? Některé důvody jsou zjevné: lidové rusofilství, opírající se o nedostatek praktických zkušeností, euforie z "osvoboditelské" role Ruska na sklonku druhé světové války, a především nepřehlédnutelná skutečnost masivního mocenského vlivu SSSR v našem geopolitickém regionu, získaná prostě tím, že toto území obsadila ruská vojska.

Na druhé straně měla česká společnost úctyhodné liberální a demokratické tradice, vypracované a zažité demokratické mechanismy sebesprávy, které bylo nutno demontovat; od čtyřicátých let minulého století se jí navíc dostávalo průběžných věcných informací o Rusku a posléze i o komunistické ideologii. Masaryk každému tomuto tématu věnoval ještě před první světovou válkou obsáhlou práci. Po válce se pak díky jeho úsilí - nejen politickému, ale i osvětovému - u nás neprosadily tehdy velmi atraktivní myšlenky ruského komunismu natolik, aby ohrozily základy české demokracie.

Všechno toto dlouholeté úsilí bylo během druhé světové války a po ní jakoby zapomenuto. Naskýtá se otázka: neobsahují české reflexe Ruska a ruského bolševismu jakousi trhlinu, něco, co pak usnadnilo, aby česká společnost tak lehce komunistické demagogii podlehla? Chci se tedy pokusit o jakousi kritickou revizi Masarykova pojetí bolševismu z tohoto hlediska.

* * *

Masarykova četná veřejná vystoupení, věnovaná zčásti či úplně tématu bolševismus z let 1919-1923 představují několik žánrových okruhů:

- politické projevy (např. projev na slavnostní schůzi Národního shromáždění 28. 10. 1919 ¹⁾, poselství NS a vládě ze 7. 3. 1920 ²⁾, poselství NS z 1. 1. 1922 ³⁾),

- statě a brožurky s osvětovým posláním (např. Sovětské Rusko a my ⁴⁾ - anonymní články v Času v září 1920, o rok později vydané jako brožurka s podtitulem "uvažuje český legionář"; Revoluce a bolševici ⁵⁾, článek pro Lidové noviny, zveřejněný v listopadu 1920, o rok později jako brožura); O tzv. diktatuře proletariátu ⁶⁾, vyšlo původně v Času v lednu 1921, v témže roce jako brožurka; svým způsobem sem spadá i obsáhlý článek pro Slavonic Review z r. 1922 Slované po válce ⁷⁾, který pak vyšel rovněž česky jako brožurka),

- texty určené pro zahraničí (kromě Slovanů po válce zejména projev o úkolech odzbrojovací konference ⁸⁾, psaný pro New York World na podzim r. 1921 a Memorandum pro spojenecké vlády Pomoc Rusku Evropou a Amerikou ⁹⁾ z února 1922),

- konečně (což je podkapitola předešlého) rozhovory poskytnuté zahraničnímu tisku (mj. La correspondencia de Espa a ¹⁰⁾ z 6. 8. 1919, Le petit Parisien ¹¹⁾ z 14. 9. 1921, vídeňský deník Jövö ¹²⁾ z 5. 3. 1922).

Tento výčet by byl neúplný, kdybychom nezmínili soubornou pasáž o ruském bolševismu ve Světové revoluci ¹³⁾, která je jakýmsi syntetickým shrnutím Masarykových názorů.

* * *

Je třeba konstatovat, že Masaryk podrobil ruské bolševictví zevrubné, tvrdé a spravedlivé kritice. Především důrazně odmítl komunistickou ideologii jako takovou a přihlásil se opět k evropskému individualismu: "Co do principu, nepokládám komunism za ideál sociální a socialistický, jestli se komunismem rozumí rovnost hospodářská a sociální naprostá. Normální stav společnosti politický a sociální nedá se uskutečnit bez silného individualismu, t.j. bez svobodné iniciativy jednotlivců, a to prakticky znamená takový režim, jenž umožňuje rozvoj rozmanitých individualit, fyzicky i duchovně od přírody nestejně nadaných. Nestejná je situace každého individua ve společnosti, nestejné je i jeho okolí společenské; jednotlivec nejlépe dovede užít svých vlastních sil a sil svého okolí podle vlastního uznání... Prakticky demokracie znamená nerovnost snesitelnou, nerovnost co nejmenší a stále se zmenšující..." ¹⁴⁾ Masaryk zde jen rozvíjí to, co pregnantně zformuloval už v Otázce sociální - tam pasáž, zásadně odmítající komunismus ve jménu individualismu, ústí do aforistické formulace: "Základní lež komunismu je právě, že každý má chtít, co má soused, a každý má být, co je druhý. ¹⁵⁾ Podotýkám, že tato kritika se vztahuje ke komunistické ideologii v té formě, jak ji dotvořili Marx a Engels, tedy ještě bez ruských vkladů.

V kritice bolševismu pak Masaryk velmi důrazně upozorňoval na význam těchto ruských vkladů pro bolševickou ideologii:

"Tím, že se sovětské Rusko nazývá komunistickým, tím se věc nevyřídí. Rusko je bolševické v tom smyslu, že je ovládáno bolševickou stranou Leninovou. Ivan Hrozný a carové zvali svou vládu božskou. Lenin ji zove marxistickou." ¹⁶⁾ Jméno Ivana Hrozného zmiňuje Masaryk v souvislosti s bolševismem častěji (např. v souvislosti s bolševickou taktikou, viz Poselství NS z 28. 10. 1919, Cesta demokracie I, str. 197), současně upozorňuje na to, že ruské bolševictví nepřekonalo ruského carismu (dtto).

Kromě toho, že vyplývá z ruské historické tradice, odpovídá bolševická ideologie stavu ruské společnosti, její kulturní vyspělosti v širokém slova smyslu: podle Masaryka Lenin a jeho stoupenci "reprezentují hospodářský a kulturní primitivism ruského negramotného mužika" ¹⁷⁾ Masaryk zdůrazňuje "kulturní primitivnost" Rusů a v té souvislosti i hluboce zakořeňenou neúctu k lidskému životu. ¹⁸⁾ Pochopení pro některé instituce "socialistického" charakteru je dáno v primitivní úrovni ruského života a v jeho tradicích: "Nesprávná je výtka, že Lenin a jeho pokus není ruský; je, je docela ruský; i systém sovětů je rozšířením primitivního ruského miru a artělu." ¹⁹⁾

Významný je motiv pravověrnosti v bolševické ideologii. "Ruská masa", říká Masaryk, "je masa věřících. Včera věřil popovi, dnes věří socialistickému agitátorovi, ale věří... Ruská masa je... nevzdělaná, nekritická, jedním slovem věřící, a proto vzniká bolševická oligarchie. Carism byl také jen oligarchie, a proto tak neslavně skončil." ²⁰⁾Totéž však platí o ruských komunistech: "Bolševik je ruský mnich, rozčilený a zmatený Feuerbachovým materialismem a ateismem." ²¹⁾ V této souvislosti upozorňuje Masaryk na )bolševické doktrinářství: "Doktrinářství bolševiků vede k tomu, že jejich myšlení a celá metoda je deduktivní a scholastická. Domnívajíce se, že mají absolutní pravdu, odkazují na Marxe jako na bibli a vlastní literární činnost je exegetická a polemická." ²²⁾ A taková názorová rigidita má ovšem politické důsledky: "kdo věří, že dosáhl nejvyššího definitivního stupně vývoje, že má neomylnou vědomost celého společenského zřízení, ustane v práci o pokrok a zdokonalování a bude mít hlavní a jedinou starost, jak si svou pozici a moc udržet. Tak to bylo za reformace v katolicismu, a vznikla inkvizice a protireformace, tak je to v Rusku." ²³⁾

Jen na okraj poznamenávám, že malý kaz tohoto portrétu je v přesvědčení, že existuje jakási podobnost či spřízněnost bolševické politiky s tradicemi evropského středověku a protireformace. V této věci Masaryk neměl podle mého názoru pravdu - je to ostatně jen důsledek jakési dvojznačnosti, kterou lze najít už v Rusku a Evropě: je Rusko jen opožděnou Evropou, "tím, čím Evropa byla", nebo se vyvíjí z vlastních, zvláštních a od (západní) Evropy odlišných zdrojů? ²⁴⁾

Navíc Masaryk přesně postihl propast, která se v bolševismu často otvírá mezi ideologickými pojmy a politickou praxí - např. pokud jde o "diktaturu proletariátu": "Podle programu je Leninovo Rusko diktaturou proletariátu, ve skutečnosti je však diktaturou vojenskou... Tuto stranickou diktaturu provedlo... vojsko, a vojskem se tato diktatura stále posud udržuje - nikoli širokými masami dělnickými... Bolševici se nanejvýš budou hájit tím,... že se totiž masy s převratem spřátelí. Skutečně také Lenin často provádí svou teorii o avantgardě... Věcně a objektivně souzeno, není tato teorie nic než fíkový list pro nahotu diktatury diktátorů a bolševického militarismu."²⁵⁾ Rozdíl mezi tím, co je na papíře a co se troubí do světa, a tím, co se opravdu dělá, vede Masaryka k zkratkové, velmi šťastné formulaci: "Nařízení centrální vlády zůstávají... na papíře. My známe Sovětské Rusko až na nepatrné výjimky právě jen z takových papírových nařízení, jež jsou daleka provádění. Papír dnes hraje v sovětském Rusku velikou roli. Sovětské Rusko je opravdu zatím dům, zbudovaný z papíru, slepeného krví..." ²⁶⁾

Masarykovo pochopení bolševismu je vidět i na tom, jak rozuměl detailům všednodenního života komunistické diktatury: "Zejména se vychvalují »subbotniky« a »voskresniky«, práce konané dobrovolně v sobotu odpoledne a v neděli. Ve skutečnosti je to klamání sebe sama a klamání jiných; takoví sobotníci vytáhnou v sobotu po poledni s hudbou za město na práci, na příklad do lesa na dříví; práci v lese zhusta jen markýrují, symbolicky porazí jeden nebo dva stromy a za chvíli táhnou zase s hudbou domů a oslava práce je skončena. Rozumný člověk bude slavně a čestně pracovat celý týden a v neděli si pěkně odpočine." ²⁷⁾

Ve Světové revoluci pak Masaryk celé své pojetí bolševismu shrnul v tuto charakteristiku: "Rusové a také bolševici jsou děti svého carismu; ten je staletími vychovával a vytvářel. Dovedli cara odstranit, ale neodstranili carismu. Mají carskou uniformu, třebaže ji nosí naruby, a Rus dovede nosit naruby, jak známo, také boty". ²⁸⁾

Konečně je třeba zmínit, že Masaryk bolševickému Rusku nejen správně rozuměl, ale vyvodil z toho i správné závěry pro politiku ČSR a vůbec evropských zemí proti Rusku. Byl zásadním odpůrcem intervence s tím, že tuto záležitost si mohou vyřešit pouze Rusové sami mezi sebou. A současně byl stoupencem humanitární a hospodářské pomoci Rusku, protože věděl, že negativistická politika podle zásady "čím hůř, tím lépe" nemůže přinést nic dobrého.

* * *

Jakkoli je Masarykovo pojetí bolševismu v zásadě zcela správné a další dějinný vývoj je potvrdil, najdeme v něm tu a tam jakési trhliny. Často jde jen o formulační nepřesnost, která je vzápětí napravena. Jsou to však posuny ve směru, jímž se později pohybovala česká politika a politické ideologie, ty, které se na Masaryka odvolávaly, i ty, které s ním nechtěly mít nic společného. Jde o několik tematických okruhů, které teď postupně proberu.

1. Bolševici a marxismus

Již citovaná Masarykova úvaha o ruském doktrinářství ukazuje, jakou roli hrála u ruských komunistů legitimita. Nechtějí být pouze Marxovými následovníky, nýbrž jedinými skutečnými marxisty na světě. Masaryk na tuto hru svým způsobem přistoupil a snažil se dokázat, nejen že tomu tak není, ale že bolševici nejsou pravými marxisty. To je o krůček víc, než je třeba.

Masarykovo posouzení ideových zdrojů ruského bolševictví je nepochybně správné: "Bolševictví jistě má některé prvky marxistické, ale je více směsicí blanquismu, syndikalismu a anarchismu; je mnohem více bakuninistické než marxistické." ²⁹⁾ "Leninovské bolševictví je skutečně mnohem více revolučním anarchismem, popřípadě syndikalismem, než socialismem" (rozumí se v Marxově smyslu). ³⁰⁾ Odtud závěr: "Nevidím jedním slovem v ruském bolševictví pravého marxismu, a pokud je marxismem, je vyvrácením marxismu spíše než jeho potvrzením." ³¹⁾ "Lenin a bolševici se pro svoji diktaturu dovolávají Marxe neprávem, neboť jejich diktatura je politická ve smyslu starého absolutistického režimu caristického." ³²⁾

V této souvislosti Masaryk často poukazuje na to, že se Rusům nepodařilo uskutečnit marxistický komunismus proto, že nejsou na náležité kulturní úrovni: "Světová válka dala ruským marxistům příležitost pokusit se o uskutečnění svých ideálů, o nichž věřili, že jsou věrně marxistické. Pokus se nezdařil a nemůže se zdařit, neboť ruští bolševici, jedním slovem řečeno, nestojí na výši lidské kultury..." ³³⁾ "Rusové jsou neschopni provést komunism marxistický; jsou jako celek příliš nekulturní a carismem pokažení, aby chápali Marxovy názory o komunismu." ³⁴⁾ Ve skutečnosti uskutečnění marxistické utopie není záležitostí nějaké kulturnosti, ukázalo se, že tato utopie, jako každá jiná, uskutečnitelná prostě není. Marxismus byl velmi výrazná extremistická ideologie, přesto se nedá říci, že by v evropských dějinách devatenáctého století sehrál výlučně negativní roli. Přehnaným způsobem upozorňoval na skutečný problém, problém politické a sociální emancipace čtvrtého stavu, průmyslového dělnictva a venkovské chudiny. Masaryk kdesi v Rusku a Evropě rozvádí velmi pěknou myšlenku: různé výstřední evropské ideologie působily v kultivovaném, přivyklém evropském prostředí jako jakési dráždivé koření, mohly tedy být svým způsobem funkční - v ruském prostředí, které nepřivyklo duchovní svobodě, působily tyto ideje jako smrtelný jed. Tak je to nepochybně i s marxismem - z toho ovšem neplyne, že by marxistické ideály byly v civilizovaném evropském prostředí uskutečnitelné. Oplodnily evropské politické myšlení, ne ovšem tak, že by se byly, byť i jen zčásti, uskutečnily.

Problém "legitimního" marxismu ožil v době pomalého rozkladu bolševické ideologie po Stalinově smrti. Celé české hnutí za reformu marxismu bylo poznamenáno myšlenkou "návratu k pramenům" - nejprve k Leninovi, pak k Marxovi, pak k mladému Marxovi - a snahou dokázat, že právě toto je autentický marxismus. Protistrana ovšem měla silnější argumenty a uplatnila je v srpnu 1968.

2. Komunismus a bolševismus

Tento tématický okruh souvisí bezprostředně s předchozím. Masaryk vždy důsledně odlišoval komunismus (v duchu evropských marxistů) a ruský bolševismus. Toto rozlišení je nepochybně správné. Dále Masaryk zmiňuje neurčitost, nejasnost původního komunistického ideálu, který se dostal do ruského prostředí, jež si jej navíc přizpůsobilo: "Neznámý, zkušeností nedaný komunistický ideál byl v praxi stlačen na úroveň ruského negramotného mužika." ³⁵⁾ Proto "to, co Lenin a jeho lidé předváděli, komunismem ani být nemohlo, leda komunistickými maličkostmi; jako systém to byl primitivní kapitalism (agrární) a primitivní socialism pod dozorem primitivního státu, vznikajícího z anarchistických jednotek, vypadlých z caristického tehdy primitivního centralismu." Přitom Masaryk zjevně uznává jakýsi "ideální" komunismus, stojící v protikladu k bolševismu: "V bolševictví se projevily orgie nevzdělanosti, násilnictví a korupce v té míře, že se ideové a ideální tužby komunistické neuplatnily."³⁶⁾ Odtud Masarykova představa, jakoby v jiných podmínkách komunismus jako jakýsi ideální systém přece jen uskutečnitelný byl - představa, která není zcela v souladu s tím, co jsem citoval z Otázky sociální: "Posud komunistické pokusy byly učiněny jen v malých obcích a to většinou na základě náboženském a trvaly nedlouho. Dojista, jak nám ukazuje rodina a přátelství, komunism je možný jen mezi lidmi mravně a rozumově na vysokém, ba nejvyšším stupni vývoje. První teoretik komunismu, Plato, vyžadoval nejpřísnějšího řádu mravního; poslední veliký teoretik, Marx, pokládá komunism taktéž za poslední a nejvyšší stádium historického vývoje. Ruský pokus dospěl k tak hrozným koncům, že byl učiněn s národem nevzdělaným a mravně rozháraným. Komunism vyplývá ze zásady bratrství víc, než ze zásad rovnosti a svobody; komunism na podkladě pouze hospodářském a materialistickém vůbec je nemožný." ³⁷⁾

Je otázka, co vlastně Masaryk pod komunismem, pod jeho "ideovými a ideálními tužbami" rozumí. Jiné bývají poměry v dobré rodině, jiné mezi přáteli. Jiné (a dost pochybné) představy měl Plato (ale co znamená vykládat je jako komunistické?), jiné zase Marx. Úvahy českých politiků a intelektuálů z let 1945-8 o specifickém českém ("individualistickém", "duchovním") socialismu svým způsobem těžily z toho, co je u Masaryka takto nejasně naznačeno. Od pojmu komunismus je velmi těžké si odmyslet to, co se zformovalo v druhé polovině devatenáctého století. Přiznám se, že proto považuji za přiměřenější než tyto nejasné Masarykovy náznaky brutálně jednoznačné stanovisko Františka Palackého: "Kommunismus, byť i bez krvavého boje všech proti všem provésti se dal, uvedl by vkrátce celé pokolení lidské do stavu zhovadilosti..." ³⁸⁾

3. Masarykovy prognózy dalšího vývoje bolševismu

Tu je třeba především zdůraznit, že není vůbec možné vyčítat Masarykovi, že se ve svých odhadech v tom či onom zmýlil - máme proti němu tu lacinou výhodu, že to, co pro něj bylo budoucností, jejíž kontury se snažil odhadnout, je pro nás minulostí, naštěstí už uzavřenou. To, že pozdější čeští političtí myslitelé a političtí publicisté své daleko hrubší omyly opřeli do jisté míry o omyly Masarykovy, jde v tomto případě jen a jen na jejich vrub.

Navíc v zásadní věci měl tady Masaryk pravdu - na rozdíl od mnoha svých současníků vůbec nevěřil, že by pád bolševismu mohl být věcí bezprostřední budoucnosti: "bolševictví potrvá, a je dětinské oznamovat každé tři nebo čtyři dny jeho zánik..." ³⁹⁾

Přesto byl Masaryk, pokud jde o budoucnost bolševického režimu, příliš skeptický (nemohl ovšem tušit, jak druhá světová válka prodlouží jeho životnost). Výše citovaná pasáž pokračuje: "Příští sklizeň bude v Rusku dobrá. Lid bude mít chleba, a bolševici se budou moci udržet." ⁴⁰⁾ V delší časové perspektivě počítal s tím, že se bolševický režim zhroutí. ⁴¹⁾Ve skutečnosti bolševici přežili i takové věci, jako byl obrovský hladomor na počátku třicátých let, a v okamžiku, kdy Masaryk tyto řádky psal, se jejich životnost počítala na mnoho desetiletí.

Masaryk si rovněž představoval, možná lépe řečeno doufal, že bolševismus projde jakýmsi vnitřním vývojem do mírnějších poloh, a věřil, že by Západ mohl rozumnou politikou tento vývoj příznivě ovlivnit. O Leninovi např. v roce 1920 říká: "U něho ve skutečnosti sám fakt, že se přiblížil ke kapitalistům a že je více méně zakrytě požádal o spolupráci, je těžší, než kdyby byl Joffre prohrál na Marně... Bolševictví ztroskotává, ale ztroskotává pomalu... Lenin ví o tom ztroskotávání. Jeho politika se shrnuje v slovo nepovolnost. A teď povoluje, evolucionuje doprava..." ⁴²⁾ A jinde říká přímo: "Já považuji za možnou postupnou změnu společenské organizace komunistické. Na úpadek komunismu soudím z rozmanitých důvodů; v Rusku zejména z toho důvodu, že není možno uskutečnit komunism ve státě takového stupně kultury. Je známo, že široké masy ruského lidu jsou negramotné a nevzdělané. Druhým důvodem je otázka státní administrativy. Nevzdělané mase nelze vydat stát, a zejména stát tak velký, jako Rusko, neboť nevzdělaná masa nemůže plnit vládní úkoly takového státu." ⁴³⁾ Masaryk dokonce věří, že k takovým změnám v komunistickém Rusku už dochází a docházelo: bolševictví se "rychle měnilo hospodářsky, vracejíc se stále víc a více ke kapitalismu a individualismu." ⁴⁴⁾ Do budoucna vkládá naději "v osudový vývoj bolševictví, jehož styk s cizinou, přinášející pomoc hladovějícím, způsobí postup napravo..." ⁴⁵⁾

V této souvislosti je rovněž třeba konstatovat, že Masaryk tehdy značně přeceňoval možnosti západních vlád ovlivňovat prostřednictvím sociální a hospodářské pomoci vnitřní situaci v Rusku. Domníval se např., že by bylo možno za slib neintervence Rusko přimět, aby se vzdalo propagandy v (západní) Evropě a s hospodářskou pomocí svázat podmínku, že bolševici zaručí Rusům základní občanské svobody. ⁴⁶⁾

Představa, že se bolševismus stykem s civilizovanější Evropou bude posléze sám umirňovat a kultivovat, se bohužel nenaplnila. Vývoj zprvu probíhal obráceně, Rusko se stále víc decivilizovalo a odvracelo od Evropy. Reformy po Stalinově smrti byly nedůsledné a málo důsažné (odstranily jen největší křiklavosti) a první opravdu vážně pojatá reforma skončila totálním neúspěchem a rozpadem veleříše. Odpovídá to ostatně faktickému významu bolševické epizody ve staletých ruských dějinách: šlo o zoufalý pokus o záchranu ruského samoděržaví pomocí nové ideologie: tj. o jakousi druhou kapitolu toho, co ztvárňuje Havlíček ve Křtu svatého Vladimíra.

Že se evropského člověka v pohledu na tak fanatický a nepřátelský režim (dá se do jisté míry - z hlediska toho, jak se jevil Evropě - srovnat s tím, co vládne dnes v Íránu) zmocní někdy falešná naděje v jeho postupné civilizování, je plod jistého zoufalství. Plodem zoufalství byly i představy Edvarda Beneše a nekomunistických politiků a publicistů Třetí republiky o konvergenci obou "systémů", tj. civilizované Evropy a Stalinovy tyranie. Jsou paralelní s Masarykovými úvahami - ovšem to, co je u Masaryka vlasovou prasklinou v jeho zásadní kritice ruského bolševismu, stalo se za války a po ní hlubokým kazem, který mocně přispěl ke zhroucení české demokracie.

4. Komunismus se pro nás nehodí

V knížce Sovětské Rusko a my Masaryk píše: "Ruské bolševictví je zajímavý a velkolepý pokus, ale zároveň se ptáme, čemu se z toho pokusu můžeme naučit pro poměry a úkoly naše, neboť mezi námi a Rusy... je ohromný rozdíl." ⁴⁷⁾ Následuje výčet odlišností: větší početní síla socialistů v ČSR, česká parlamentní tradice proti ruské tradici revoluční, role ruské emigrace za carismu, vyšší kulturní úroveň obyvatelstva u nás, vypracovaný státní aparát, hustší osídlení, poloha uprostřed Evropy atd. Velice mírnou úvodní formulaci Masaryk zvolil nepochybně z taktických důvodů - bolševické ideje měly tehdy v české veřejnosti značnou přitažlivost. Podobně opatrné formulace najdeme i jinde: "náš národ se právě zrodil politicky, je příliš mladý, abychom jej vydávali na pospas dobrodružství, kterému Rusko, veliké a velmi staré, může odolat." ⁴⁸⁾ "U nás bolševictví by bylo neorganické." ⁴⁹⁾ Tyto formulace vyvolávají dojem, že to, co je u nás nepřijatelné, je v Rusku organické a Rusko si to může dovolit. To ovšem nebylo Masarykovo stanovisko. Posledně citovaná sekvence končí po několika větách slovy: "Ale pokládám bolševický komunism zásadně za nemožný." A jinde uvádí: "Jsem přesvědčen, že soustava Lenina i jeho praxe je nesprávná a že se nejen nehodí do poměrů našich, ani do poměrů západní Evropy, nýbrž že se nehodí ani samému Rusku. ⁵⁰⁾ Vysvětlovat si umírněné formulace jako nějakou podstatnou formu tolerance pro bolševický režim je sotva možné. Nicméně obrovská Masarykova autorita v české společnosti vedla často k tomu, že se ho jeho nástupci dovolávali i tam, kde mu v podstatě nebyli právi, na podporu svých hlubokých politických omylů, které Masaryk nesdílel. Jedním z pilířů politické ideologie nekomunistických spolutvůrců třetí republiky bylo přesvědčení, že sovětský socialismus má svá lokální specifika, která je třeba respektovat, ale nemusíme je přijímat (pro nás se nehodí). To, co bylo u Masaryka jen jakýmsi terminologickým odstíněním, neseným takticko-politickými ohledy, stalo se zde, deformováno a nafouknuto, ideologickou tezí se vším všudy.

5. Humanitní ideál

Nakonec jen poznámka. Již citovaný rozhovor pro La correspondencia de Espana (Cesta demokracie 1, str. 462 ad.) poskytl Masaryk v době, kdy v Maďarsku právě skončilo krátké komunistické dobrodružství Bély Kuna (5. srpna obsadila rumunská vojska Budapešť.) Československá strana se do konfliktu s maďarským komunistickým režimem zapletla velmi nešťastně a bylo zapotřebí nepříjemný dojem nějak zahladit. Masaryk v rozhovoru zdůrazňuje rozdíl mezi ruskými a maďarskými komunisty, rozdíl, který tu vyznívá v neprospěch Maďarů: "Nebojím se bolševictví. Ale především mi dovolte, pánové, ukázat na jeden rozdíl. Na všech stranách se směšuje ruský maximalism (má znamenat asi bolševismus, bd) s komunismem maďarským, jako by to byla doktrina táž, vyvíjející se ve dvou různých zemích. To není správné. Ruské bolševictví je mezinárodní. Lenin je přesvědčený marxista. Maďarský komunism je nacionální, Rusové vycházejí z ideálu humanitního." Formulace,, že ruské bolševictví je mezinárodní, je ovšem třeba chápat v rámci Masarykových přesvědčivých výkladů o ruských kořenech této ideologie i politické praxe. Lenin je podle Masaryka sice přesvědčený marxista, ovšem nikoli autentický marxista. A konečně otázka humanitního ideálu jako východiska bolševictví. Když E. Beneš v Demokracii dnes a zítra poněkud účelově formuloval rozdíl mezi bolševismem a nacismem, postavil celý výklad právě na této tezi. V podstatě jde opravdu o dvě věci:o extremistickou evropskou ideologii a nové státní náboženství ruského impéria, inspirované částečně Evropou, ale přitom v podstatě tvarované staletými ruskými tradicemi. Přitom však nelze přehlédnout skutečnost, že vazba na "humanitní ideál" v bolševické ideologii neznamenala nikdy žádnou záruku pro ovládané a žádné omezení pro ovládající. Bylo to jen papírové alibi, v jehož stínu se prováděly ty nejukrutnější masové zločiny.

* * *

Smysl této analýzy není samozřejmě činit Masaryka odpovědným za pozdější tragické omyly české politiky a českých intelektuálních elit. Český postoj k Rusku se od počátku vyznačoval jistou nepevností stanovisek: tak změnil pod vlivem politických okolností Karel Havlíček na počátku padesátých let minulého století své původně velmi odmítavé stanovisko k Rusku. Podobné kolísání lze vysledovat i u Františka Palackého. Masaryk nejenže znal ruské poměry z vlastní zkušenosti, ale orientoval se velmi podrobně v ruské historii a v ruském duchovním životě. I proto jsou jeho názory na Rusko a bolševismus daleko pevnější a stálejší než názory jeho předchůdců. Nepevnost a kolísavost, která opět zavládla v nástupnických generacích, není nic, co by z Masarykových názorů organicky vyplývalo. Není však zároveň v dějinách českého politického myšlení úplné novum, a často je důsledkem toho, že Masarykovi pokračovatelé zvětšili do obludných rozměrů to, co u Masaryka bylo drobným kazem, bez něhož se tvůrčí myslitelská práce na tomto nedokonalém světě neobejde.

(předneseno na konferenci Rusko a Evropa, pořádané Masarykovým ústavem 12.-14. září 1997 v Praze.)